sobota 28. června 2014

Carl Philipp Emanuel Bach: Magnificat

Elizabeth Watts, Wiebke Lehmkuhl, Lothar Odinius, Markus Eiche, RIAS Kammerchor, Akademie für Alte Musik Berlin, Hans-Christoph Rademann. 1 CD / Download, Harmonia Mundi 2014, HMC902167.
(Seznam nahrávek použitých ke srovnání je uveden pod recenzí.)


Hans-Christoph Rademann (c) Matthias Heyde
                                     
Jednou z předností téhle desky je dramaturgie. Skladby, které jsou tu nahrané, najdeme i na jiných CD, ale teprve tady jsou takříkajíc pod jednou střechou. Jejich výběr se shoduje s koncertem (přesněji s jeho částí), který se konal na Květnou neděli r. 1786 v Hamburku za řízení C. Ph. E. Bacha (1714 - 1788). Jednalo se o charitativní akci pro lékařskou asociaci, jejíž členové ošetřovali chudé zdarma. Program tehdy zahájilo Credo ze Mše h moll BWV 232 skladatelova otce J. S. Bacha, následovaly dvě části z Händelova Mesiáše HWV 56. Druhá polovina koncertu patřila C. Ph. E. Bachovi: nejprve zazněla Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663, poté Magnificat Wq 215, H. 722 a nakonec dvojsborové Heilig ist Gott Wq 217, H. 778. Podíváme-li se na program blíže, nelze než zkonstatovat, že je dokonalý. Publikum si poslechlo vrcholná, tehdy už vlastně trochu zastaralá, díla německého baroka a poté mohlo svůj zážitek konfrontovat s odlišným stylem neméně geniálního "hamburského" Bacha. Nemůžeme se divit, že sám Carl Philipp řadil tato díla ke svým nejlepším. V tomto ohledu je nahrávka vynikajícím příspěvkem k 300. výročí skladatelova narození.

Magnificat Wq 215, H. 722 vzniklo kolem r. 1750 ještě během Bachova působení na dvoře Fridricha II. Velkého v Berlíně. Carl Philipp se ke skladbě později vrátil a na zmiňovaném koncertu už Magnificat zaznělo v upravené verzi s obohacením o dechové a bicí nástroje. Je to dílo, které již ukazuje směrem ke klasicismu: uslyšíme více sborové homofonie, afekty se nestřídají po slovech či frázích, ale po verších. Ukázkou tzv. galantního stylu je zejména sopránová árie s vypracovanými kantilénami, citový styl (empfindsamer Stil) se objeví v části Et misericordia eius a nechybí ani pořádný komplikovaný kontrapunkt (fascinující dvojitá fuga v závěru). Na první pohled to může vypadat jako nesourodá směska, ale jakmile Magnificat začnete poslouchat, zjistíte, že Carl Philipp přesně věděl, jak své záměry spojit ve zcela kompaktní útvar.

Co se interpretace týče, je naprosto vyrovnaná. Považuji to za velké plus, protože koho by bavilo poslouchat třeba skvělou sopranistku vedle přiškrceného tenoristy... Zaměříme-li se právě na sólisty, pro nahrávku byli zvoleni prozíravě. Ne každý by totiž dokázal vyhovět tempovým požadavkům dirigenta Hanse-Christopha Rademanna. Sopranistka Elisabeth Watts ve své jediné árii (Quia respexit) dokazuje, že je velký pěvecký talent (všimli si toho i v mezinárodních soutěžích) s příjemně sytou barvou hlasu, vřelým projevem a schopností svůj part citlivě přizdobit. Tenorová árie Quia fecit je sama o sobě tak náročná, že komukoli, kdo ji vůbec dokáže zazpívat, bychom se snad měli i poklonit. A co teprve, když ji dirigent ještě trochu zrychlí. Lothar Odinius si s touhle "zlomyslností" poradil nadmíru dobře a stejně tak basista Markus Eiche (Fecit potentiam). V altové árii Suscepit Israel je naopak dost času na to, aby vyzněla veškerá její něha - vždyť se tam také zpívá o Božím milosrdenství. Je radost poslechnout si ji v provedení Wiebke Lehmkuhl, díky níž z toho nevzniklo cosi neurčitě rozblemclého. Akademie für Alte Musik Berlin (Akamus) je sólistům i sboru ideálním partnerem: v rychlých tempech svěží, v pomalých dostatečně lyrický. S dynamickými nuancemi nejde do velkých extrémů, takže celé dílo vyzní velice elegantně.

Heilig ist Gott Wq 217, H. 778 vzniklo víc jak dvacet let po Magnificat. Kompozičně se to promítá ve větší koncentrovanosti a jednoduchosti (v necelých osmi minutách). Skladatel jako by tu vedle sebe postavil dva druhy uctívání Boha: tichou adoraci a zvučný jásot. Zároveň, jelikož jde o dvojsborové dílo, zde do sebe vstupují dva hlasy (dva sbory): andělské a lidské. Text se opírá o starozákonní pasáž, v níž dochází k povolání proroka Izajáše do služby (Iz 6, 1-4). Nejprve slyšíme v altovém sólu vypravěče - Izajáše, poté zpívají lidé spolu s anděly (Iz 6,3). Jedná se o mimořádný okamžik a Carlu Philippovi se povedlo mimořádně jej zpracovat. (Např. závěrečná fuga, do níž je navíc ještě vsazeno německé Te Deum jako cantus firmus.)

Dirigent Rademann v téhle části zcela opustil rychlá tempa, díky čemuž vyzní skladba skoro až nadpozemsky. Musím říct, že při zaznění prvního sborového vstupu v neuvěřitelném pianissimu mě až mrazilo. RIAS Kammerchor předvádí jak v Magnificat, tak v Heilig pěkný zaoblený zvuk, schopnost dosáhnout značného dynamického rozpětí, navíc neuslyšíme žádné uječené soprány ani umečené tenory. Provedení Heilig považuji za vrchol, zlatý řez, celé nahrávky. Až si ji poslechnete, možná budete stejně jako já litovat, že byl autor tak stručný...

Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663 patří ke čtyřem symfoniím, které dnes považujeme za průkopnická díla v oblasti symfonické tvorby. Ano, konečně dojde na Carla Philippa experimentujícího, hledajícího. Zvukově zaujme mj. nezvyklá kombinace hlubokých smyčců s vysokými dechy v pomalé části. Provedení Akamus je divoké v nejlepším smyslu slova, vášnivé, kontrastní. Výsledek strhující.


