"Skladatel musí umět promluvit k různým srdcím a to dokáže, když své kusy skládá celým srdcem." Jakub Jan Ryba


čtvrtek 5. ledna 2017

Můj hudební rok 2016

Nebyla jsem všude, nestihla jsem všechno, mnohé mi uniklo. Ale na vyčerpávající shrnutí toho, co se v klasické hudbě v uplynulém roce stalo, jsou tu jiní...

Můj hudební rok se nesl především ve znamení rozhovorů, které se kvůli časovým harmonogramům děly většinou na dálku. Více než s umělci samotnými jsem se potkávala se zástupci koncertních agentur, někdy s úspěchem, několikrát i s elegantním odmítnutím. Těžko říci, nakolik kolem sebe čeří vlny interpreti samotní a nakolik jejich agenti. (Někdy si říkám, jak by to bylo jiné, kdyby v hlavičce mého e-mailu stálo Gramophone, Diapason nebo Norman Lebrecht…) Tak či onak, opět jsem si uvědomila, že jednou z největších vzácností dnešní doby je osobní setkání, někdy už i dokonce to, že si někdo sedne k počítači a po stodvacáté odpovídá na ty stejné otázky, nebo se snaží upřímně zamyslet nad těmi méně obvyklými a šťouravějšími.

V tomhle směru si vážím Angely Hewitt, která s pečlivostí sobě vlastní odpověděla detailně úplně na všechno, na co jsem se jí zeptala, a dokonce z mých otázek intuitivně uhádla, který hudební nástroj ke mně patří. Byla to krásná příležitost setkání s někým, kdo žije dlouho a velmi intenzivně s hudbou Johanna Sebastiana Bacha.

Milým překvapením byl Peter Eötvös, který si člověka rychle získá svou vřelostí a pozitivním přístupem, zároveň osobitými názory, které umí precizně zformulovat. Kombinace inteligentního dirigenta se skladatelem, s velkou dávkou pokory. Jednou z hřejivých vzpomínek je fakt, že si udělal čas, aby si prohlédl výsledný text, jemuž nemohl rozumět, „přeskočil“ agenturní zeď a napsal mi osobní poděkování. Koho by to nepotěšilo…

Zcela mimořádné bylo setkání s varhaníkem Lászlem Fassangem, tichým, soustředěným umělcem, který se za varhanami mění v krále. Jeho skromnost a uctivost je odzbrojující. Přijel do Prahy, strávil celé odpoledne u varhan baziliky sv. Jakuba, poté mi asi hodinu trpělivě vysvětloval, co je to vlastně improvizace a jak je to s varhanami v Maďarsku, až mě zdvořile vyprovodil s tím, že by se přece jen ještě rád navečeřel. Další ukázka umělce, který s naprostou samozřejmostí studuje prameny, čte odbornou literaturu atd. Rozhovor s ním vyšel v HARMONII 1/2017.

Pianistu Louise Lortieho sleduji dlouho a vždycky se mi líbil jeho nenucený projev. Vydyndala jsem si rozhovor, který se nakonec vyvinul úplně jinak, než jsem čekala. Dostala jsem limit 20 minut a pan Lortie nebyl tak epický, jak jsem si myslela, že bude. Jeho odpovědi ale sršely upřímností, byly trefné a bylo z nich take patrné, že mluvím s umělcem, který není jedním z mnoha, nýbrž jedním z mála, a proto si může dovolit notnou dávku velkorysosti.

Z koncertních zážitků bez rozmyšlení vyzdvihuji trojici Hvorostovskij – Schiff – Luks. Dmitrij Hvorostovkij s Dinarou Alievou nám věnovali tříhodinový koncert, který šel na plný plyn. Publikum vřelo jako nikdy, z jeviště to jiskřilo a já na to nikdy nezapomenu. Vzhledem k jeho momentálnímu zdravotnímu stavu, kdy byl nucen pozastavit své divadelní aktivity, se připojuji k těm fanouškům, kteří mu přejí zdraví, sílu a pokoj v duši.

