úterý 27. května 2014

Piccoli

                                                                      (c)LSSH

Doprovodné aktivity pro děti. Který rodič by je neznal... Výběr je velký, úroveň kolísavá. Vždycky mě potěší, když to klapne a nemusím se dívat na otrávený obličej svého potomka, zatímco moje peněženka tiše pláče (a já v duchu s ní).

Posledně jsme se naštěstí radovali všichni tři. V neděli 25. května se poprvé konal jednodenní dětský hudební festival Piccoli, pořádaný Letními slavnostmi staré hudby. Lokace: ideální. Možnost prohlédnout si prostory pražského Clam-Gallasova paláce - kdo by to v souvislosti s historickou hudbou neocenil? A fakt nám nevadilo, že musíme šlapat po širokém schodišti s freskami nad hlavou až do 2. patra s tím, že WC je pouze v přízemí. Taneční dílna: perfektní. Pod vedením Kateřiny Klementové (Doležalové) si zatančily děti i rodiče na barokní hudbu v prostorách Mramorového sálu. Podtrhuji, že pod vedením zkušené lektorky, a to jak s dětskou (ZUŠ), tak i dospělou skupinou (Mezinárodní letní škola staré hudby Valtice).


                                                                         (c)LSSH

                                                                     (c)LSSH


Písničková dílna: Michael Pospíšil, vedoucí souboru Ritornello. Co víc dodat? Zpívalo se, hrálo se, bylo k vidění a slyšení mnoho všemožných hudebních nástrojů. Absolutní úspěch - apoň u nás doma - měla písnička o sojce s textovými vsuvkami a obměnami. V dalších dílnách probíhal dětský orchestr, zkoumaly se rituály našich předků, zkoušely se středověké písničky a vyhrávalo se na Orffovy nástroje. Celý den probíhaly výtvarné dílny, kde si děti zkoušely linoryt, kaligrafii a koláž, podvečer patřil souboru Buchty a loutky s představením Zlatá husa. Některé dílny trvaly 90 min, takže času k výuce i k totálnímu utahání dětí bylo dost, ethnocatering slibně provokoval chuťové pohárky... Výsledek: maximální spokojenost.  


                                                                 (c)LSSH
 

sobota 24. května 2014

Proč mám ráda Čajkovského


„Je to sud s medem,“ vysvětluje mi s výrazem lehkého pohrdání kamarád muzikant-intelektuál. Vím o něm, že má vytříbený vkus, naostřená ouška a miluje Brucknera, což chápu… „Tchaikovsky is a shit, Brahms is a shit,“ káže mi v nikotinovém oparu zahraniční muzikolog. „Já odpočívám u Hindemitha,“ chlubí se kamarád skladatel (což zas tolik nechápu a svoje další oblíbence zbaběle zatloukám). Jsem divná? Povrchní? Nebo je Čajkovskij ryze dámská záležitost? Co se mi na tom „sladolepu“ vlastně líbí?
Je fakt, že jsou pryč doby, kdy jsem se tetelila blahem u Labutího jezera, Šípkové Růženky a Louskáčka. Přece jen, bylo mi asi jedenáct… (Teď spíš žasnu nad tím, když tu fušku někdo dokáže odehrát, aniž by se u toho tanečníci rozsypali.) Později jsem měla možnost propojit si hudbu s Čajkovského osobním životem. Vzbudil ve mně úžas. Fascinovalo mě to množství bolesti, špatných rozhodnutí, nepříznivých okolností a skoro až bizarních situací. Nakonec jsem se s plachým, přecitlivělým a depresemi trpícím skladatelem vzdáleně spřátelila. Líbí se mi, že navzdory svým limitům nepřestával pracovat, toužit, usilovat, a myslím, že se díky tomu nejednou dotknul dokonalosti. Proto ho ráda poslouchám.
 

