čtvrtek 1. června 2017

Zuzana Růžičková. Bach Complete Keyboard Works

 
 

Zuzana Růžičková – cembalo, Jiří Suk – housle, Pierre Fournier – violoncello, Jean-Pierre Rampal – flétna, Prague Soloists, Eduard Fischer - dirigent. Text: A, F, N. Nahráno: 1965 – 1974. Vydáno: 2016. 20 CD Digitally remastered Erato/Warner Classics 0190295930448.

První dáma nejen českého cembala, Zuzana Růžičková, slaví v letošním roce velké životní jubileum. Při této příležitosti byl vydán komplet dvaceti remasterovaných snímků s dílem Johanna Sebastiana Bacha, jak jej tato interpretka nahrála v letech 1965—1974 (původně vyšly v roce 1975 na LP). Ve své době vzbudil projekt značný mezinárodní ohlas (Grand Prix de l’Académie Charles Cros), přispěl k renesanci cembala jako sólového nástroje a zařadil se do první linie počinů propagujících provozování staré hudby. Jeho opětovné vydání má smysl a opodstatnění hned z několika důvodů: 1. je dokumentem, pramenem, jež může sloužit ke zkoumání různých interpretačních přístupů určitého časového úseku, 2. vydává svědectví o výrazné osobnosti české hudby, navíc z doby, kdy byla již vyzrálou interpretkou, 3. je poctou nejen hlavní protagonistce, ale i dalším, kteří v oblasti interpretace staré hudby vyšlapávali cestu, 4. v neposlední řadě je milým připomenutím pro posluchače, kteří s těmito snímky vyrůstali.

Přistupovat k předkládaným nahrávkám z přísného hlediska historicky poučené interpretace a současného stavu poznání o Bachově hudbě bylo by poněkud krátkozraké, na druhou stranu myslet si, že pojetí Zuzany Růžičkové tak, jak je zde zachyceno, dnes neobstojí, bylo by značně nepřesné. Tato interpretka realizovala všechny skladby se zcela jasnou představou o každé frázi, o každém tónu, promýšlela je nejen z hlediska hudebního, ale i literárně-filozofického a nepochybně současně s tím zpracovávala vlastní dramatické zážitky. Neumím si představit, že by se tak silná výpověď ani v jedné ze svých poloh posluchače nijak nedotkla.

Průvodce kompletu, cembalista Mahan Esfahani, trefně označuje cembalistku za „posledního romantika“ mezi interprety Bachovy hudby. Nepředstavujme si však pod tímto pojmem hru rozněžnělou, nebo snad dokonce emocionálně rozbředlou, tempově rozvleklou či zvukově příliš hutnou. Naopak, Růžičková je ve svém projevu matematicky pregnantní, zvukově vynalézavá a s emocemi zachází šetrně. (Místa, kde jim dává větší prostor, každý neomylně pozná, protože míří přímo k srdci.) Tempa jsou sice někde pomalejší, než jsme dnes zvyklí, ale ne vždy a také, myslím, ne ke škodě hudby.

Většina skladeb byla pořízena na moderní nástroje (Neupert, Ammer), z čehož se vymyká pouze provedení preludií, invencí, sinfonií, Suity Es dur BWV 817 a dalších drobných skladeb (CD 6, 14, 15), které byly nahrány na dvoumanuálové nástroje stavitele Johanna Heinricha Hemsche z roku 1754 (v době vzniku nahrávky v majetku stavitele Clauda Merciera-Ythiera, dnes v Bavorském národním muzeu v Mnichově) a 1761 (Musée de la Musique, Paříž). Myslím, že i to je důvod, proč tyto tři desky jinak vynikající zbytek o něco převyšují. Bachova hudba tu přece jen vynikne ještě lépe.

Zapomenout bychom tu neměli na mimořádné hudební partnery Zuzany Růžičkové, jejichž umění stojí za to připomínat a jež bych označila za trio lyriků a mistrů tónomalby: houslistu Josefa Suka (Sonáty pro housle a cembalo BWV 1014-1019, Koncert pro flétnu, housle, cembalo a smyčce a moll BWV 1044), violoncellistu Pierra Fourniera (Sonáty pro violoncello a cembalo č. 1-3 BWV 1027-1029) a flétnistu Jeana-Pierra Rampala (Koncert pro flétnu, housle, cembalo a smyčce a moll BWV 1044). Díky za tento příval hudební poezie.
 
