pátek 24. března 2017

Česká filharmonie ve formě s Manfredem Honeckem

(c) Petra Hajská



Mozart jako „Wiener Melange“, Strauss jako víno, Dvořák jako dotyk věčnosti. A může za to Manfred HoneckČeskou filharmonií (ČF). Orchestr byl prostě o pátečním večeru 24. března okouzlující a v té nejlepší formě.

Přiznám se, že Mozartova hudba se mi většinou víc líbí v pojetí HIP (Historically Informed Performance), tedy na takzvané staré nástroje. Mívá to švih, lehkost a zajímavější barvy než moderní nástroje, na druhou stranu, jsou lidé, kteří dokážou Mozartovi dodat neodolatelný půvab třeba i na kazoo nebo na skleničky. Záleží zkrátka na přístupu a daru shůry. Nic tedy proti standardnímu orchestru. Manfred Honeck mi při našem osobním setkání (výsledek už brzy v internetovém magazínu ČF!) poměrně podrobně vysvětlil, jak vnímá souvislost mluveného jazyka s hudbou a jaký charakter se skrývá především za vídeňskou němčinou. Viděno z tohoto pohledu, Mozarta bychom měli spojit s němčinou salcburskou, přestože nemáme asi úplnou jistotu, že současná salcburská mluva = mluva 18. století (míním zde např. tempo, způsob vyslovování apod.). Na druhou stranu, spojitost mezi hudbou a jazykem už máme dnes vědecky dokázanou (hudbu a jazyk zpracovávají zčásti stejné oblasti mozku). Pro nerodilé mluvčí možná postačí plus minus představa rakouské němčiny, která je i rodným jazykem Manfreda Honecka. Každopádně se mi jeho Mozart v podání České filharmonie asi poprvé doopravdy líbil. Zvláště krajní věty měly švih, velmi svižné tempo a zároveň příjemnou houpavou ležérnost. Jen Menuet byl na můj vkus trochu moc zatěžkaný a „nájezdy“ ve smyčcích mi připadaly z mého místa na balkoně poněkud slité. Pomíjím však tuto drobnost a říkám: Více Mozarta s Českou filharmonií a s Manfredem Honeckem! (škoda, že už to nepůjde s Harnoncourtem), protože to nebyla suchá klasicistní forma naplněná notami, ani těžkooděná nuda k uzoufání, ale skutečný tepající život. A že ho byl Mozart plný, o tom není pochyb. Čili bravo a velká poklona. 
 
(c) Gisela Schenker
 

V německy mluvící oblasti jsme zůstali dál, ale posunuli jsme se až do roku 1948 k Richardu Straussovi, do doby, kdy mu bylo 84 let. Jeho Čtyři poslední písně (nejedná se o jeho poslední dílo) jsou kontemplací zrodu a umírání, naděje a smíření. Manfred Honeck si pro jejich interpretaci vybral mladou sopranistku Christiane Karg, k jejímž přednostem, jak mě upozornil, patří lehkost hlasu ve vysokých polohách. Asi nepřekvapí, že to tak skutečně je. Slýcháváme mnohdy s velkým orchestrem hutné wagnerovské hlasy, ale tady najednou zazvonil zerlinovský komorní soprán, který se v barvě výtečně pojí s orchestrem, nepovyšuje se nad něj, nepřebíjí ho, ani v něm nezaniká (opravdu ne, slyšela jsem nahoře všechno a dobře). A, málo naplat, je znát, když pěvec pěje ve svém rodném jazyce. (Díky také ČF za texty písní s překladem muzikoložky Vlasty Reittererové.) Bylo to poetické snění stárnoucího muže, který si s klidným svědomím může dovolit trochu sentimentu. Bravo a velká poklona podruhé, i k sólům koncertního mistra Josefa Špačka a hornisty Ondřeje Vrabce.