András Schiff může leckomu připadat jako podivín, což asi trochu je, ale jeho osobní vibrace se někde protkávají s těmi mými, a tak je to pokaždé přímý zásah do srdce. Přiznávám, že mnohdy na kapesníček.

Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho v podání Collegia 1704. Silný duchovní zážitek, který se směle rovnal bohoslužbě, v níž ve skladatelově geniálním zpracování kázalo samo Boží slovo. Vzpomínám na dobu, kdy Václav Luks připravoval svůj první koncert s nově založeným ansámblem, v publiku se lidé podivovali, kdo je to Hana Blažíková, a navzdory skvělé interpretaci reagovali hezky česky odměřeně. Od té doby se mnohé změnilo a mě těší, že se Václavovi Luksovi podařilo zrealizovat své plány a snad i něco víc.

K tomu přece jen pár dodatků: 1. Večer na Contempulsu, kde jsem se ocitla téměř omylem, ještě zpracovávám. Příval soudobé hudby mě smetl jako lavina, což nemyslím negativně. S tím se budu muset ještě nějak popasovat. 2. Igudesman & Joo živě = splněný sen. Nezklamali. 3. Ivan Mládek s Czech Philharmonic Jazz Band. Kupodivu mé první live setkání s Ivanem Mládkem. Skvělé adventní poveselení na vysoké úrovni + několik nekorektních vtípků, to vše v důstojném neorenesančním prostranství Sukovy síně. Ať žijí paradoxy. 4. Prokofjevův balet Romeo a Julie v choreografii Goya Montera a v podání Teatro Real Madrid na Mezzu. Ačkoli nejsem „igelitový“ typ, tahle produkce mě zaujala (a igelity tam nebyly, aby bylo jasno). Velkou měrou za to stejně může úchvatná Prokofjevova hudba, která jednak snese mnoho, jednak je plná něhy, která je moderním produkcím skvělým kontrapunktem. (Ovšem úplně jinak než Čajkovskij. Na něj se musí jinak.)

 A za mé ratolesti: Šíma a Lupi rulez!

 
(c) Morris Media

 

čtvrtek 29. prosince 2016

Hudba a cukroví

(c) Dina Šnejdarová

 
Ani nevím, jak se nám to letos s mými dvěma malými pomocnicemi podařilo. Vzhledem k nutnému všednodennímu pobíhání, nácvikům na předvánoční vystoupení, výrobou produktů na vánoční trhy, psaním článků atd., jsme udělaly válečnou „cukrářskou“ poradu a usnesly se, že na stole za žádných okolností nesmí chybět: vanilkové rohlíčky, pracny alias medvědí tlapičky a perníčky. Jenže pak nám to šlo tak pěkně od ruky, že se teď všechno sotva vejde na tác. Některé druhy vznikaly za denního cvrkotu, kdy jsem s rukama od těsta kontrolovala domácí úkoly, vykřikovala pokyny stran cvičení na klavír a naslouchala dívčím sporům, některé jsou naopak nočními ptáky, kteří vylétali z trouby v pozdních nočních hodinách v tak hlubokém tichu, jaké město – a sousedi – dovolí. Někdy k tomu zněla hudba, náš zpěv, jindy audiopohádky. A já jsem si všimla, že některé druhy mě vábí rok co rok k těm samým skladbám a stejným autorům.

