pondělí 1. května 2017

Benefice u sv. Jakuba na podporu největších varhan v Praze

 
(c) archiv Audite Organum


Nejenže jsou varhany pražské baziliky sv. Jakuba největší v Praze, ale také už přes dvacet let hostí každé léto varhaníky celého světa při Mezinárodním festivalu Audite Organum. Štěstím tohoto nástroje je fakt, že za nimi sedává varhanice, ředitelka kůru i festivalu Irena Chřibková, která je svému poslání velmi oddaná, a že o dobrý stav nástroje má zájem též Konvent minoritů.
Tyto varhany, podobně jako mnoho dalších nástrojů u nás, prošly mnoha proměnami, více či méně citlivými zásahy, ale oproti jiným měly ještě velké štěstí. Z původního velkého nástroje Abrahama Starcka z Lokte z 18. století se podařilo některé hlasy zachovat (z větší části s původními píšťalami) a zároveň mu dodat zajímavé romantické barvy. V současné době mají tyto varhany čtyři manuály, 91 rejstříků a 8277 píšťal. Před šesti lety se podařilo zrealizovat modernizaci hracího stolu, na němž si dnes mohou varhaníci s pomocí paměťového datového zařízení SETZER navolit až 4000 zvukových kombinací.
Nyní je třeba postupovat dál, aby varhany mohly sloužit i příštím generacím. A k tomu už běžná údržba nestačí. Je třeba učinit „generálku“. Projevují se totiž důsledky přestavby z roku 1941, kdy byla traktura nástroje, tedy spojení klávesy se vzdušnicí, přestavěna z mechanické na elektropneumatickou. Vzhledem k válečným okolnostem se zcela logicky pracovalo ve spěchu, na kvalitu nebyl čas a nástroj nebyl ani zkolaudován. V tuto chvíli je, jak říká Irena Chřibková, „celé vzduchové hospodářství dosluhující, stále častěji dochází k nejrůznějším závadám a únikům vzduchu,“ nebylo by tedy moudré čekat, až nástroj doslouží úplně a odmlčí se. Tyto potíže se týkají hlavní skříně varhan, v níž jsou umístěny první dva manuály a pedál. Vzdušnice byly bohužel vyrobeny z nekvalitního dřeva, hlavní měch původních starých varhan je popraskaný ve dřevě, okožení je ve špatném stavu. Při hře tuttti se to projevuje kolísáním zvuku. Starší jazykové rejstříky (pozoun, fagot, bombard) jsou váhou sesedlé, a tudíž intonačně ne zcela ideální. Některé píšťaly jsou poškozené, což se občas projeví tím, že namísto pěkného tónu uslyšíme nečekaný pazvuk.
Zatím se daří díky citlivé péči varhanářů držet veškeré závady v mezích možností, a tak se dál může konat letní varhanní festival i další koncerty duchovní hudby. Irena Chřibková chce ale být připravená. Dobře ví, že svatojakubské varhany potřebují rekonstrukci, tedy stavbu nových vzdušnic, nových vzduchovodů a nového hlavního měchu. S tím souvisí i obnova části píšťalového fondu a modernizace elektrické traktury. K tomu je potřeba získat částku 10 mil. Kč.
Z toho důvodu se Nadační fond Sancti Jacobi Organum rozhodl zahájit sbírku na tuto rekonstrukci, kterou oficiálně odstartuje Benefiční koncert 17. 5. v 18h v bazilice sv. Jakuba, při němž Irena Chřibková doprovodí ve vstřícném a zároveň dramaturgicky inteligentním programu sopranistku Ludmilu Vernerovou a trumpetistu Jana Vernera. Po skončení koncertu je naplánována prohlídka varhan.  


(c) B. Starý 


Je dobré si připomenout, že svatojakubský nástroj je trochu jako několikaset let stará lípa, pod jejíž korunou kráčely dějiny, že se jedná o svědka mnoha událostí, jež doprovázel nikoli tichým ševelením větví, ale zvučným jásotem svého plného, dobře naladěného zvuku. Připomeňme také, že varhany stojí v prostoru, jenž byl svého času jedním z nejdelších chrámových prostor v Praze, že zde bylo roku 1378 vystaveno v katafalku tělo Karla IV., že obraz na hlavním oltáři namaloval Václav Vařinec Reiner, že se zde nachází třetí největší soubor obrazů Petra Brandla a že zde působili skladatelé Bohuslav Matěj Černohorský (1684—1742), Josef Seger (1716—1782) a Jiří Ropek (1922—2005). Je to místo bohaté historií, místo bohaté duchovním nábojem a místo bohaté kvalitní hudbou.