Vrcholem koncertu se stala Symfonie č. 8 G dur op. 88 Antonína Dvořáka. Dá se samozřejmě tušit, že ČF zahraje tohoto autora vždycky dobře, ale tohle bylo provedení navýsost skvělé a mně vrtala hlavou otázka, kterou mi dirigent Honeck vsadil do hlavy, jak moc souvisí čeština s Dvořákovou hudbou (do jaké míry, v jakých souvislostech…). Hráči ze sebe „vymáčkli“ snad víc než to nejlepší, jednotlivě i jako celek: koncertní mistr Josef Špaček, výtečná flétnistka Andrea Rysová, skvostné klarinety Tomáše Kopáčka a Jana Brabce, lesní roh Ondřeje Vrabce - celá dechová sekce jako vždy nadprůměrná. Symfonie plynula od začátku do konce s vervou, živelně, přesto organizovaně, s optimismem a dvořákovskou zemitostí, jejíž temná místa jsou úplně jinak temná než třeba u Beethovena (nejsou ani zoufalá, ani děsivá, protože nikdy nepostrádají naději). Pianissima byla skvostná, téměř neslyšitelná. (V poslední větě se těsně před návratem úvodního tempa mihne ve smyčcích - pod flétnou - postup, který, nemohu si pomoci, mi připomněl začátek lidové písně Když jsem já ty koně pásal. Je to velmi subjektivní, nevědecké, protože se jedná o vývoj motivické práce, a nemusíme z toho dělat žádné velké závěry.)

Příroda, víra, naděje a láska prorůstaly celou partiturou a zahalily Dvořákovu síň do oblaku věčnosti. Manfred Honeck dirigoval zpaměti, s obrovskou chutí, nadšením a radostí. Bravo a hluboká poklona celému orchestru potřetí. Máme být na co hrdí.

čtvrtek 23. února 2017

Jak vybírat knížky pro děti



(c) https://clipartfest.com
 
V dobách, kdy jsem na to ještě měla čas, zkoumala jsem literaturu o zrakovém vnímání dětí, studovala, kdy začít s obrázky, kdy začít s knihami a rozhlížela se také po seznamech doporučené četby, abych se inspirovala. Většinou jsem v nich nacházela Ferdy Mravence, Harry Pottery a Honzíkovy cesty, v diskusích na sociálních sítích to vřelo nad Neználkem a Babičkou, a tak jsem dospěla k závěru, že začnu tím, co znám, co si pamatuji, poptám se a ono to nějak dopadne. Dnes už si starší dítko nosí pravidelně z knihovny přecpaný batoh, druhé postupně vstřebává, co je doma k dispozici, a nijak se knihám nebrání, takže jsme si asi nevedli úplně špatně. (Výhodou také je, že v širším rodinném okruhu čtou všichni rádi a hodně, takže naše děti nemají před knihami úniku.)

Doposud jsem prošla takové množství dětských knih, že si troufám zde nabídnout shrnutí postupů, které se nám osvědčily a osvědčují dodnes. Vycházím z názoru, že není úplně jedno, co dítě čte, a že stojí za snahu vést ho k určité kvalitě, aby se ji časem naučilo ocenit, případně se k ní po etapě „vyhraňuji se“ vrátilo. Je-li tohle celé někomu úplně jedno, netřeba se následujícím seznamem vůbec zaobírat (=ztráta času).

 
Knihu zvládne i mimino
Hned, jak to šlo, strčili jsme před miminko knížku s výraznými obrázky (ideální je zpočátku černá a červená barva, tudíž ideálně Krteček nebo vlastní tvorba). Nic jsme nepředčítali, jen jsme mluvili o tom, co je na obrázcích. Stále dokola, až do omrzení. Neotáleli jsme. Leporela jsem tahala všude s sebou, hodila se při čekání kdekoli nebo při nudě v MHD. Případně byla zapůjčena k řešení krizí jiným rodičům.

 
Číst společně
Výhodou je trojčlenka: pozitivní vztah obou rodičů ke knihám – pravidelné společné předčítání – alespoň jeden z rodičů poměrně hodně čte. Společná četba patří k pěkným chvílím, ať už u toho rodič padá únavou, usíná nebo se stydí. Nemusíme nic přehrávat, opravdu stačí jen číst. Navíc jakmile to lze, dítko se může zapojit. Dojde-li navzdory únavě k osvícení rodiče, lze vykouzlit jednoduché otázky, nechat dítě hledat barvy, počítat… Rodič si může ověřovat, zda malý posluchač všemu rozumí (ne všechny děti se neustále vyptávají), vysvětlovat souvislosti. I k obyčejné říkance nebo písničce se dá vymyslet příběh a pěkný obrázek budiž k tomu inspirací. Mluvíme, recitujeme, zpíváme (falešně, nefalešně, hlavní je snaha). Jednou dítě začne třeba číst s námi nebo číst nám a mladším sourozencům…