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2017.
 

středa 31. května 2017

Italské madrigaly v italském balení


(c) La Compagnia del Madrigale
 
 
Italský soubor La Compagnia del Madrigale je v současné době považován za špičku mezi interprety madrigalového repertoáru. Ačkoli se na scéně klasické hudby pohybuje teprve osm let, sbírá jedno ocenění za druhým a kritika na jeho adresu nešetří chválou. Podle prestižních časopisů, jako je Gramophone, BBC Music nebo Diapason d´Or, mají zpěváci obdivuhodný cit pro drama a lyriku zároveň, dokážou vykreslit nejjemnější nuance textu, aniž by se uchylovali k přílišné expresivitě, navíc jsou dokonale sladění. Přesvědčit se o tom mohli posluchači jejich vůbec prvního pražského koncertu, který se uskutečnil 17. května v kostele sv. Šimona a Judy v rámci festivalu Pražské jaro (kritika na koncert k přečtení zde).

La Compagnia del Madrigale založili v roce 2008 trojice zpěváků, sopranistka Rossana Bertini, tenorista Giuseppe Maletto a basista Daniele Carnovich, kteří se více než dvacet let setkávali při nejrůznějších „starohudebních“ projektech ansámblů, jako je např. Concerto Italiano Rinalda Alessandriniho nebo La Venexiana Claudia Caviniho. Jejich hudební i lidské porozumění vyústilo v založení vlastního souboru, specializovaného na významnou formu evropské vokální hudby 16. století, tedy madrigaly. Dalšími členy tohoto uskupení se stali Francesca Cassinari, Elena Carzaniga, Raffaele Giordani a Marco Scavazza. Všechny spojuje nejen láska k vybranému repertoáru, ale také specializované školení v oblasti renesančního a barokního zpěvu, přičemž mnozí z nich se dnes intenzivně věnují pedagogické činnosti na severoitalských hudebních školách. Hybnou silou ansámblu je Giuseppe Maletto, který má na svém kontě více než 60 nahrávek s absolutní špičkou ve staré hudbě (kromě výše uvedeného např. La Petite Bande Sigiswalda Kuijkena, Hespèrion XXI Jordiho Savalla). Pravidelné, velmi koncentrované zkoušky se konají u něj doma v provincii Turín vždy v průběhu několika dnů, neboť další pracovní činnost členů souboru je rozprostřena nejen po různých italských městech, ale v případě Daniela Carnovitche dokonce ve Španělsku.

Poprvé na sebe italští madrigalisté upozornili v roce 2009, kdy se spolu s barokním souborem I Barocchisti a pod vedením dirigenta Diega Fasolise podíleli na realizaci Druhé knihy madrigalů pro čtyři hlasy Giovanniho Pierlugiho da Palestriny a madrigalové komedie L'amfiparnaso Orazia Vecchiho. Dva roky poté debutovali u firmy Arcana s antologií madrigalů na texty epické básně Orlando Furioso (Zuřivý Roland) renesančního básníka Ludovica Ariosta a v roce 2013 začali nahrávat u španělského labelu Glossa, k jehož dvorním interpretům patří mimo jiné Fabio Biondi s Europa Galante, La Venexiana, flétnista Wilbert Hazelzet, klarinetista Eric Hoeprich, zpěvák Dominique Vellard & Ensemble Gilles Binchois. Hned první „glossovský“ snímek, Šestá kniha madrigalů pro pět hlasů Carla Gesualda, je vynesl do první ligy ve svém oboru - získali za něj ocenění Diapason d´Or za rok 2013 v kategorii stará hudba. Následující nahrávka První knihy madrigalů pro pět hlasů Luca Marenzii získala nejen cenu časopisu Dipason, ale také prestižní Gramophone Award za rok 2014 v kategorii stará hudba. Od té doby natočil tento ansámbl další dvě CD (Carlo Gesualdo Responsoria 1611, Lucia Marenzio Pátá kniha madrigalů pro pět hlasů z r. 1591) a v současné době dokončuje nahrávku Mariánských nešpor Claudia Monteverdiho, díla, které mají členové La Compagnia za léta koncertní praxe „pod kůží“ podobně jako třeba Česká filharmonie 9. symfonii Antonína Dvořáka. (Na snímku spolupracovali s ansámblem Cantica Symphonia, jehož uměleckým vedoucím je Giuseppe Maletto.) S pečlivostí sobě vlastní však neponechali nic náhodě a věnovali Monteverdiho pozoruhodné skladbě celý rok práce, aby byl výsledek co nejlepší. Podle Giuseppe Maletta je totiž stále třeba dávat si pozor na nuance ve výslovnosti a obsahu textu, aby autorův záměr s ním vynikl co nejvěrněji. K hudební interpretaci dodává: „Je velmi těžké zazpívat madrigal správně. Potřebujete k tomu výbornou pěveckou techniku, dokonalou kontrolu ladění a k tomu navíc schopnost naslouchat druhým a včlenit svůj part co nejlépe do polyfonního přediva… To vše se musí dít co nejpřirozeněji, jako by šlo o něco zcela spontánního a prostého.“