Úskalí hudební kritiky


Hudební kritika je téma, o němž by se na základě šikovně formulované otázky dalo diskutovat mnoho týdnů. Možná bychom byli překvapeni šíří kontextů a pojetí odborníků včetně názoru, že se dnes už jedná o vyčpělý přežitek.

Celý vědecký výzkum by přitom vyřešila tak prostá věc. Přizvat ke stolu některé tuzemské umělce. Muzikologům by to ušetřilo léta studií a investici do nákladného sborníku. ONI by jim totiž vysvětlili během pár vteřin, jak na to. S matematickou přesností. Ovšem, samozřejmě co se týče jich samotných… Je nasnadě, že by bylo žádoucí přizvat umělce raději postupně pro případ, že by se jejich pravdy náhodou neshodovaly.

Jak se dá tušit, v praxi tahle „církev“ není jednotná. Má své fanatiky, skeptiky, odpadlíky, blouznivce atd. Ať tak či onak, hudební kritik dostává instrukce, požadavky, apely, je kritizován (někdy oprávněně) i vysmíván (bohužel i zde někdy oprávněně). Nechci tu vyvolat dojem, že domácí hudební kritiku považuji za sbor proroků, které nikdo neposlouchá, a přece mají vždy pravdu, ani že jejich úroveň je nepřekonatelná. Přesto by, myslím, stálo za to, podívat se na představu některých našich umělců blíže.

Nuže tedy, napíšete kritiku. Je otištěna a řekněme, že je značně pozitivní. Umělci jsou ale nespokojení a čílí se: „Považujete nás snad za nějaké provinční fidlaly? Vždyť my hrajeme na úrovni těch nejlepších na světě! Klidně nás s nimi srovnejte a uvidíte! Měla jste nás vychválit mnohem víc!“ Jiní na to jdou jemněji a jízlivě se ptají: „A proč jsme nedostali nejvyšší hodnocení, když se Vám to tak líbilo?“

Napíšete kritiku na jiné umělce. Je otištěna. Dotyční se bouří, dští oheň a sýru a snad by na vás seslali i svrab s neštovicemi, kdyby to šlo: „Jak si vůbec můžete dovolit srovnávat nás se světovou špičkou? Víte, v jakých podmínkách pracujeme a jaký máme plat? Co všechno musíme podstoupit? Co si to vůbec dovolujete? Můžete být rádi, že to vůbec děláme!!!“ Inu, podmínky známe, nicméně kritik nechápe, jak souvisí s tím, zda ten či onen hraje mizerně, má nedostatky v pěvecké technice apod.

Opět napíšete kritiku. Se zájmem čekáte, co se bude dít. A je tu kalibr nejvyšší. „Paní, kdybyste byla muž a žila v jiné době, vyzvu Vás na souboj! Nepochopila jste, jak dlouho jsme dílo studovali, nevíte, s kým vším jsme jeho provedení konzultovali a jak úspěšní jsme ve svém regionu!“ Já naopak nechápu, proč ani po všem tom úsilí nebylo sboru rozumět ani slovo, dirigent si neporadil s akustikou, ani proč muzikanti hrají na značně diskutabilní úrovni. Nicméně, mám si sehnat zbrojní pas? Pošle mi někdo mrtvou kočku?

Posléze jdete na koncert renomovaného umělce. Ani netušíte, do čeho se pouštíte. Je celkem zřejmé, že hudebník má nejlepší léta za sebou, a přestože si ho vážíte, jeho provedení vám přijde tak nějak neživotné. Ještě před napsáním textu je vám ovšem v kuloárech doporučeno v žádném případě se o ničem takovém nezmiňovat! Je to nevhodné a neuctivé. Někteří s vytřeštěným pohledem naznačují, že pro vás také nebezpečné. Chvíli váhám, zda jde o vtip, pak přemýšlím, zda píšu o hudbě, nebo odhaluji agenty KGB. Mám sepsat poslední vůli? Opustit domov, skrýt se v indickém klášteře a čekat na osvícení?