 
Časová investice
Čím víc času s dítkem strávíme, čím víc s ním mluvíme, pozorujeme ho, tím dříve přijdeme na to, jaký druh knihy se mu bude líbit. Romantická duše bude snít, dobrodruh hledat napětí, smíšek legraci. Co četlo rádo první dítko, nemusí bavit ty, co přijdou po něm. Pokaždé začínáme od nuly, jen s většími zkušenostmi. Tahle fáze je v podstatě nekonečná a mně se osvědčilo ji nepodceňovat.



Respekt k individualitě
Zpočátku se to týká hlavně ilustrací. Metodou pokus-omyl a s trochou empatie brzy přijdeme na to, jak silné podněty dítko snese. Někdo vidí na obrázku plačícího Krtečka a rozpláče se též, někoho to pobaví, někoho ponechá zcela chladným, někdo situaci vůbec nepochopí atd. To se samozřejmě po určité době (různě dlouhé) může, ale také nemusí, změnit. Není nutné tomu rozumět, reakce nám může připadat přehnaná, ale stojí za úvahu ji respektovat. Chceme přece, aby dítě vidělo knihu rádo, ne aby před ní utíkalo. (Někdy stačí obrázek zakrýt.) Některé obrázky se dětem prostě jen nelíbí, a proto se knize vyhýbají. Už jsem se setkala s tím, že někomu i v dospělosti vadí stylizace Radka Pilaře u Rumcajse (postavy mají jen čtyři prsty), někomu nesedí Adolf Born a některé děti se bojí obrázků Jindry Čapka.

 
Mějme vliv, dokud to jde
Mluvit, vysvětlovat, vyhledávat. Nejprve je to na nás. Nevíme-li si rady, poraďme se a dobře si promysleme, koho se budeme ptát. Jakmile dítě začne samo číst, můžeme zkusit do jeho výběru vsunout to, co sami považujeme třeba za kvalitnější nebo náročnější literaturu, zkrátka posunujeme level výš. Např. dítě čte jen knihy o dinosaurech, ale nezvládne ještě těžší text. Na večer si můžeme k předčítání připravit na dané téma něco hutnějšího. Někdy to chce takt a diplomacii. Na druhou stranu, kompromis nebolí. Pěkný příběh, špatný překlad, vadná stylistika. Nechávám to žít vlastním životem, nechávám malého čtenáře, ať si vybírá, co sám chce, a hledám ke „sladkostem“ výživnější stravu.

 
Pohádky neutečou
Pohádky jsou důležité, a kdo o tom pochybuje, nechť si o tom něco přečte. Jde jen o to, kdy s nimi začít. Většinou se setkávám s tím, že začínáme příliš brzy a divíme se, že dítě nechce, nerozumí. Pohádky neutečou, nemusíme hned vytáhnout Erbena nebo Němcovou ve staré češtině. Pozor ale na zjednodušené zpackané texty.

 
Kde se radit a kde hledat
Nemáme-li sami pevnou představu a přehled, což snad ani v množství nově vycházejících titulů nelze, nechceme-li spoléhat jen na školu a čítanky, pak:

 
Městská knihovna v Praze umožňuje v online hledání zadat položku „podobné“, kde můžeme výběr specifikovat, a pak dohledávat další tituly. (Zaručeně se téměř pokaždé ve výběru objeví Máchův Máj, ale jinak funguje služba výborně.) Např. víme-li, že se dítěti líbí komisař Vrťapka, vyhledáme knihu o Vrťapkovi a zkoušíme najít něco podobného. Pak zajdeme sami nebo s dítětem do knihovny, tituly vyhledáme a vybíráme (opět buď my sami, nebo si dítě vybírá samo).
www.mlp.cz

 
Databáze Tisíc knih, do níž zadáte název knihy a vyhledá se 1000 podobných titulů s anotacemi, případně s odkazem na stránky Městské knihovny v Praze. Tisíc je snad až příliš, ale jako pomůcka poslouží.
www.tisicknih.cz