V budoucnu by tito interpreti rádi odkryli něco z díla Cipriana de Rore a vynesli také na světlo dnes již zapomenutá mistrovská díla své provenience. Na otázku, jaký je to pocit zpívat ve svém rodném jazyce díla významná pro celou evropskou hudební historii, Giuseppe Maletto, jehož nejoblíbenějším skladatelem je Claudio Monteverdi a z básníků má nejraději Torquata Tassa s Ludovicem Ariostem, s hrdostí odpovídá: „Zlatý věk italského madrigalu představoval ve své době nejbohatší a nejplodnější období nejen pro hudbu, ale také pro další umělecké druhy. Jako Italové a zkušení zpěváci madrigalů tuto hudbu milujeme a považujeme za své poslání pozvednout vědomí o jejím nesmírném hudebním a kulturním dědictví.“
 
Publikováno v mírné úpravě s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2017.

pondělí 1. května 2017

Benefice u sv. Jakuba na podporu největších varhan v Praze

 
(c) archiv Audite Organum


Nejenže jsou varhany pražské baziliky sv. Jakuba největší v Praze, ale také už přes dvacet let hostí každé léto varhaníky celého světa při Mezinárodním festivalu Audite Organum. Štěstím tohoto nástroje je fakt, že za nimi sedává varhanice, ředitelka kůru i festivalu Irena Chřibková, která je svému poslání velmi oddaná, a že o dobrý stav nástroje má zájem též Konvent minoritů.
Tyto varhany, podobně jako mnoho dalších nástrojů u nás, prošly mnoha proměnami, více či méně citlivými zásahy, ale oproti jiným měly ještě velké štěstí. Z původního velkého nástroje Abrahama Starcka z Lokte z 18. století se podařilo některé hlasy zachovat (z větší části s původními píšťalami) a zároveň mu dodat zajímavé romantické barvy. V současné době mají tyto varhany čtyři manuály, 91 rejstříků a 8277 píšťal. Před šesti lety se podařilo zrealizovat modernizaci hracího stolu, na němž si dnes mohou varhaníci s pomocí paměťového datového zařízení SETZER navolit až 4000 zvukových kombinací.
Nyní je třeba postupovat dál, aby varhany mohly sloužit i příštím generacím. A k tomu už běžná údržba nestačí. Je třeba učinit „generálku“. Projevují se totiž důsledky přestavby z roku 1941, kdy byla traktura nástroje, tedy spojení klávesy se vzdušnicí, přestavěna z mechanické na elektropneumatickou. Vzhledem k válečným okolnostem se zcela logicky pracovalo ve spěchu, na kvalitu nebyl čas a nástroj nebyl ani zkolaudován. V tuto chvíli je, jak říká Irena Chřibková, „celé vzduchové hospodářství dosluhující, stále častěji dochází k nejrůznějším závadám a únikům vzduchu,“ nebylo by tedy moudré čekat, až nástroj doslouží úplně a odmlčí se. Tyto potíže se týkají hlavní skříně varhan, v níž jsou umístěny první dva manuály a pedál. Vzdušnice byly bohužel vyrobeny z nekvalitního dřeva, hlavní měch původních starých varhan je popraskaný ve dřevě, okožení je ve špatném stavu. Při hře tuttti se to projevuje kolísáním zvuku. Starší jazykové rejstříky (pozoun, fagot, bombard) jsou váhou sesedlé, a tudíž intonačně ne zcela ideální. Některé píšťaly jsou poškozené, což se občas projeví tím, že namísto pěkného tónu uslyšíme nečekaný pazvuk.
Zatím se daří díky citlivé péči varhanářů držet veškeré závady v mezích možností, a tak se dál může konat letní varhanní festival i další koncerty duchovní hudby. Irena Chřibková chce ale být připravená. Dobře ví, že svatojakubské varhany potřebují rekonstrukci, tedy stavbu nových vzdušnic, nových vzduchovodů a nového hlavního měchu. S tím souvisí i obnova části píšťalového fondu a modernizace elektrické traktury. K tomu je potřeba získat částku 10 mil. Kč.
Z toho důvodu se Nadační fond Sancti Jacobi Organum rozhodl zahájit sbírku na tuto rekonstrukci, kterou oficiálně odstartuje Benefiční koncert 17. 5. v 18h v bazilice sv. Jakuba, při němž Irena Chřibková doprovodí ve vstřícném a zároveň dramaturgicky inteligentním programu sopranistku Ludmilu Vernerovou a trumpetistu Jana Vernera. Po skončení koncertu je naplánována prohlídka varhan.  