Srovnání nahrávek
Začneme-li s deskami podle poučené interpretace (tedy s tzv. starými nástroji), nejhůře podle mě dopadlo provedení J. Reillyho Lewise, kde mají pěvci potíže s výslovností a v některých případech bohužel i s intonací. Poněkud pěvecky nevyrovnaná je i nahrávka Fritze Nafa (podotýkám ovšem, že tady už se pohybujeme ve vyšších interpretačních sférách), v níž exceluje sopranistka Monika Mauch svým rovným, "neoperně" znějícím hlasem. Její závěrečné zdobení (25s!) je kouzelné. Ostatní výkony už tak excelentní nejsou (především tenorista), nesedne mi také hlas kontratenoristy místo altistky. Uspokojivější je realizace Michaela Schneidera s orchestrem La Stagione Frankfurt. Tady už bych mluvila spíš o drobnostech v tenorovém partu a poněkud odlišném pojetí: o něco klidnější tempa, o něco výraznější dynamika. Sopranistka Elisabeth Scholl je v závěru árie nepatrně lyričtější (od 4:10) než E. Watts. Z nahrávek na moderní nástroje mě nenadchl Helmuth Rilling. Na můj vkus je to celé příliš těžkopádné a pěvecky neuspokojivé. Za povšimnutí stojí starší snímek Hartmuta Haenchena, který volil podobná tempa jako Rademann. Já sama se jednoznačně přiklánímk Rademannově pojetí. Ačkoli jsou jeho tempa ve srovnání s ostatními většinou svižnější (myslím, že by konvenovala Václavu Luksovi), sólisté si s nimi poradili úctyhodně a skladba celkově vyznívá, jak již bylo řečeno, vyrovnaně.

Nesluší se a není fér srovnávat live koncert se studiovou nahrávkou, záměrně ale udělám výjimku. Doporučuji k poslechu záznam z festivalu Concentus Moraviae 2007, kde se pod zkušeným vedením Marka Štryncla výborně předvede orchestr, sbor a zejména skvělí sólisté Markus Brutscher (tenor) a Tomáš Král (bas). K poslechu je zde, od 43:23: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123386643-concentus-moraviae-2007/

K Heilig už jen dodám, že se nikomu nepodařilo dosáhnout takové atmosféry a napětí jako Rademannovi. U Symfonie mě překvapilo, nakolik je interpretace Akamus propracovanější oproti Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestr osvícenství) s Gustavem Leonhardtem. Váhala bych spíš, zda se nepřiklonit k rozvážnějšímu Andrewovi Manzemu s výrazně brilantním continuem. To už je otázka osobní preference. Já volím Akamus.


 
Seznam CD

Magnificat Wq 215, H. 722

Elisabeth Scholl, Ruth Sandhoff, Andreas Karasiak, Gotthold Schwarz, La Stagione Frankfurt, Dresden Chamber Choir, Michael Schneider. 1 CD Capriccio 2002, C67003.

Monika Mauch, Matthias Rexroth, Hans Jorg Mammel, Gotthold Schwarz, Basler Madrigalisten, Baroque Orchestra L'arpa Festante, Fritz Naf. Carus 2008, Carus83.412.

Mary Ellen Callahan, Patricia Green, Nils Brown, James Weaver, Washington Bach Consort Chorus, Washington Bach Consort Orchestra, J. Reilly Lewis. Newport Classic 1999, NCD60155.

Venceslava Hruba-Freiberger, Barbara Bornemann, Peter Schreier, Olaf Bär, Carl Philipp Emanuel Bach Chamber Orchestra, Berlin Radio Choir, Hartmut Haenchen. Berlin Classics 1991, 0010112BC.

Arleen Auger, Helen Watts, Kurt Equiluz, Wolfgang Schone, Stuttgart Gachinger Kantorei, Stuttgart Bach Collegium, Helmuth Rilling. Haenssler Classic, 1976-1977, CD98.02.


Heilig ist Gott Wq 217, H. 778

Hilke Helling, Rheinische Kantorei, Das Kleine Konzert, Max Hermann. Capriccio 2006, C49367.

Elisabeth Jansson, Stuttgart Chamber Choir, Stuttgart Bach Orchestra, Bernius Frieder. Carus 2006, Carus83.212.


Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663

English Concert, Andrew Manze. Harmonia Mundi 2006, HMU807403.

Orchestra of the Age of Enlightenment, Gustav Leonhardt. Erato-Parlophone 2000, 0724356179455.


 

 

 

pondělí 23. června 2014

Romina Basso, Markellos Chryssicos a Lamento




Jméno mezzosopranistky Rominy Basso zná každý, kdo jen trochu poslouchá Vivaldiho a Händelovy opery. To jméno neminulo ani mě, ale přiznám se, že větší pozornost jsem téhle pěvkyni začala věnovat až v souvislosti s její první sólovou deskou Lamento. A žasla jsem. Nad jedinečnou, altově temnou barvou, perfektní technikou, přirozeným projevem.

Webových stránek se u Rominy Basso nedohledáme, nicméně něco se vypátrat dá. Pochází z Gorizie v severovýchodní Itálii, absolvovala Benátskou konzervatoř a na Univerzitě v Terstu vystudovala italskou literaturu. Vyhrála několik domácích i mezinárodních soutěží, prošla různými mistrovskými kurzy a nakonec zakotvila v barokním repertoáru. Její diskografie je úctyhodná. (Výběrový seznam najdete na konci textu.) Dnes běžně spolupracuje s mnoha známými osobnostmi z oblasti staré hudby, jako je např. Jordi Savall, Fabio Biondi, Andrea Marcon, Paul McCreesh. Na první sólové desce však nikoho z nich nenajdeme. Pěvkyni zde doprovází nám možná méně známý řecký ansámbl Latinitas Nostra pod vedením Markella Chryssicose.

Oba byli tak laskaví, že si ve svém nabitém programu udělali čas a odpověděli mi dálkově aspoň na pár otázek. Takovou vstřícnost, rychlost, skromnost (!) a ochotu jsem dlouho nezažila.
(Na desce Lamento jsou nahrány italské raně barokní skladby, více si o nich můžete přečíst v textu CD tipy 1.)