 
Čítárny: doporučení, výběry, databáze, recenze, akce.
www.citarny.cz

 
Webový portál CzechLit podporuje českou literaturu, přičemž uvádí zprávy o nových knihách včetně dětských a k tomu i recenze.
www.czechlit.cz

 
 
Vybrané internetové obchody nebo knihkupectví, která si do své nabídky knihy pečlivě vybírají, a Vy třeba po čase zjistíte, že jim můžete věřit nebo se s nimi poradit:

Agátin svět
www.agatinsvět.cz

 
Knihkupectví galerie Světlo v Brně
Nejedná se o internetový obchod, ale majitelka a zároveň spisovatelka Hana Pinknerová má čich na pěkné knihy, které zde doporučuje. Objevíte tak třeba knížku, kterou byste v maxiobchodě mohli zcela minout. Při osobním setkání umí většinou vybrat knihu Vám na míru.
http://www.knihy-galerie.cz/category/knihy/

 
Výběrové knihy o přírodě v e-shopu serveru Přírodovědci
https://www.prirodovedci.cz/eshop/kategorie/knihy-a-casopisy/časopis

 
Časopis Raketa pravidelně doporučuje nekomerční dětské knihy. 
http://www.raketa-casopis.cz/

 

Dodatek: Ač nejsem milovníkem Disneyho, pár titulů doma máme. Stejně tak nový hit, knihy s příběhy o Barbie. Nebažíme jen po tzv. alternativních dětských knihách, nenutíme je za každou cenu, když se dětem nelíbí. Prostě „respekt a peace“, knihy u nás jedou, čte se s chutí, a to je hlavní.
 

(c) www.clipartfest.com
 

sobota 18. února 2017

Zabrzdi si

(c) Dina Šnejdarová



Zní to v dnešní vystylovaně přesportovní době téměř nepatřičně, ale je to tak. Pocházím z nesportovní rodiny. Rodiče knihomolové, obrážeči výstav, muzeí, hradů, zámků a pěstitelé ovocno-zeleninových plantáží se ke sportu stavěli vždy značně zdrženlivě. Nepodařilo se to změnit ani našemu státnímu školství, a že se činilo, seč mohlo. K naší rodinné tradici patří čtyřka ze šplhu, hrazda s odřenýma ušima, práce s míčem průměrná (u mě zcela podprůměrná), běh ucházející.

Jenže letos se to v naší čtyřčlenné jednotce začalo povážlivě překlápět. Jeden vynikající lyžař, jedna mírně pokročilá nadšená lyžařka ve fázi červená sjezdovka-kotva-lanovka, jedna začínající lyžařka, přecházející velmi rychle z fáze boby-sáňky do fáze dětský slalom s prstem v nose, a k tomu já, setrvávající „v zákopech“ ve funkci catering-dokumentarista s termoskou v ruce a zmrzlým nosem. Aniž by na mě byl vyvíjen jakýkoli nátlak, vyjma pošťouchnutí mé starší indické kamarádky, že si zajela do Švýcarska na lyžařský kurz a užila si tam spoustu legrace (such fun!), a fantazírování mých dítek, jak všichni společně sjíždíme kopec, jehož vrchol se ztrácí v oblacích (to určitě…), dospěla jsem k nevyhnutelnému rozhodnutí: na černou to nebude nikdy, dětskou povinně a pak aspoň tu modrou. Zakázala jsem si myslet na úrazy a šla jsem do akce.
 
 
Aby bylo jasno. Jednou už jsem na lyžích stála. Botky pěkně přivázané k lyžičkám, mírný kopeček, pod nímž mě jistil, přesněji řečeno ze zálohy se zájmem sledoval tatínek s nezbytnou fajfkou (výjimečně bez knihy v druhé ruce), abych měla aspoň pocit nějaké opory. Párkrát jsem popojela, párkrát jsem se do lyží zamotala (botky samozřejmě stále přivázané, jiné tehdy nebyly) a bylo po lyžování. Sjezdy mě na lyžařských školních kurzech minuly a o běžkách zase jindy. Stručně řečeno, byla to bída a ponížení, kdo nezažil, nepochopí.