(c) B. Starý 


Je dobré si připomenout, že svatojakubský nástroj je trochu jako několikaset let stará lípa, pod jejíž korunou kráčely dějiny, že se jedná o svědka mnoha událostí, jež doprovázel nikoli tichým ševelením větví, ale zvučným jásotem svého plného, dobře naladěného zvuku. Připomeňme také, že varhany stojí v prostoru, jenž byl svého času jedním z nejdelších chrámových prostor v Praze, že zde bylo roku 1378 vystaveno v katafalku tělo Karla IV., že obraz na hlavním oltáři namaloval Václav Vařinec Reiner, že se zde nachází třetí největší soubor obrazů Petra Brandla a že zde působili skladatelé Bohuslav Matěj Černohorský (1684—1742), Josef Seger (1716—1782) a Jiří Ropek (1922—2005). Je to místo bohaté historií, místo bohaté duchovním nábojem a místo bohaté kvalitní hudbou.

www.auditeorganum.cz

 

 


sobota 29. dubna 2017

Jak vyhrát hudební soutěž, aniž bychom ji skutečně vyhráli

 
A jak se holedbat tím, u koho jsme studovali, přestože nás viděl sotva jednou v životě, nebo nesdělit plný název školy, abychom udělali lepší dojem.
Biografie umělců napříč světem se množí informacemi, které někdy bývají nepřesné či neúplné. Snahou je, aby z toho daný umělec vyšel co nejlépe a jeho marketingové šance se zvýšily. Často to umělcům vychází. Zčásti i proto, že se jich nikdo na nic neptá, nikdo si nic neověřuje a jen se slepě opisují nepřesnosti a nepravdy. Šikovně naformulovat tiskovou zprávu, a tak trochu si vymýšlet, je tak trochu přece jen něco jiného, ať už to jakkoli eufemisticky změkčíme. Jistě, spoléháme na pravdivost údajů, leč alespoň pořadatelé by měli vědět, koho zvou a také komu vyplácejí honorář.
Dočteme se tedy třeba, že umělec vystupoval v USA, v Japonsku, nebo v západní Evropě, ale už se nedozvíme, jestli to bylo v prestižním sále, nebo v sále druhořadém, třetiřadém či na ulici. Přece jen je rozdíl mít koncert v dětském oddělení státní knihovny a stát na podiu Smetanovy síně. Obojí se ale může uskutečnit v Praze. Název „sálu“ vynecháme, město či země zůstanou a výsledek je zaručen. Pak si přečteme, u koho všeho umělec či umělkyně studovali, ale netušíme, zda to bylo jedno odpoledne, jeden semestr nebo pět let.
Oblíbené je i zmatení ohledně pařížských konzervatoří, které by nebylo zmatením, kdyby umělci uváděli v biografiích název školy přesně. Jakmile dotyčný/á uvedou, že studovali na pařížské či Pařížské konzervatoři, znalcům hned naskočí jména, jako je Hector Berlioz, Antonín Rejcha, Luigi Cherubini. Jenže v Paříži je konzervatoří víc a ta nejslavnější a nejstarší je prostě jen jedna: Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris.
Nakonec se dostáváme k soutěžím, u nichž mi nepřesné uvedení výsledku vadí nejvíc. Jsou-li uděleny všechny tři ceny, nic se neděje. Ani nemůže. Aspoň doufám. Jakmile ale nastane „škvíra“ mezi 1. a 2. místem, tedy jakmile 1. cena není udělena, dějí se divy. Ti, kteří dostali 2. cenu, bez skrupulí do své biografie napíší, že v soutěži zvítězili. Přitom by stačilo do závorky dodat, že 1. cena nebyla udělena a pochlubit se titulem laureáta, který medailistovi právem přísluší. Jistě, můžeme si o výsledcích soutěže myslet cokoli, můžeme pochybovat o objektivitě, být nespokojeni, ale nerespektovat rozhodnutí poroty a v biografii ze sebe udělat vítěze, už je pro mě za hranicí etiky. Ačkoli se to neděje jen u nás, těší mě, že tu máme umělce, kteří se k výsledkům soutěže staví čelem, jako třeba houslistka Hana Kotková, klarinetistka Ludmila Peterková nebo trombonista Lukáš Moťka - všichni získali 2. cenu v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro při neudělení 1. ceny a nijak se tím netají.
V Bibli se praví, že „žeň je hojná a dělníků málo“. Na poli klasické hudby je to naopak. Proto jsou někteří dravými štikami, jakkoli to není fér vůči jejich kolegům, kteří si třeba poctivě „odkroutili“, případně i zaplatili víceleté studium v zahraničí, kteří skutečně získali 1. cenu a kteří se představili na „známé“ koncertní adrese, i vůči publiku, které je tak nevhodně balamuceno.