Zvědavost mi nedala, a tak vznikla tato anketa: Jakou skladbu, píseň či skladatele vám ten který druh cukroví připomíná? Odpovídaly knihovnice, muzikoložky, učitelky, PR manažerky, spisovatelky, varhanice – zároveň obětavé pečící maminky – a jeden nadějný mladý pianista. Výsledek je, myslím, inspirující. (P.S. Opusová a katalogová čísla tentokrát vynechávám…)

 

Vanilkové rohlíčky

Jedno z cukroví, k němuž mám sentimentální vztah. Recept po prababičce je možná úplně všední jako stovky jiných, ale pro mě má neopakovatelné kouzlo. Kopie strojopisu s mastnými skvrnami a sem tam zaschlým drobkem je psána ve stylu „rozbij vejce, utluč máslo“, žádné velké vysvětlování, však pravá hospodyňka má vědět co a jak. K tomu vzpomínky na maxi výrobnu mojí maminky, která pro velké množství mlsných strávníků pekla vždy minimálně ze dvou dávek. Rohlíčky si tvarovala nejraději sama, nám bylo dopřáno rochnit se pak v míse s vanilkovým cukrem, vymlouvat se, že ty zlomené se přece musí sníst, a olizovat se až za ušima. Za mě: Antonio Vivaldi a jeho hobojové koncerty (vanilka mi silně evokuje hoboj.)

Tady na plné čáře všechny převálcovala píseň Let it snow, buď ve verzi s Deanem Martinem, nebo Michaelem Bublem.
 
 
 
Dalšími „rohlíčkovými“ autory a skladbami se stali:

Bedřich Smetana

Johann Sebastian Bach - rohlíčky jsou „pěkně tlusťoučké, vypasené, precizní a dokonalé“
 
Wolfgang Amadeus Mozart

Bohuslav Martinů a další autoři spíše 1. pol. 20. století

Antonio Vivaldi: „je lahodný, ale rozplyne se, a je pryč...“

Tichá noc
 
 

 
Linecké

Snad za to může slovo „linecké“, že téměř všichni téměř jednoznačně zvolili skladatele 1. vídeňské školy, s převahou W. A. Mozarta. Já vykrajuji nejraději u Beethovena. Myslím, že za to může ono „hledání formy“.

Wolfgang Amadeus Mozart: Linecká symfonie J , Malá noční hudba 1. věta




Joseph Haydn

Ludwig van Beethoven

Igor Stravinskij nebo Paul Hindemith: „jednoduché, nepřezdobené a srozumitelné

Georg Friedrich Händel

Antonín Dvořák: šťavnatost

Narodil se Kristus Pán
 

 
Pracny (Medvědí tlapičky)

Někdo s kakaem, někdo světlé s ořechy, někdo drobné tlapičky, jiný velké „pracky“. Ty naše mají v sobě spoustu čokolády a jsou ohromně voňavé. Lepší neznám. To jsou ty chutě dětství, které nepřebije ani tisíc šéfkuchařských hvězdiček. Za mě: rytmus, vášeň, energie. Brahmsovy Uherské tance. A pozor, probojovala se nám sem tentokrát i soudobá hudba.

Johann Sebastian Bach

Johannes Brahms: Uherské tance (rytmus, vášeň, energie, zemitost)

Georg Friedrich Händel: „objemné, hůř stravitelné“.
 
Petr Eben: Finále z Nedělní hudby

Sergej Prokofjev: Montekové a Kapuleti




Čechomor Koleda je Vánoce 

Michal Nejtek: jeho skladby obsahují mnoho chutí - jako pracny
 
 

 

Perníčky

Koření, med, s polevou i bez. Tady je hudební nabídka velmi pestrá. Mně samotné se spojují se staročeskými Vánocemi a duchovními zážitky, s rozkrojeným jablkem a vůní kadidla. Tedy koledy, Rybovka a Michnovy písně. Ostatní volili takto:

Bedřich Smetana a jeho folklorní zpracování české lidové písně
 
 
 

Georg Friedrich Händel

W. A. Mozart: „nezpochybnitelná klasika“, „bez nich si lidé Vánoce nedovedou představit, zrovna jako hudbu bez Mozarta…“

Karolína Kamberská: Hořkosladce
 
Půjdem spolu do Betléma

Jiří Suchý, Jiří Šlitr: Purpura

Adam Michna z Otradovic
 
 
 

Vosí hnízda

Každý je nedělá, asociačně jsou trochu záludné, ale přece jen jsme na něco přišli.