www.auditeorganum.cz

 

 


sobota 29. dubna 2017

Jak vyhrát hudební soutěž, aniž bychom ji skutečně vyhráli

 
A jak se holedbat tím, u koho jsme studovali, přestože nás viděl sotva jednou v životě, nebo nesdělit plný název školy, abychom udělali lepší dojem.
Biografie umělců napříč světem se množí informacemi, které někdy bývají nepřesné či neúplné. Snahou je, aby z toho daný umělec vyšel co nejlépe a jeho marketingové šance se zvýšily. Často to umělcům vychází. Zčásti i proto, že se jich nikdo na nic neptá, nikdo si nic neověřuje a jen se slepě opisují nepřesnosti a nepravdy. Šikovně naformulovat tiskovou zprávu, a tak trochu si vymýšlet, je tak trochu přece jen něco jiného, ať už to jakkoli eufemisticky změkčíme. Jistě, spoléháme na pravdivost údajů, leč alespoň pořadatelé by měli vědět, koho zvou a také komu vyplácejí honorář.
Dočteme se tedy třeba, že umělec vystupoval v USA, v Japonsku, nebo v západní Evropě, ale už se nedozvíme, jestli to bylo v prestižním sále, nebo v sále druhořadém, třetiřadém či na ulici. Přece jen je rozdíl mít koncert v dětském oddělení státní knihovny a stát na podiu Smetanovy síně. Obojí se ale může uskutečnit v Praze. Název „sálu“ vynecháme, město či země zůstanou a výsledek je zaručen. Pak si přečteme, u koho všeho umělec či umělkyně studovali, ale netušíme, zda to bylo jedno odpoledne, jeden semestr nebo pět let.
Oblíbené je i zmatení ohledně pařížských konzervatoří, které by nebylo zmatením, kdyby umělci uváděli v biografiích název školy přesně. Jakmile dotyčný/á uvedou, že studovali na pařížské či Pařížské konzervatoři, znalcům hned naskočí jména, jako je Hector Berlioz, Antonín Rejcha, Luigi Cherubini. Jenže v Paříži je konzervatoří víc a ta nejslavnější a nejstarší je prostě jen jedna: Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris.
Nakonec se dostáváme k soutěžím, u nichž mi nepřesné uvedení výsledku vadí nejvíc. Jsou-li uděleny všechny tři ceny, nic se neděje. Ani nemůže. Aspoň doufám. Jakmile ale nastane „škvíra“ mezi 1. a 2. místem, tedy jakmile 1. cena není udělena, dějí se divy. Ti, kteří dostali 2. cenu, bez skrupulí do své biografie napíší, že v soutěži zvítězili. Přitom by stačilo do závorky dodat, že 1. cena nebyla udělena a pochlubit se titulem laureáta, který medailistovi právem přísluší. Jistě, můžeme si o výsledcích soutěže myslet cokoli, můžeme pochybovat o objektivitě, být nespokojeni, ale nerespektovat rozhodnutí poroty a v biografii ze sebe udělat vítěze, už je pro mě za hranicí etiky. Ačkoli se to neděje jen u nás, těší mě, že tu máme umělce, kteří se k výsledkům soutěže staví čelem, jako třeba houslistka Hana Kotková, klarinetistka Ludmila Peterková nebo trombonista Lukáš Moťka - všichni získali 2. cenu v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro při neudělení 1. ceny a nijak se tím netají.
V Bibli se praví, že „žeň je hojná a dělníků málo“. Na poli klasické hudby je to naopak. Proto jsou někteří dravými štikami, jakkoli to není fér vůči jejich kolegům, kteří si třeba poctivě „odkroutili“, případně i zaplatili víceleté studium v zahraničí, kteří skutečně získali 1. cenu a kteří se představili na „známé“ koncertní adrese, i vůči publiku, které je tak nevhodně balamuceno.
 

pátek 24. března 2017

Česká filharmonie ve formě s Manfredem Honeckem

(c) Petra Hajská



Mozart jako „Wiener Melange“, Strauss jako víno, Dvořák jako dotyk věčnosti. A může za to Manfred HoneckČeskou filharmonií (ČF). Orchestr byl prostě o pátečním večeru 24. března okouzlující a v té nejlepší formě.