 
Romina Basso

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se zamilovala do barokní hudby?

Debutovala jsem skoro před dvaceti lety jako Ninfa a Pastore v Monteverdiho Orfeovi - to byl můj křest. Zkoušela jsem s Claudiem Desderim na prestižní Mezinárodní hudební škole ve Fiesole, poblíž Firenze, a absolvovala jsem u něj i mistrovské kurzy. Po té dlouhé době musím Mistru Desderimu poděkovat za to, že mi umožnil sžít se s vokálním stylem recitar cantando

Pokud se nemýlím, většina vašich nahrávek, to je Vivaldi a Händel.
Ano, většinou Vivaldi a Händel, ale také A. Scarlatti (Carlo, Re d'Alemagna), Galuppi ad Jommelli (duchovní hudba), Giacomelli-Vivaldi (L'Oracolo in Messenia), Porpora (Notturni).

A po nich přišla nabídka nahrát italská lamenta. Řekla bych, že raně barokní hudba je pro interpreta hodně velká výzva...
Musím říct, že zpočátku mi některá lamenta připadala velice složitá, takže jsem si opravdu myslela - a docela dlouho - , že Markellův návrh realizovat a poté nahrát tento repertoár je pro mě až příliš velká výzva. Víte, na jednu stranu je ta hudba nesmírně teatrální, což mám ráda (podívejme se např. na začátek Rossiho Un ferrite Cavaliero), ale na druhou stranu, současně s tím, text, slovo, význam jsou na prvním místě spolu s rytmem a intonací. Zvuk, "hlas" je až na místě druhém. Pokud zapomeneme nebo podceníme jeden z těchto "detailů", síla a energie celé skladby se lehce ztratí. Navíc délka takového lamenta může být dvakrát až třikrát delší než Vivaldiho árie, takže je i náročnější na koncentraci. Momentálně to ale cítím tak, že mi tenhle repertoár padne jako ulitý: chci tím říct, že mi umožňuje sdílet můj způsob myšlení o staré hudbě. Doufám, že koncertní publikum i posluchači nahrávky jej zachytí.

Co vás čeká dál?
Momentálně propagujeme naši desku Lamento, čeká nás teď koncert na festivalu Haut-Jura v St. Romain de la Roche, na podzim v Athénách a v Paříži. Dostala jsem také pozvání zpívat v Purcellově opeře Dido a Aeneas na Komorním festivalu Kuhmo ve Finsku, dále v srpnu ve Francii Mozartovo Requiem a Galuppiho duchovní hudbu, v říjnu Vivaldiho ("mého Vivaldiho") s Fabiem Biondim a souborem Europa Galante a ve Vídni Gluckova Demofonta s mým uměleckým otcem, Alanem Curtisem (23. 11. 2014, Theater and der Wien, pozn. ds).

Nakonec mi nedá, abych se nezeptala, vzhledem k tomu, že jste vystudovala italskou literaturu, jaký žánr preferujete a zda také používáte čtečku?
Mám ráda papír. Čtečka je sice užitečná, ale zároveň velice "chladná". Nejraději čtu poezii: Kavafise, Pabla Nerudu, Baudelaira, současné italské básníky.


 
Markellos Chryssicos
Cembalista, varhaník a dirigent Markellos Chryssicos vystudoval v Paříži u Oliviera Baumonta, v Salcburku u Kennetha Gilberta a Siegberta Rampe, v Ženevě byl posledním studentem cembalistky Christiany Jaccottet. Specializuje se na doprovázení vokálních děl a produkci oper, se svým souborem Latinitas Nostra provedl např. poloscénicky Caldarovu operu L'Olimpiade, v roce 2011 zaujal poněkud kontroverzním pojetím Monteverdiho opery Korunovace Poppey (zde vystupovala i Romina Basso), úspěšná byla jeho nahrávka L'Olimpiade (jedná se o "pasticcio" barokních árií), v níž dirigoval Venice Baroque Orchestra.



                                     (Romina Basso, Theodoros Kitsos, Andreas Linos, Markellos Chryssicos)

Jak začala vaše spolupráce s Rominou Basso?
Před několika lety jsem měl tu čest zastupovat Andreu Marcona na recitálu Rominy na Kypru. Příjemně mě překvapilo, když jsem zjistil, že se naše představy o muzicírování shodují. Od té doby jsem si stanovil jako prioritu najít repertoár, který by plně vyhovoval jejímu hlasu a který by zároveň poskytl alternativu k Vivaldimu a Händelovi, díky nimž je Romina publiku tak dobře známá.

Čeho si na spolupráci s Rominou nejvíce ceníte?
Je to obrovský luxus mít možnost spolupracovat s takovou umělkyní, jako je Romina. S ní se každá nota stává okamžikem obrovského napětí, nehrozí tu předsudky o tom, co je třeba udělat nebo jak by se skladba měla provést. Je tu spousta prostoru pro experimentování a na konec je možné všechno!

Jak moc bylo nutné skladby přizpůsobovat sólistce? Např. u lamenta Barbary Strozzi předpokládám, že byla původně napsána pro soprán.
Většina kompozic byla poněkud transponována, ale to není zas tak podstatné vzhledem k tomu, že se jedná o běžnou barokní praxi. Snažili jsme se hlavně soustředit na "deklamační" rozměr této hudby, abychom ani my, ani Romina neminuli žádnou barvu, žádnou disonanci, žádný afekt.

Jaké jsou vaše další plány?

Zahájili jsme malé promo turné k nahrávce Lamento a na podzim vychází další CD, na němž spolupracoval soubor Latinitas Nostra se španělským kontratenoristou Xavierem Sabatou. Zároveň se i nadále budeme věnovat východním hudebním nástrojům.