Maurice Ravel
 
 

Johannes Brahms: rafinovanost a hutnost

Bohuslav Martinů: Otvírání studánek
 
Nikolaj Rimskij-Korsakov: Let čmeláka

Fryderyk Chopin: Nokturna

Big band, třeba s Jaromírem Hniličkou, Bill Evans, Benny Goodman, Count Basie…
 
 
 
Vánoce, Vánoce přicházejí

 
Jak vidno, „Wunderkind“ Mozart pronikl téměř do každého těsta a stejně tak Händel, který dokonce „přebil“ kolegu Bacha... A s jakou hudbou si cukroví spojujete vy?
 
 
 




 

úterý 27. prosince 2016

Nejlepší Louskáček

Louskáček, nejvánočnější balet, který při premiéře propadl, zatímco hudba se líbila. Balet, jemuž podle tehdejšího publika chybělo drama a dostatek sólových výstupů pro primabalerínu. Balet, který mnoho lidí považuje za kýč, a současní lovci hyperkorektnosti v něm nacházejí kdovíco. Balet, který byl a jistě ještě mnohokrát bude přetaven fantazií choreografů do nejrůznějších podob. A také balet, kvůli němuž Petr Iljič Čajkovskij upadal do depresí.

Rok co rok uvádějí „louskáčkový“ příběh divadla po celém světě a suitu z baletu nejedno koncertní pódium. Není snad v lidské moci poznat všechny choreografické verze, ale zdá se, že skrytá síla tohoto vánočního příběhu a především skrytá síla Vánoc samotných dosud nikomu nedovolily, aby inscenátoři s příběhem naložili až příliš svévolně, jako se to děje třeba s Mozartovými operami, u nichž se snad nikdo neštítí ničeho a snad jediné, co ještě žádný režisér doposud nevyužil, je zvracení v přítomnosti publika. (Jinak už asi bylo vyčerpáno vše včetně znásilnění.) Avšak i Louskáček byl již zpracován netradičně, třeba v hiphopové úpravě, v New Yorku v roce 2015. - De gustibus non disputandum est.

Takže který je nejlepší? Petipa, Balanchine, Nurejev, Neumeier, Zuska, Vàmos, Béjart, Simonov…? Podíváme-li se na souvislosti, pak pro mě ten, který nesmazává podstatné prvky: tajemno, proměny, sen, dobrodružství, opojení ze sladkostí, návrat do řádu a bezpečí. Podíváme-li se aspoň letmo na okolnosti vzniku tohoto díla, Čajkovskij se při psaní potýkal s pochybnostmi o sobě samém, jak trpce poznamenal v dopise milovanému synovci Bobu Davydovovi (25.6./7.7. 1891, Maydanovo): „Starý muž nevyhnutelně upadá. Nejenže jeho vlasy slábnou a bělají, nejenže mu zuby vypovídají poslušnost a odmítají žvýkat jídlo, nejenže mu slábne zrak a rychle se unaví, nejenže se jeho nohy spíše vlečou, než chodí, ale jeho jediná zbývající dovednost se začíná vytrácet a mizí.“ Psát o království sladkostí skladatele deprimovalo a říká se, že silným podnětem k dokončení baletu se stala smrt milované mladší sestry Saši (Bobovy matky), jejíž rodina se stala Čajkovskému útočištěm a zázemím. Proč si tedy nepředstavit, že hrdinka baletu Klárka je malá Saša a že jejím prostřednictvím jednapadesátiletý skladatel vzpomíná na své dětství? A proč by on sám nemohl být škádlícím bratrem Fritzem či raněným Louskáčkem? Tím by se pro mě stal balet nejen pozvánkou do světa dětské fantazie, ale také pozvánkou do světa vzpomínek, případně též idylických představ o vlastním nenaplněném dětství. Proto, ač ctím Maurice Béjarta, neuráží mě temně fantaskní Kirill Simonov (Zuskova Myšáka Plyšáka jsem neviděla), dávám přednost těm inscenacím, které jádro příběhu nezamlžují, neředí, ani nezdrsňují na základě klišé, že dnešní děti jsou otrlé a jinak by je to nebavilo. Naopak, oceňuji toho, kdo jde vstříc baletní křehkosti a nestydí se ukázat něhu, kterou v sobě Louskáček má. To se, myslím, povedlo Yourimu Vàmosovi skloubením příběhu s Dickensovou Vánoční povídkou, ač pekelnou pasáž bych klidně vypustila. Okouzlující je také drážďanská inscenace v choreografii Aarona S. Watkina a Jasona Beecheye (s Jiřím Bubeníčkem coby partnerem Víly Dražé). 
 