Přiznám se, že Mozartova hudba se mi většinou víc líbí v pojetí HIP (Historically Informed Performance), tedy na takzvané staré nástroje. Mívá to švih, lehkost a zajímavější barvy než moderní nástroje, na druhou stranu, jsou lidé, kteří dokážou Mozartovi dodat neodolatelný půvab třeba i na kazoo nebo na skleničky. Záleží zkrátka na přístupu a daru shůry. Nic tedy proti standardnímu orchestru. Manfred Honeck mi při našem osobním setkání (rozhovor k přečtení zde) poměrně podrobně vysvětlil, jak vnímá souvislost mluveného jazyka s hudbou a jaký charakter se skrývá především za vídeňskou němčinou. Viděno z tohoto pohledu, Mozarta bychom měli spojit s němčinou salcburskou, přestože nemáme asi úplnou jistotu, že současná salcburská mluva = mluva 18. století (míním zde např. tempo, způsob vyslovování apod.). Na druhou stranu, spojitost mezi hudbou a jazykem už máme dnes vědecky dokázanou (hudbu a jazyk zpracovávají zčásti stejné oblasti mozku). Pro nerodilé mluvčí možná postačí plus minus představa rakouské němčiny, která je i rodným jazykem Manfreda Honecka. Každopádně se mi jeho Mozart v podání České filharmonie asi poprvé doopravdy líbil. Zvláště krajní věty měly švih, velmi svižné tempo a zároveň příjemnou houpavou ležérnost. Jen Menuet byl na můj vkus trochu moc zatěžkaný a „nájezdy“ ve smyčcích mi připadaly z mého místa na balkoně poněkud slité. Pomíjím však tuto drobnost a říkám: Více Mozarta s Českou filharmonií a s Manfredem Honeckem! (škoda, že už to nepůjde s Harnoncourtem), protože to nebyla suchá klasicistní forma naplněná notami, ani těžkooděná nuda k uzoufání, ale skutečný tepající život. A že ho byl Mozart plný, o tom není pochyb. Čili bravo a velká poklona. 
 
(c) Gisela Schenker
 

V německy mluvící oblasti jsme zůstali dál, ale posunuli jsme se až do roku 1948 k Richardu Straussovi, do doby, kdy mu bylo 84 let. Jeho Čtyři poslední písně (nejedná se o jeho poslední dílo) jsou kontemplací zrodu a umírání, naděje a smíření. Manfred Honeck si pro jejich interpretaci vybral mladou sopranistku Christiane Karg, k jejímž přednostem, jak mě upozornil, patří lehkost hlasu ve vysokých polohách. Asi nepřekvapí, že to tak skutečně je. Slýcháváme mnohdy s velkým orchestrem hutné wagnerovské hlasy, ale tady najednou zazvonil zerlinovský komorní soprán, který se v barvě výtečně pojí s orchestrem, nepovyšuje se nad něj, nepřebíjí ho, ani v něm nezaniká (opravdu ne, slyšela jsem nahoře všechno a dobře). A, málo naplat, je znát, když pěvec pěje ve svém rodném jazyce. (Díky také ČF za texty písní s překladem muzikoložky Vlasty Reittererové.) Bylo to poetické snění stárnoucího muže, který si s klidným svědomím může dovolit trochu sentimentu. Bravo a velká poklona podruhé, i k sólům koncertního mistra Josefa Špačka a hornisty Ondřeje Vrabce.

Vrcholem koncertu se stala Symfonie č. 8 G dur op. 88 Antonína Dvořáka. Dá se samozřejmě tušit, že ČF zahraje tohoto autora vždycky dobře, ale tohle bylo provedení navýsost skvělé a mně vrtala hlavou otázka, kterou mi dirigent Honeck vsadil do hlavy, jak moc souvisí čeština s Dvořákovou hudbou (do jaké míry, v jakých souvislostech…). Hráči ze sebe „vymáčkli“ snad víc než to nejlepší, jednotlivě i jako celek: koncertní mistr Josef Špaček, výtečná flétnistka Andrea Rysová, skvostné klarinety Tomáše Kopáčka a Jana Brabce, lesní roh Ondřeje Vrabce - celá dechová sekce jako vždy nadprůměrná. Symfonie plynula od začátku do konce s vervou, živelně, přesto organizovaně, s optimismem a dvořákovskou zemitostí, jejíž temná místa jsou úplně jinak temná než třeba u Beethovena (nejsou ani zoufalá, ani děsivá, protože nikdy nepostrádají naději). Pianissima byla skvostná, téměř neslyšitelná. (V poslední větě se těsně před návratem úvodního tempa mihne ve smyčcích - pod flétnou - postup, který, nemohu si pomoci, mi připomněl začátek lidové písně Když jsem já ty koně pásal. Je to velmi subjektivní, nevědecké, protože se jedná o vývoj motivické práce, a nemusíme z toho dělat žádné velké závěry.)