 
Audio a videoukázky najdete na www.latinitasnostra.com


Výběrová diskografie Rominy Basso:

Vivaldi: Orlando Furioso RV728 (Alcina), 2 CD /Download, Naïve OP30540

Vivaldi: L'Oracolo in Messenia (Elmira), 2 CD, Virgin Classics 6025472

Vivaldi: New Discoveries I, 1 CD /Download, Naïve OP30480

Vivaldi: Armida al campo d'Egitto RV699-A (Adrasto), 3 CD /Download, Naïve OP30492

Vivaldi: Montezuma (Ramiro), 3 CD / Download, DG Archiv 4775996

L'Olimpiade: The Opera (Megacle), 2 CD, Naïve V5295

Händel: Italian Cantatas Volume 5 - Rome, (1707), 1 CD, Glossa GCD921525

Händel: Italian Cantatas Volume 6, Olinto, pastore arcade (1708), 1 CD / Download, Glossa GCD921526

Galuppi: Sacred Music, 1 CD, Deutsche Harmonia Mundi 88697895982

Musica in Friuli, 1 CD / Download, Bongiovanni GB5132

Scarlatti, A.: Carlo re d'Allemagna (Lotario), 3 CD, Agogique AGO015

 
Celá diskografie: http://www.prestoclassical.co.uk/a/-/3984/Romina-Basso/1


 


 

neděle 8. června 2014

Projekt housenky. Epilog

Teď už jen krátce. Naše tři babočky bodlákové jsme úspěšně dva dny krmili, a pak jsme je vypustili do přírody. Nechtěli jsme je moc dlouho trápit v síti. Doma je bez nich smutno, už se těšíme na příští rok...









Babočka bodláková (Vanessa cardui) je tažný, hojně rozšířený motýl, který se vyskytuje ve dvou až čyřech generacích cca od května do října. Žije na všech kontinentech vyjma Antarktidy. Přezimuje v nejjižnějších oblastech Evropy a v severní Africe. Na jaře směřuje na sever, na podzim na jih. Je to motýl - samotář. Housenky najdete především na bodlácích a pcháčích.

Náš celý motýlí příběh:
Projekt housenky. Prolog
Projekt housenky. Akce
Projekt housenky. Metamorfóza

sobota 7. června 2014

CD tipy 1

V téhle rubrice se pokusím pravidelně uvádět tipy - nikoli recenze - na nové či novější desky (někdy i DVD) klasické hudby. Samozřejmě zcela nevyváženě...



Lamento

Romina Basso, Latinitas Nostra. 1 CD, Naïve V5390.


První sólová deska mezzosopranistky Rominy Basso bude podle všeho mimořádným zážitkem. Aspoň pro toho, kdo si oblíbil její hlas tak jako já. Nemůžete si ho nevšimnout: v nízkých polohách altově sytý a temný, v divokých áriích sympaticky ohebný, nikdy zatěžkaný (veškerý dojem "tíhy" způsobuje skutečně jen barva hlasu). Své kvality prokázala Romina Basso především na vivaldiovských nahrávkách, nyní předkládá interpretačně obtížné barokní "lamentační" skladby.
Lamentace byly důležitou součástí evropské literatury a při hledání cest od renesanční polyfonie k jednohlasým skladbám se italským tvůrcům báječně hodily. Kde jinde než v textech plných lítosti, žalu a nářku hledat východiska pro hudbu, která má pohnout srdcem posluchače a vyvolat u něj co nejsilnější emoce?
Díky tomu vzniklo slavné Lamento d'Arianna Claudia Monteverdiho, nejvýznamnějšího skladatele přelomu 16. a 17. st. Jeho dílo se stalo vzorem mj. Luigimu Rossimu (byl považován za ideálního Monteverdiho nástupce) a hlavnímu římskému autorovi poloviny 17. st. Giaccomu Carissimimu. V obou případech se jedná o ukázku tzv. politických lamentací: u Rossiho naříká švédská královna Marie Eleonora Braniborská nad smrtí svého manžela a krále Gustava Adolfa (Lamento de la regina di Suezia), u Carissimiho je oplakávána královna Marie Stuartovna (Lamento in morte di Maria Stuarda). K Rossiho skladbě se váže i Squarciato appena avea neapolského Francesca Provenzale, jediné veselé dílo nahrávky. Provenzale zde totiž vtipně až cynicky paroduje Rossiho vážnou lamentaci a vkládá do textu rozverné neapolské taneční písničky. Aby byl popis úplný, dodám, že na snímek byla zařazena také skladba Lagrime mie pěvkyně a skladatelky 17. st. Barbary Strozzi. Od hudby na tomto CD nelze čekat nic ve stylu Vivaldiho či Händela, tedy poměrně stručné recitativy a pravidelně stavěné árie. Tady jsme svědky stylového přerodu, dlouhých, emocionálně vypjatých recitativů, árií s prudkými rytmickými změnami, uslyšíme, na co vlastně hudebníci vrcholného baroka navazovali.

Rominu Basso doprovází řecký ansámbl Latinitas Nostra (v obsazení Theodoros Kitsos - theorba a barokní kytara, Andreas Linos - basová gamba, Markellos Chryssicos - varhany, cembalo), s nímž sólistka spolupracovala už v roce 2011 při uvedení Monteverdiho opery L'incoronazione di Poppea v Athénách. Členové souboru se více představí ve dvou instrumentálních skladbách dalších hudebních hvězd: zazní Toccata seconda arpeggiata J.H. Kapsbergera (slavný hráč na loutnu, therobu a chitarrone) a Capriccio IX di durezze G. Frescobaldiho (zcela zásadní autor hudby pro klávesové nástroje pozdní renesance a raného baroka).




Carl Philipp Emanuel Bach
Magnificat
Elizabeth Watts, Wiebke Lehmkuhl, Lothar Odinius, Markus Eiche, RIAS Kammerchor, Akademie für Alte Musik Berlin,Hans-Christoph Rademann. 1 CD / Download, Harmonia Mundi, HMC902167.
 
Akademie für Alte Musik Berlin neboli Akamus mě skoro vždycky potěší. Desek nepočítaně, jedna lepší než druhá. Nahrávka s názvem Magnificat vyšla k 300. výročí narození C. Ph. E. Bacha a její program je identický s charitativním koncertem, který se uskutečnil pod skladatelovým vedením r. 1786 v Hamburku: Symfonie D dur Wq 183/1, Heilig ist Gott Wq 217 a Magnificat Wq 215.
C. Ph. E. Bach byl významným skladatelem protestantského Německa 2. pol. 18. st., excelentní cembalista a pedagog, inovátor, originální tvůrce. Koho by nelákalo poslechnout si od něj cokoli... Neméně přitažlivý je i výběr sólistů (pro mě především sopranistka Elizabeth Watts).