 
Letos uvádí Louskáčka v premiéře britský choreograf Christopher Wheeldon (The Joffrey Ballet), jehož Popelka, v součinnosti s výtvarníky, je podle mě úchvatná (Holandský národní balet, s dokonalým párem Anna Tsygankova, Matthew Golding), a mohla by tedy být také tato inscenace.





(Mimochodem, nejlepší Louskáček se může odehrát ve vaší fantazii třeba při pohledu na zimní hvězdnou oblohu. Já sama mám několik vlastních soukromých verzí včetně jedné hodně „ulítlé“…)

Co se suity z baletu týče, odmyslet si hudbu od tance zvládne zřejmě jen ten, kdo balet ještě nikdy neviděl, nebo ne tolikrát. Dirigent má možnost buď vazbu s baletními kroky nenarušovat a dopřát posluchačům, aby si tanec představovali v duchu, anebo se pokusit vytáhnout z partitury detaily, jichž si kvůli vizuálním vjemům třeba nevšimneme. Z mnoha mistrovských nahrávek (seznam viz níže) mě zaujala verze rumunského dirigenta Sergia Celibidacheho s Londýnskými symfoniky (nahráno 1946, 1948, Documents 221914). Je spontánní, svěží a k charakteristickým tancům vstřícná (pochod není úprk, trepak má říz atd). Překračuje taneční rámec, ale zároveň ho, myslím, nenarušuje. Jedná se o originální a zároveň vysoce inteligentní pojetí.
 
 
 
Mým druhým favoritem se stalo provedení Mstislava Rostropoviče s Berlínskými filharmoniky (Deutsche Grammophon 00028944972627). Je to verze, která má obrovský šmrnc a kde každý tanec má svou jasnou pointu, což se týká obzvlášť tance Víly Dražé. Rostropovič si tuhle část jaksepatří vychutnal a dal jí, alespoň pro mě, neodolatelnou podobu. Nepřebije ji ani skvostný Herbert von Karajan s Vídeňskými filharmoniky. U ostatních snímků jsem vždycky narazila na jednu nebo více částí, které mě něčím neuspokojily, někdy to bylo kvůli zrychlenému galopovému pochodu, jindy kvůli slité celestě, středně rychlému trepaku nebo poněkud nudnému valčíku.

 

Seznam nahrávek ke srovnání:

TCHAIKOVSKY, P.I.: Symphonies Nos. 2 and 5 / The Nutcracker Suite (Celibidache Maestro Profondo, LSO, Sergiu Celibidache, 1946, 1948, Documents 221914)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Suites (Berlin Philharmonic, Mstislav Rostropovich, DG 00028944972627)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Music (New York Philharmonic, Leonard Bernstein, Sony Classical 074644763621)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Symphony No. 1, "Winter Daydreams" / The Nutcracker Suite (Chicago Symphony, Claudio Abbado, Sony Classical 074644805628)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Nutcracker Suite (The) / The Sleeping Beauty Suite / Swan Lake Suite (Vienna Philharmonic,  von HerbertKarajan, DG 0289 478 3366 6)

TCHAIKOVSKY, P.I.: 1812 Festival Overture / Capriccio Italien / The Nutcracker Suite / Marche slave (Montréal Symphony, Charles Dutoit, Decca 00028946641927)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Suites (Vienna Philharmonic, James Levine, DG 0028943780629)

středa 21. prosince 2016

Instrumentální vánoční hudba


Zkusme si letos Vánoce nepatrně, leč zároveň smysluplně hudebně okořenit... Co takhle ždibec romantismu a trocha 20. století, jež sluch nepopudí?