Dostanete nahrávku jiného uznávaného umělce. Zjistíte, že v provedení jsou faktické chyby (jednoduše řečeno, výzkum skladby pokročil, byly vydány opravené noty, které jsou bez potíží k dispozici, leč interpret si s tím jaksi nelámal hlavu). V textu se o tom zmíníte. Umělec poté krouží po okolí a proklepává si vás: „Umí ten člověk vůbec na něco hrát? Umí noty? Co je TO vlastně zač?“

Tak bychom mohli pokračovat dál a utápět se v drobných nuancích. Jak snad vyplynulo z výše napsaného, někteří naši hudebníci došli k závěru, že kritika se píše především pro ně. Jsou přesvědčeni, že jen oni mohou posoudit, zda kritik jejich interpretaci pochopil, jen oni mu nejlépe poradí, s kým je může či nemůže srovnávat. Poté přidají, že kritik by měl umět hrát či zpívat přinejmenším na stejné úrovni jako oni (předpokládám, že na všechny nástroje a pěvecky ve všech polohách) a s úšklebkem nadnesou, že tito pisálci jsou stejně jen banda mstících se zapšklounů, jejichž mediální výplody nikoho nezajímají. Jakoukoli kritickou poznámku si tito umělci vyloží jako osobní útok a projev závisti (podle teorie, že hudební kritik je jen zhrzený muzikant, který se nedokázal prosadit…). Ovšem totéž se týká jakékoli pozitivní poznámky na adresu neoblíbených kolegů (Jeho chválíte? Jste hluchá?!) Své požadavky dovrší názorem, že kritika musí být především naprosto objektivní. Eh? Míru objektivity posoudí samozřejmě oni… (Asi týden poté si kdesi stěžují, že se o nich málo píše. Později vám oni nebo jejich agentura vymelou díru do hlavy či kam, jen abyste nějakou reflexi napsali…)

pátek 23. května 2014

Letní festivalová jistota (v Praze)

Kdo se chce seznámit se starou hudbou naživo, má k tomu v současné době víc než dost příležitostí. Zní to sice fádně, ale staromilci dobře vědí, že vždycky to tak nebylo. Dnes si člověk může vybírat z velkého množství nabídek a vzhledem k vysoké úrovni mnoha tuzemských interpretů přitom nemusí čekat jen na zahraniční hosty.  

V blížící se letní sezoně se pro tyto účely výborně hodí Letní slavnosti staré hudby (LSSH), pražský mezinárodní festival, který už dávno obhájil svou životaschopnost a kvalitu. K jeho přednostem patří tematické koncerty v atraktivních prostorách, schopnost přivézt k nám hvězdy svého oboru a také odvaha uvádět scénické projekty.

Letošní 14. ročník nabízí opět tematicky laděné večery. Tentokrát nezní sice motto festivalu tak výrazně jako v jiných ročnících (Slasti a milosti ve smyslu kontrastu mezi světskou a duchovní hudbou), nicméně konkrétní koncertní nabídka je lákavá. Nesmělým začátečníkům se starou hudbou bych doporučila večer španělské (Barroco y flamenco) nebo portugalské hudby, bývají to koncerty velmi efektní, zábavné a plné improvizace. Důstojností bude prodchnutý závěrečný večer s názvem Grácie a majestát, díky němuž si publikum připomene hudební slavnost při korunovaci krále Karla VI. roku 1723. Rezidenční soubor festivalu Collegium Marianum zde doprovodí pěvecké sólisty Isabelle Druet a Alaina Bueta, jejichž hlasy si můžete poslechnout na festivalovém webu - ostatně jako i ukázky umění dalších interpretů.

Jediným koncertem starší než barokní hudby bude vystoupení norského dámského vokálního Tria Mediæval, jež podle mě patří k nejzajímavějším ansámblům ve svém oboru. Pokud se nemýlím, uslyšíme je v Česku poprvé. Na koncertě v kostele Panny Marie Sněžné zazpívají dámy středověké noční modlitby, převzaté z archivu pařížské katedrály Notre-Dame a Archivu Pražského Hradu. Troufám si říci, že tohle vystoupení bude mít trochu jiné grády - ač meditativní -, než mělo před časem vystoupení amerického dámského kvarteta Anonymous 4, které je na můj vkus někdy až příliš meditativní (při vší úctě). Jako přípravu na koncert si mohou nadšenci přečíst třeba Vita Caroli...
 