Ukázky zde:
http://www.harmoniamundi.com/#/albums?view=playlists&id=1936


Prayer
V
oice & Organ
Magdalena Kožená, Christian Schmitt. 1 CD / Download, Deutsche Grammophon 0289 479 2067 0
 
Myslím, že mezzosopranistka Magdalena Kožená s novou deskou opět zaboduje. Jednak na ní může předvést širokou škálu svých komorních výrazových prostředků, jednak varhany jako doprovod mohou jejímu hlasu poskytnout mnoho barevných nauancí (většinou se jedná o transkripce). Stylové rozpětí je od 17. (Henry Purcell) po 20. st. (Maurice Duruflé), nechybí J. S. Bach, klasikové písně jako Franz Schubert a Hugo Wolf, populární Agnus Dei G. Bizeta, Ravelův Kaddisch, k méně známým písním patří Verdiho Ave Maria. Celkem 22 tracků, z nichž si lze vybrat ty nejmilejší kousky a zakoupit přes iTunes.


2x Bejun Mehta

Georg Friedrich Händel
Orlando
Bejun Mehta, Sophie Karthäuser, Kristina Hammarström, Sunhae Im, Konstantin Wolff, B'Rock Orchestra, René Jacobs. 2 CDs / Download, Deutsche Grammophon 0289 479 2199 8.

Kontratenorista Bejun Mehta má, dalo by se říci, Händela v malíčku. Vystupuje na nahrávkách oper Agrippina, Giulio Cesare a Rinaldo (zde pouze 3 tracky), na DVD oratorií Mesiáš, Theodora a Belsazar a jeho velmi úspěšná sólová deska Ombra cara obsahuje Händelovy árie. Pěvecky i herecky (nominace na cenu Laurence Oliviera) patří jednoznačně do první ligy. V opeře Orlando (HWV 31) má možnost projevit obojí, a to ve značné míře. Händel se zde totiž poprvé pokusil vykreslit hudbou šílenství.
O čem tedy opera je? Velký válečník a rytíř Orlando se beznadějně zamiluje do pohanské princezny Angeliky, která však miluje Medora (a on ji). Po Medorovi sice touží Dorinda, ale když pochopí, že nemá šanci, snaží se milencům pomáhat. Orlando reaguje na realitu nečekaně - místo žárlivosti a vzteku je rozpolcen myšlenkami na krvavou pomstu a sebevraždu, až postupně začne být zcela mimo smysly. Vše sleduje čaroděj Zoroastro, jemuž se nakonec podaří situaci zachránit. Orlando zasvětí svůj život hledání hrdinské slávy, jak si Zoroastro přál.
Snad ještě zajímavější postavou než Orlando je právě Zoroastro. Považuje se za předobraz Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně a také u něj se spekuluje o souvislosti se zednáři... Každopádně v opeře funguje jako "deus ex machina" a zahajuje ji v I. dějství dramatickým monologem. Konstantin Wolff měl možnost svou roli prostudovat ještě víc než jeho kolegové (DVD Orlanda z Curyšské opery z r. 2008, řídil William Christie), na téhle desce můžeme tedy čekat dobře "uleželý" výkon.
Ani zpěvačky za pány nijak nezaostávají svými zkušenostmi s barokním repertoárem, nemluvě o dirigentovi - dříve slavném kontratenoristovi - René Jacobsovi. Tento umělec má za sebou asi 250 desek a v pozici dirigenta se zaměřuje na hudbu 16. - 18. st. Dost úspěšně, jak dokazují ocenění Grammy, Midem Classical nebo Cannes Classical. Nahrávka je také výtečnou příležitostí pro mladý a svěží - převážně belgický - orchestr B'Rock, hrající na staré nástroje.
CD vzniklo v návaznosti na scénické uvedení opery v bruselské Královské opeře v r. 2012 (záznam byl k vidění na TV Mezzo), jeho studiová podoba byla realizována v srpnu 2013.








Christoph Willibald Gluck
Orfeo ed Euridice
Bejun Mehta, Eva Liebau, Regula Mühlemann, Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks, Ondřej Havelka. 1 DVD, Arthaus Musik 102184.

Tohle vypadá na velký úspěch pro tuzemské umělce a slibný příspěvek k 300. výročí narození Ch. W. Glucka (2.7. 1714). Bejun Mehta jako Orfeus v Gluckově slavné reformní opeře za doprovodu Collegia 1704, pod vedením Václava Lukse a v režii Ondřeje Havelky. Natáčelo se v Zámeckém divadle v Českém Krumlově, přičemž víc než o zachycení scénické podoby opery se jedná o její filmové zpracování.
Hudebně se dostáváme do doby, kdy opera byla sice na vrcholu, ale zároveň tak trochu v krizi. I nadále vznikala úchvatná mistrovská díla, jenže ne každý komponoval jako Händel... Recitativy sloužily především jako rychlý posun děje k árii, v níž vládla vždy jen jedna emoce a při jejímž zakončení se sólisté mohli skoro až ekvilibristicky předvést. Text jako by tím šel poněkud stranou.
Gluckovi šlo v podstatě o očištění hudby od zbytečných nánosů, které zastiňují obsah textu - recitativy propojil více s áriemi tím, že je nechal doprovázet orchestrem, árie zjednodušil. Záměrně se vrátil k počátkům tohoto žánru a pro svou první reformní operu si vybral stejné téma jako kdysi Monteverdi. (Gluckova opera však na rozdíl od Monteverdiho začíná až po smrti Euridiky.) Gluckův Orfeo byl s velkým úspěchem premiérován v roce 1762, později vznikla ještě upravená francouzská verze (premiéra 1744).
Vraťme se ale k protagonistům DVD (jde o verzi z r. 1762). Soudě podle ukázek, kromě téměř dokonalého Bejuna Mehty bude radost poslechnout si sopranistky Evu Liebau (Euridice) a vycházející hvězdu Regulu Mühlemann (Amor). Collegium 1704 i Collegium Vocale 1704 jsou dostatečně spolehlivé soubory, jen mi z ukázek neseděla filmová stylizace, do níž byl "vsazen" dirigent Václav Luks. Připomnělo mi to scény dirigujícího Toma Hulce v Amadeovi a myslím, že by bylo kruté chtít po Luksovi podobný herecký výkon. Mluvíme ale opravdu jen o ukázkách čili nedělám žádné závěry a s napětím očekávám celek. Jak se zdá, bude perfektní.

(Videa jsou ke shlédnutí na webu Bejuna Mehty.)
 