 
1. Arnold Schönberg (1874—1951): Weihnachtsmusik
Půvabná stručná fantazie Vánoční hudba na téma koledy Es ist ein Ros‘ entsprungen pro dvoje housle, violoncello, klavír a harmonium z roku 1921 odhaluje Schönbergovu něžnou tvář i mistrovství.
 


 


2. Ferenc Liszt (1811—1886): Weihnachtsbaum S. 186
Dvanáctidílná suita Vánoční strom vznikla v letech 1873—1876, Liszt ji revidoval v roce 1881. Věnoval ji své první vnučce Daniele von Bülow, dceři Cosimy a Hanse von Bülow. (Mimochodem, Cosima se narodila Lisztovi a Marii d’Agoult 24. prosince 1837.) Poprvé byla tato skladba nahrána v roce 1951 Alfredem Brendelem, zároveň se jednalo o jeho první snímek.

 
 

 
 
3. Olivier Messiaen (1908—1992): La Nativité du Seigneur
Messiaen a jeho meditativní díla pro varhany. To je něco, co by si člověk neměl nechat ujít. Napětí, dotyk tajemství, klid i trocha vnějšího nepokoje. Narození Páně  v podobě devíti meditací pro varhany je skladba z roku 1935. Autor se v ní pokusil vyjádřit svou víru, přičemž kromě Bible mu byla inspirací horská příroda francouzských Alp a vitráže středověkých katedrál.
Jedno z ideálních provedení představuje Olivier Latry v pařížském chrámu Notre-Dame.





 
 
4. Léon Mouravieff (1905—1987): Nativité
Skladatel Leon Mouravieff se narodil v Kijevě, vystudoval konzervatoř pod vedením Reinholda Glièra, pokračoval ve studiích v Německu a ve Francii, kde se nakonec usadil. Skladba Nativité z roku 1969 pro smyčcové trio a smyčcový orchestr je součástí volného triptychu (Narození – Pietà pro žesťové kvarteto a smyčce– Panna u kříže pro violoncello a komorní orchestr). Mouravieff celý život studoval řeckou tragédii, a to z mnoha úhlů pohledu, jež se snažil přenést do svých děl. Zajímal ho rytmus slova, rytmus dechu, pulsace. Jeho hudba není tonálně rozklížená, divoce experimentální, ale ani Glierovsky přístupná. Milovníky Janáčka, Martinů či Bartóka neurazí, staromilce nevyplaší.
Skladba o délce přibližně 14min vyšla na LP v roce 1986, Col 0702 – Deutschland, Südwestdeutsches Kammerorchester, Samuel Friedmann. Na kompletu 3 CD v roce 1992, Vox CD3X-3021, Württemberg Chamber Orchestra, Jörg Faerber.



5. Bohuslav Martinů (1890—1959): Le Noël [auth.], H 167
Stručný cyklus pro klavír napsal Martinů v Paříži roku 1927. Saně, Dětská ukolébavka, Zpěvy Vánoc jsou půbavné drobnůstky pro zdatnější klavíristy. Kdo se k nahrávce nedostane, nechť si dílko přibližně o délce 6 minut s chutí zahraje!
Kompletní klavírní dílo Bohuslava Martinů nahrál pro Naxos klavírista českého původu Giorgio Koukl, který žije od roku 1968 v Luganu.

Ukázky skladby jsou k poslechu zde: http://www.classicalarchives.com/work/340829.html