Příroda, víra, naděje a láska prorůstaly celou partiturou a zahalily Dvořákovu síň do oblaku věčnosti. Manfred Honeck dirigoval zpaměti, s obrovskou chutí, nadšením a radostí. Bravo a hluboká poklona celému orchestru potřetí. Máme být na co hrdí.

čtvrtek 23. února 2017

Jak vybírat knížky pro děti



(c) https://clipartfest.com
 
V dobách, kdy jsem na to ještě měla čas, zkoumala jsem literaturu o zrakovém vnímání dětí, studovala, kdy začít s obrázky, kdy začít s knihami a rozhlížela se také po seznamech doporučené četby, abych se inspirovala. Většinou jsem v nich nacházela Ferdy Mravence, Harry Pottery a Honzíkovy cesty, v diskusích na sociálních sítích to vřelo nad Neználkem a Babičkou, a tak jsem dospěla k závěru, že začnu tím, co znám, co si pamatuji, poptám se a ono to nějak dopadne. Dnes už si starší dítko nosí pravidelně z knihovny přecpaný batoh, druhé postupně vstřebává, co je doma k dispozici, a nijak se knihám nebrání, takže jsme si asi nevedli úplně špatně. (Výhodou také je, že v širším rodinném okruhu čtou všichni rádi a hodně, takže naše děti nemají před knihami úniku.)

Doposud jsem prošla takové množství dětských knih, že si troufám zde nabídnout shrnutí postupů, které se nám osvědčily a osvědčují dodnes. Vycházím z názoru, že není úplně jedno, co dítě čte, a že stojí za snahu vést ho k určité kvalitě, aby se ji časem naučilo ocenit, případně se k ní po etapě „vyhraňuji se“ vrátilo. Je-li tohle celé někomu úplně jedno, netřeba se následujícím seznamem vůbec zaobírat (=ztráta času).

 
Knihu zvládne i mimino
Hned, jak to šlo, strčili jsme před miminko knížku s výraznými obrázky (ideální je zpočátku černá a červená barva, tudíž ideálně Krteček nebo vlastní tvorba). Nic jsme nepředčítali, jen jsme mluvili o tom, co je na obrázcích. Stále dokola, až do omrzení. Neotáleli jsme. Leporela jsem tahala všude s sebou, hodila se při čekání kdekoli nebo při nudě v MHD. Případně byla zapůjčena k řešení krizí jiným rodičům.

 
Číst společně
Výhodou je trojčlenka: pozitivní vztah obou rodičů ke knihám – pravidelné společné předčítání – alespoň jeden z rodičů poměrně hodně čte. Společná četba patří k pěkným chvílím, ať už u toho rodič padá únavou, usíná nebo se stydí. Nemusíme nic přehrávat, opravdu stačí jen číst. Navíc jakmile to lze, dítko se může zapojit. Dojde-li navzdory únavě k osvícení rodiče, lze vykouzlit jednoduché otázky, nechat dítě hledat barvy, počítat… Rodič si může ověřovat, zda malý posluchač všemu rozumí (ne všechny děti se neustále vyptávají), vysvětlovat souvislosti. I k obyčejné říkance nebo písničce se dá vymyslet příběh a pěkný obrázek budiž k tomu inspirací. Mluvíme, recitujeme, zpíváme (falešně, nefalešně, hlavní je snaha). Jednou dítě začne třeba číst s námi nebo číst nám a mladším sourozencům…

 
Časová investice
Čím víc času s dítkem strávíme, čím víc s ním mluvíme, pozorujeme ho, tím dříve přijdeme na to, jaký druh knihy se mu bude líbit. Romantická duše bude snít, dobrodruh hledat napětí, smíšek legraci. Co četlo rádo první dítko, nemusí bavit ty, co přijdou po něm. Pokaždé začínáme od nuly, jen s většími zkušenostmi. Tahle fáze je v podstatě nekonečná a mně se osvědčilo ji nepodceňovat.



Respekt k individualitě
Zpočátku se to týká hlavně ilustrací. Metodou pokus-omyl a s trochou empatie brzy přijdeme na to, jak silné podněty dítko snese. Někdo vidí na obrázku plačícího Krtečka a rozpláče se též, někoho to pobaví, někoho ponechá zcela chladným, někdo situaci vůbec nepochopí atd. To se samozřejmě po určité době (různě dlouhé) může, ale také nemusí, změnit. Není nutné tomu rozumět, reakce nám může připadat přehnaná, ale stojí za úvahu ji respektovat. Chceme přece, aby dítě vidělo knihu rádo, ne aby před ní utíkalo. (Někdy stačí obrázek zakrýt.) Některé obrázky se dětem prostě jen nelíbí, a proto se knize vyhýbají. Už jsem se setkala s tím, že někomu i v dospělosti vadí stylizace Radka Pilaře u Rumcajse (postavy mají jen čtyři prsty), někomu nesedí Adolf Born a některé děti se bojí obrázků Jindry Čapka.