 
 
 
 
 
 
 
 

středa 21. května 2014

Co je to stará hudba

Už jsem se setkala s ledasčím, ale slyšet z úst někoho, kdo se považuje za hudebního znalce, že stará hudba je "taková ta hudba, co se hraje na takové ty staré nástroje jako třeba... třeba... eee... housle nebo klavír", ve mně nejdřív vyvolalo těžko popsatelnou mimickou reakci a posléze dovedlo k myšlence, že by tedy snad nebylo od věci alespoň "nepatrně" tento výrok upřesnit. Navíc se zdá, že co jedni považují za elementární, někdy až bytostně důležité, druzí pokládají za nepotřebnou zatuchlinu pokrytou plísní té nejodpudivější podoby (omlouvám se všem, co si v dětství tajně pěstovali houby v šuplíku apod.) Přitom právě stará hudba má značnou šanci uspět i u těch, kteří by o klasickou hudbu nezavadili ani špičičkou ucha. Navzdory svému stáří je totiž plná energie a nemalého tvůrčího prostoru, s nímž interpreti zacházejí podle určitých pravidel. Ty ale raději nechme hudebníkům, badatelům, kritikům a dalším podivným bytostem.

Mluvíme-li o staré hudbě, myslíme tím západní hudbu od nejstarších dob přibližně po baroko, ovšem dnes už není výjimkou řadit sem i skladby 19. století. Přesnější by vlastně bylo říci, že ke staré hudbě patří vše, co muzikant provozuje podle tzv. historicky poučené interpretace, což znamená, že rekonstruuje skladbu na základě dobových zdrojů (noty, učebnice, všelijaké traktáty...) s pomocí dobového nástroje či jeho kopie. V praxi to vypadá tak, že na koncertě uslyšíte třeba skladby W. A. Mozarta zahrané na piano z jeho doby (a to zní jinak než velké koncertní křídlo) nebo Vivaldiho Čtvero ročních dob na housle, které mají trochu jinou stavbu, jiné struny a jiný smyčec než housle, na které hrají třeba hráči symfonických orchestrů. Zpěv středověké a renesanční hudby se liší od operních árií z Dvořákovy Rusalky, divadlo plné roztodivné gestiky se hraje při svíčkách... To už může znít lákavě pro toho, kdo se rád dívá na filmy jako Král tančí, Farinelli nebo i Rozum a cit, o Formanově Amadeovi nemluvě, a není líný zapojit při poslechu vlastní imaginaci.

Podstatné je také připomenout, že lidé kdysi nenaslouchali jen bohoslužebným zpěvům, vážným operám či intelektuálně náročným komorním skladbám. Hudba jim byla také zdrojem zábavy a uvolnění. Není tedy třeba se obávat, že každý večer staré hudby vybízí publikum k rozjímání nad životem a smrtí, je těžko stravitelný a nudný. (Pokud ano, je tu vysoká pravděpodobnost, že na vině není hudba.) Samozřejmě je pak trochu anomálií, když se na poslech žertovných, případně přisprostlých světských kousků vypravíme do koncertní síně a ve večerním outfitu, ale někdy si interpreti vynalézavě poradí i s tím. Rozpitvávat další detaily lze třeba někdy příště, raději přidávám ukázky z top interpretační nabídky:


1. Árie Kleopatry z opery Giulio Cesare in Egitto skladatele 17. st. Antonia Sartoria.



2. Anonymní trubadúrská píseň Al’entrada del temps clar z 12. st., v okcitánštině.



3. La Carpinese, tarantella (jihoitalský tanec), 17. st.