 














pátek 6. června 2014

Projekt housenky. Metamorfóza

A je to tady. Po týdnu od zakuklení našich housenek nám manžel ráno lakonicky sdělil: "Zčernaly." My, poučení, jsme zajásali. Metamorfóza je u konce!


Jenže jsme nečekali, že "výklub" půjde tak rychle. První motýl byl venku, ještě než jsme se stačili nasnídat. Rychle jsme se seběhli k síti a zvědavě si ho prohlíželi. Křídla měl sevřená, trochu zohýbaná, bude trvat skoro dvě hodiny, než se mu zpevní. Nadšeně jsme ho vítali na světě. Motýl si nás moc nevšímal a soustředěně si protahoval sosák. Pak znehybněl. (Asi proces zpevňování.) Děti měly ten den v plánu celodenní tatínkovský výlet, takže "porody" byly svěřeny do mé péče... Dostala jsem celkem jednoduché pokyny: čekat, hlídat, fotit, natáčet a hlavně, nic neprošvihnout!
Myslela jsem, že si budu v klidu číst (naivní představa, jak se ukázalo), motýlí síť vedle sebe, přístroje při ruce. Ze čtení nakonec nebylo skoro nic, protože jsem neustále kontrolovala, jestli už... Druhý motýl přišel na svět, jak se dalo tušit, zrovna když jsem asi na dvě minuty opustila stanoviště.




Připravila jsem motýlí jídlo.
 


 




Třetího už jsem si jakž takž ohlídala, zbylé dvě kukly zůstávaly šedé. Z nich se motýli vylíhli až následující dne ráno, pěkně v klidu, v tichu, bez našeho okukování.

Dle pokynů jsme našim babočkám koupili kytici karafiátů, zakapali sladkou vodou, a pak už zas bylo co pozorovat...


  

neděle 1. června 2014

Projekt housenky. Akce

Zahájili jsme náš rodinný projekt. Objednali jsme si Motýlí zahrádku. Obdrželi jsme speciální síť a objednali si pět housenek babočky bodlákové. (V tu chvíli už pochopitelně máme doma dvě motýlí encyklopedie.)



Čekáme na housenky. Přesně podle návodu (byla jsem nucena číst ho několikrát denně) jsem upozornila našeho "poštovního doručovatele" na zvláštní zásilku. Trochu ho to zaskočilo, ale přijal svůj úděl s profesionálním úsměvem.

Uběhly už tři dny a balíček nikde. Začali jsme mít obavy. Opravdu je poslali? (Co na tom, že jsme dostali potvrzovací e-mail.) Neztratily se? Nepošly cestou? Manžel si ještě přisadil, že by se jim asi nelíbilo strávit víkend na poště. Znovu se vrhám na návod. Aha, mají na to až 10 pracovních dnů, aha, neposílají je z české motýlí farmy, ale ze zahraničí. Po týdnu - naštěstí jsme zrovna byli doma - housenky dorazily. Z Anglie. Letadlem. A byly už trochu větší, než jsme mysleli. V duchu děkuji, že je nemusím krmit. Stačí, že se budu bát, aby u nás přežily.



Pozorujeme housenky. Děti u nich sedí každých 5 minut. Starší dcerka neustále kontroluje teploměr. Běda, když je na něm o stupeň více nebo méně, než se píše v návodu. Je dost teplo a krabička se nesmí zarosit.
Po dvou dnech jsme se všichni zklidnili. Housenky vypadají spokojeně, na zakuklení mají prý minimálně 3 týdny, takže dost času.

Třetí den se housenky začínají chovat divně a některé lezou k víčku.

Já (starostlivě): Určitě mají hlad, chudinky.

Dcera (vyděšeně): Umřou nám!

Nakláním krabičku tak, aby se dostaly k jídlu. Housenky se mi snaží vyhovět, lezou poslušně dolů a pokoušejí se jíst. Pozorujeme je. Za chvilku opět lezou k víčku. Běžím rychle k návodu. Nic. A kuklit se přece ještě nemůžou.

Manžel (nesnáší návody): Jestli lezou k víčku, špatně se jim dýchá.

Odnášíme krabičku k oknu a litujeme ta nebohá stvoření. Na noc přemisťujeme krabičku do jiné místnosti, ta stávající se nám zdá přehřátá. Housenky - už všechny - se vytrvale drží u víčka.



Čtvrtý den. Housenky stále u víčka. Pátý den jsme to konečně pochopili. Je vedro a navzdory návodu se housenky chtějí už zakuklit. Zatočily se do "jéčka" a jsou připravené. A chtějí klid. Máme štěstí, vidíme skoro všechny při procesu kuklení. Manžel přesouvá kukly do sítě. Přesnou vzdálenost od dna odměřuje pravítkem. Musí, je pod dohledem. Proměna bude trvat 1-2 týdny.






Projekt housenky. Prolog

Začalo to nevinně. Naše starší dítko se začalo dožadovat domácího mazlíčka. Celkem snadno a rychle jsme si vysvětlili, proč ne pes, ne kočka - tedy aspoň proč ne hned. Téma se stalo každodenním refrénem s čím dál kratšími slokami, tak jsem se šla poradit. S kamarádkou, jejíž třípokojový byt obývají kromě tří dětí, manžela a babičky 2-3 psi, 2-3 kočky, 3 křečci, nějací ptáčci a snad i rybičky. Po odborné konzultaci došlo znovu k důraznému vysvětlování, že zvířátko ano, ale tak za rok, za dva, až dítko povyroste, mladší se naučí spát atd. Dcerka to vzala statečně, vypadalo to na uspokojivý deal.

Jenže pak začalo jaro. Zvířátka byla najednou všude. Hlavně hmyz. A v naší holčince propukla přírodovědná vášeň. Ano, neobešlo se to bez ověřování přesného názvu jednotlivých druhů v encyklopediích - to je zase moje vášeň - včetně nočního studia (musela jsem zjistit, proč např. ruměnice pospolné vytvářejí "dvojvláčky" a proč není dobré je rozpojovat...). Tím jsme žili docela dlouho. Nejen my, ale téměř všechny děti, které potkáváme na hřišti...