Tentokrát jsem se ale rozhodla pro vítězství, navzdory pobavenému obličeji mladíka z půjčovny. (Doby, kdy mi tohle vadilo, mám naštěstí za sebou.) Nejprve bylo potřeba poprat se s mírnou panikou a návratem emocí ze školních let. Pak nastala další fáze, dostat se s botami-pařezy na nohou na stanoviště nácviku. I to se podařilo. Nasadit lyže s pomocí rytířského manžela a popojet po mírně se svažující cestě. Z jedné strany manžel-učitel, z druhé strany švitořící děti (automaticky bočním pohledem hlídám, aby nepřepadly přes okraj cesty, i když jsem momentálně neschopná jakkoli jim pomoci), na konci cesty zaparkovaný sněžný pluh.

Blížím se k němu a učitel klidným hlasem dí: A teď si zabrzdi.

Já s panikou v očích: Jak?

Učitel: Stromečkem.

Já (sněžný pluh začíná být nebezpečně blízko): Co to je?

Učitel s ledovým klidem předvede stromeček. Já v pudu sebezáchovy okamžitě tvořím stromeček a zastavuji.

Učitel: No, vidíš! Zastavit už umíš, jdeme na dětskou sjezdovku.

Pohyblivý pás zatím odmítám a fiflenovsky nechávám učitele, aby mi vyvezl lyže. V pozici stromeček sjíždím tréninkový kopeček pro mimina a zakončuji fází obloučky, pravá, levá. Nepadám, vítězím. Na druhý den je mi za odměnu přislíbena delší, prý nepatrně ostřejší dětská sjezdovka a pohyblivý pás. Ten, co se zastaví, když na něm někdo spadne, nebo na něj špatně nastoupí. Starší dítko mi dopředu radí, že si u toho mám zpívat. Nebo hvízdat. Prý to pomáhá.

Pohyblivý pás – nejhorší část výcviku. Neumím pořádně nastoupit ani na lanovku vyjma kabinkové, a teď tohle. Sice při každém nástupu zdržuji frontu tří- čtyřleťáků, ale pás jsem ani jednou nezastavila. Vítězství na druhou. Sjíždím silně namrzlou a podle mě solidně ostrou dětskou sjezdovku. Hlídám si rychlost, nic nepřepaluji. Na adrenalin je ještě čas, pokud na něj vůbec kdy dojde. Učitel na mě trpělivě dohlíží a jistí mě. Nepadám, jedu, objíždím krtečka, myšku i zajíčka. Děti jásají, manžel po mě hodí obdivný pohled. Jsem hrdina.

 


 

pátek 17. února 2017

Vítejte!



Vítejte na mém blogu, ať už jste se tu ocitli náhodou, omylem, nebo si ho cíleně vyhledali. Kéž si tu něco vyberete a nebudete považovat čas, strávený s mými za texty, za zcela promarněný…




Nás, kteří máme rádi klasickou hudbu, není mnoho a těch, kteří si o ní rádi čtou, je asi ještě méně. Ti, kteří se snaží smysluplně o ní psát a lákat vás k jejímu poslechu, bývají mnohdy výkonnými umělci považováni za bandu zhrzených interpretů, kteří, jak praví klasik, "vědí, jak by skladba měla znít, kdyby ji uměli zahrát," a proto se hráčům tak trochu mstí.

 
(c) ambro photo


 
Viděno z druhé strany, jsou umělci, kteří si nevidí na špičku nosu a vždy se rychle odhalí, zda jsou jedni z mnoha, nebo jedni z mála. Často ti ze skupiny č. 1 by si přáli nebo se vidí ve skupině č. 2 a ti ze skupiny č. 2 bývají natolik skromní, že si svou přítomnost v této skupině ani neuvědomují. Málokdo ví, kam vlastně patří...
 
(c) Jacqueline A



Samozřejmě také my, autoři textů se někdy netrefíme, a pak se divíme (excuse my language):
 
 
 
O hudbě píšu ráda, vím, co je tréma na pódiu, hodiny řehole u nástroje, odříkání a studium. Kéž se tu inspirujete, potěšíte, něco pěkného si poslechnete a opět se sem vrátíte!