 
Mějme vliv, dokud to jde
Mluvit, vysvětlovat, vyhledávat. Nejprve je to na nás. Nevíme-li si rady, poraďme se a dobře si promysleme, koho se budeme ptát. Jakmile dítě začne samo číst, můžeme zkusit do jeho výběru vsunout to, co sami považujeme třeba za kvalitnější nebo náročnější literaturu, zkrátka posunujeme level výš. Např. dítě čte jen knihy o dinosaurech, ale nezvládne ještě těžší text. Na večer si můžeme k předčítání připravit na dané téma něco hutnějšího. Někdy to chce takt a diplomacii. Na druhou stranu, kompromis nebolí. Pěkný příběh, špatný překlad, vadná stylistika. Nechávám to žít vlastním životem, nechávám malého čtenáře, ať si vybírá, co sám chce, a hledám ke „sladkostem“ výživnější stravu.

 
Pohádky neutečou
Pohádky jsou důležité, a kdo o tom pochybuje, nechť si o tom něco přečte. Jde jen o to, kdy s nimi začít. Většinou se setkávám s tím, že začínáme příliš brzy a divíme se, že dítě nechce, nerozumí. Pohádky neutečou, nemusíme hned vytáhnout Erbena nebo Němcovou ve staré češtině. Pozor ale na zjednodušené zpackané texty.

 
Kde se radit a kde hledat
Nemáme-li sami pevnou představu a přehled, což snad ani v množství nově vycházejících titulů nelze, nechceme-li spoléhat jen na školu a čítanky, pak:

 
Městská knihovna v Praze umožňuje v online hledání zadat položku „podobné“, kde můžeme výběr specifikovat, a pak dohledávat další tituly. (Zaručeně se téměř pokaždé ve výběru objeví Máchův Máj, ale jinak funguje služba výborně.) Např. víme-li, že se dítěti líbí komisař Vrťapka, vyhledáme knihu o Vrťapkovi a zkoušíme najít něco podobného. Pak zajdeme sami nebo s dítětem do knihovny, tituly vyhledáme a vybíráme (opět buď my sami, nebo si dítě vybírá samo).
www.mlp.cz

 
Databáze Tisíc knih, do níž zadáte název knihy a vyhledá se 1000 podobných titulů s anotacemi, případně s odkazem na stránky Městské knihovny v Praze. Tisíc je snad až příliš, ale jako pomůcka poslouží.
www.tisicknih.cz

 
Čítárny: doporučení, výběry, databáze, recenze, akce.
www.citarny.cz

 
Webový portál CzechLit podporuje českou literaturu, přičemž uvádí zprávy o nových knihách včetně dětských a k tomu i recenze.
www.czechlit.cz

 
 
Vybrané internetové obchody nebo knihkupectví, která si do své nabídky knihy pečlivě vybírají, a Vy třeba po čase zjistíte, že jim můžete věřit nebo se s nimi poradit:

Agátin svět
www.agatinsvět.cz

 
Knihkupectví galerie Světlo v Brně
Nejedná se o internetový obchod, ale majitelka a zároveň spisovatelka Hana Pinknerová má čich na pěkné knihy, které zde doporučuje. Objevíte tak třeba knížku, kterou byste v maxiobchodě mohli zcela minout. Při osobním setkání umí většinou vybrat knihu Vám na míru.
http://www.knihy-galerie.cz/category/knihy/

 
Výběrové knihy o přírodě v e-shopu serveru Přírodovědci
https://www.prirodovedci.cz/eshop/kategorie/knihy-a-casopisy/časopis

 
Časopis Raketa pravidelně doporučuje nekomerční dětské knihy. 
http://www.raketa-casopis.cz/

 

Dodatek: Ač nejsem milovníkem Disneyho, pár titulů doma máme. Stejně tak nový hit, knihy s příběhy o Barbie. Nebažíme jen po tzv. alternativních dětských knihách, nenutíme je za každou cenu, když se dětem nelíbí. Prostě „respekt a peace“, knihy u nás jedou, čte se s chutí, a to je hlavní.
 

(c) www.clipartfest.com