Ovšem s jídlem roste chuť a dcerka zatoužila pozorovat nějaké zvířátko doma. Poté, co začala doma kroužit s baterkou a plastovou krabičkou, prolézat všechna zákoutí s tím, že si chytí pavouka (bohužel pro ni zrovna po velkém úklidu), přinesla si igelitový pytlíček, že si do něj nachytá mouchy, případně venku mravence(!), usoudili jsme, že situace je vážná. A tak vznikla nová dohoda, přijatelná pro všechny: 1. Dcerku přihlásíme na přírodovědný příměstský tábor, 2. Nejpozději do Vánoc zakoupíme aspoň rybičky (mravence kategoricky odmítám), 3. Pořídíme si domů motýlí housenky. Hrdě přiznávám, že bod 3 byl můj nápad. (Aby bylo jasno, i já mám přírodu ráda, jen mi ta havěť nemusí lézt po těle...)

Mozartovo dětství


Všichni to známe. Telefonní seznamy typu narodil se, vytvořil, zemřel a k tomu více či méně obsáhlá charakteristika. Samozřejmě na rochnění se v detailech není většinou čas, a tak to někdy vypadá, jako by dotyčný klasik ani neměl rodiče - v lepším případě pouze jednoho.
Výše řečené se samozřejmě vůbec netýká W. A. Mozarta (1756 – 1791), jehož život byl rozpitván v tolika textech, že bychom se jich snad nedopočítali. Přesto jsem neodolala a využila možnosti popovídat si (na dálku) o Mozartově dětství a raném mládí s muzikoložkou Vlastou Reittererovou. Pro uklidnění předesílám, že text jsme škodolibě neprošpikovaly komplikovanými vědeckými termíny, pro upřesnění dodávám, že všechno v něm nenajdete…
 
 
W. A. Mozart se narodil jako sedmé dítě Leopolda a Anny Marie Mozartových, ovšem pouze on a skoro o pět let starší sestra Maria Anna (Nannerl) přežili. Prvním učitelem byl oběma dětem otec Leopold, vzdělával je nejen v hudbě, ale také v matematice, čtení, psaní, literatuře, tanci a jazycích. Samozřejmou součástí jejich vzdělání byla znalost náboženství a morálky, Leopold byl navíc znalcem filozofie a práva. Podle jeho zpráv se malý Mozart naučil zahrát několik skladeb ve čtyřech letech, první kompozice napsal v pěti.
 
Bylo tehdy běžné, že byly děti vyučovány v „domácí škole“? Povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let byla zavedena až po roce 1775…
Do zavedení povinné školní docházky byly děti v zásadě odkázané na to, co jim zprostředkovali rodiče. Chudé vrstvy byly převážně analfabety, v lepším případě se děti naučily základům čtení a psaní. Štěstí měli chlapci, kteří navštěvovali církevní školy (se všemi klady a zápory, jaké to mělo), děvčata prakticky neměla šanci. To je ostatně vidět také z dopisů Mozartovy matky, která neuměla gramatiku a psala v zásadě – i při tehdejší ortografické neustálenosti – tak, jak mluvila. Wolfgang měl to štěstí, že Leopold, jehož otec byl knihař (o rodinné hudebnosti není nic známo, ale jistá intelektuální úroveň tam byla), se ke vzdělání dostal. Leopold absolvoval gymnázium, dále studoval v jezuitském lyceu a pak v Salcburku filozofii a práva. Dosáhl bakalářského titulu, ale nakonec byl pro jakýsi kázeňský přestupek vyloučen. Tady by bylo možné vidět jednak základ „vzpurného“ rysu Wolfgangovy povahy, jednak důvod, proč Leopold za každou cenu chtěl, aby to jeho syn dotáhl dál než on. Každopádně měl dostatečné vzdělání na to, aby mohl vyučovat své děti.
 
Kdy asi nastal okamžik Leopoldova rozhodnutí, že se z Wolfganga stane profesionální hudebník?
Je těžké určit, kdy a jak Leopold odhalil Wolfgangův talent. Zprávy, které máme, jsou zprostředkované a jistě je v nich také hodně zpětné stylizace. Když se někdo proslaví, většinou se říká, že „projevoval talent už od kolébky“.
Rozhodující byl pravděpodobně okamžik, kdy se Leopold rozhodl vsadit všechno na to, aby ve Wolfgangovi realizoval, co se jemu samotnému nepodařilo, totiž udělat „kariéru“. A to muselo být velmi brzy.
 
Odkud se u Wolfganga vzalo tak výjimečné hudební nadání, nepočítáme-li otce Leopolda? Jak už zaznělo, nevíme o dalších hudebnících mezi jeho předky. Bylo ojedinělé, že Wolfgang komponoval od svých pěti let?
Odkud se bere nadání, to se nedá zjistit, lámou si s tím hlavu genetici, psychologové a další vědci, a jednotný názor neexistuje. Leopold byl jistě velmi inteligentní a cílevědomý, nebyl však génius. Co je to ale vlastně genialita?
Komponování v pěti letech, myslím, nic výjimečného není, říká se to o Lisztovi a mnohých jiných. Údajně jsem v pěti také cosi brnkala (pokud maminka nepřeháněla). Teprve v devíti jsem se ale dozvěděla, jak to zapsat. Mám si myslet, že kdybych měla za otce Leopolda, mohlo ze mě něco být? Asi těžko. Ale to, že Leopold podchytil Wolfgangův talent tak brzy, jistě svou roli sehrálo.
   
Víme něco o tom, jaké dítě byl Wolfgang, co ho bavilo, s kým se přátelil?
Malý Mozart prý považoval hraní s tóny za hru, snad jedinou, která ho opravdu zaujala. Nikdy neměl opravdové dětské kamarády, a pravděpodobně je ani nepostrádal. Někteří tím vysvětlují znaky infantility, jíž se nikdy nezbavil. Hravost mu zůstala do dospělosti a je naše štěstí, že se projevovala uměleckou kreativitou.
 
Měl Wolfgang hodně nestandardní dětství ve srovnání se svými vrstevníky?
Ano, to měl, dokonce podle některých neměl žádné. Leopold ho příliš brzy uvedl do světa dospělých a dětství mu takzvaně „ukradl“. Wolfgang přitom (nebo proto?) nikdy zcela nedospěl. Ale, jak už jsem řekla, naštěstí pro nás. Kus dítěte zůstává v každém umělci a v něm zůstala pro hudbu ta hezká stránka dětství.

Jako šestiletý cestoval malý Wolfgang s otcem a sestrou do Mnichova, kde oba sourozenci zahráli na cembalo kurfiřtovi Maxmiliánovi III. Josefu Bavorskému. Poté pokračovali do Vídně, kde vystoupili před císařovnou Marií Terezií a v různých šlechtických domech.
 
Bylo obvyklé vozit děti, aby vystupovaly na šlechtických dvorech?
Obvyklé to jistě nebylo. Byla to opět Leopoldova prozíravost a rozhodnutí, nenechat talent ležet ladem. Leopold se zkrátka rozhodl dělat svým dětem manažera v moderním smyslu slova. V tom byl skutečně průkopník. Byl to dobrý obchodník a roztomilost a talent svých dětí uměl prodat.
 
Bylo snadné dosáhnout toho, aby děti hráli před císařovnou?
Dostat se k různým dvorům problém nebyl, mohl se tam dostat každý smrtelník na žádost o udělení audience. Leopold to měl snazší jednak v tom, že byl zaměstnancem salcburského arcibiskupa - a to byl panovník s velkou autoritou -, jednak v tom, že měl řadu vlivných známých mezi šlechtou. Dá se předpokládat, že po prvním vystoupení na dvoře mnichovského kurfiřta v lednu 1762 se pověst o „zázračných dětech“ rychle rozkřikla. Slyšeli je na dvoře v Mnichově, museli je tedy samozřejmě slyšet i ve Vídni atd. Pro aristokracii a její hosty to byla vítaná atrakce – a ti hosté jsou důležití. Vezměme si zámecké kapely, jak se šlechtici předháněli, kdo koho pozve. Na přelomu 18. a 19. století už byla situace politicky i společensky jiná, ale v době, kdy vyrazili Mozartovi na cesty, to tak ještě bylo.
 
 
V červnu roku 1763 odjela rodina na cestu po Německu, Francii, Nizozemí, Anglii a Švýcarsku. (V témže roce se Leopold stal v Salcburku arcibiskupským dvorním kapelníkem.) Byla to první z pěti cest, kterou Wolfgang během následujících deseti let podstoupil, a trvala celkem tři a půl roku.
 
Cestování bylo v 18. století náročné, někdy nebezpečné. Jak se tehdy cestovalo?
Cestovalo se dostavníky nebo kočárem. Vlastní, ale i najatý kočár byl drahý, ovšem Leopold později určitou dobu vlastní kočár měl. Muselo se přepřahat, čili nocovat v nejrůznějších hostincích (někdy v otřesných hygienických podmínkách). Po cestách hrozilo nebezpečí přepadení lapky, člověk byl vystaven nejrůznějším vrtochům počasí, cesty byly často nesjízdné (do Itálie se jezdilo přes přes Alpy a Brennerský průsmyk), vozům padala kola…
 
Co vlastně přimělo Leopolda k rozhodnutí takto cestovat? Co si od toho sliboval? Byl za tím už tehdy jasný plán, nebo teprve vznikal a vyvrcholil o šest let později cestou do Itálie?
Na to je těžké odpovědět. Je možné, že se Leopoldovi - právě tak jako později Wolfgangovi - služba v Salcburku zajídala. Je možné, že v předvádění svých dětí viděl zisk (jistě větší než jako salcburský kapelník) a slávu, jejíž odlesk padal i na něj, když on sám jí nedosáhl. Těžko se později vyrovnával s tím, že děti povyrostly, už nebyly roztomilé a zájem o ně jako o atrakci opadl. Plán jistě měl, ne vždy mu ale vyšel. Proto později to věčné hořekování, co to všecko stálo, že se Wolfgang chová nezodpovědně a podobně.
 
A co Nannerl? Proč jezdila na tyto cesty, když se u ní s kariérou nepočítalo? Měla se vdát, mít děti…
Nannerl jezdila s Wolfgangem, dokud byla roztomilá holčička. Jako klavíristka byla stejně dobrá, ne-li možná lepší než Wolfgang, protože byla ukázněnější. Byla spolehlivá doprovazečka, ovládala generálbas, hru z listu, dokázala napodobovat různé styly, čili všechno, kvůli čemu byl obdivován Wolfgang. Ovšem je třeba si uvědomit, že její bratr se jako virtuos proslavil svými vlastními skladbami. Ano, Nannerl měla tu smůlu, že byla děvče. Kariéru podle tehdejších měřítek udělat nemohla a na Wolfganga také patřičně žárlila.
 
Jak se to projevovalo?
Dá se to vypozorovat z dopisů. Na cestu do Itálie roku 1769 (to jí bylo 18) už ji otec s sebou nevzal a ona i matka, která také musela zůstat v Salcburku, to určitě nenesly lehce, zvlášť když Leopold v dopisech domů vychvaloval fíky, melouny, broskve a podobně. Wolfgang k dopisům domů pravidelně připisoval pár řádek pro Nannerl, ale ona na ně tehdy vůbec neodpovídala nebo jen velmi stroze. Zřejmě své "odstrčení" dost těžce nesla.
Bylo to však přechodné, Mozart věnoval Nannerl řadu skladeb a její pianistické umění mělo zase vliv na něj. Rozhodující bylo, když roku 1778 zemřela v Paříži matka Mozartových a Nannerl musela převzít vedení domácnosti včetně péče o otce. Poté, co Wolfgang přesídlil do Vídně, se jejich cesty vlastně rozešly.


Ne vždy vítali Mozarty na dvorech s otevřenou náručí. Někdy museli dlouho čekat na příležitost předvést své umění, někdy nebyli u dvorů přijati vůbec. Na druhou stranu si malý Wolfgang rozšiřoval obzory, protože se mohl setkat s hudbou a osobnostmi, které do Rakouska a jižního Německa nejezdily. Např. v Londýně s J. Chr. Bachem, s nímž se rodina úzce spřátelila. Leopoldovy děti hrály v Německu, ve Francii před Ludvíkem XV., v Paříži publikoval Wolfgang první skladby (Sonáty pro housle a klavír). V Anglii vystupovaly před Jiřím III.
 

Podle dobového svědectví filozofa Dainese Barringtona uměl devítiletý Mozart skvěle modulovat, napsat bas, vymyslet melodii, přecházet bravurně z tóniny do tóniny…
Řekla bych, že s ohledem na tehdejší hudební styl to zas tak těžké nebylo. Žasnout nad tím mohl ten, kdo o hudbě nic nevěděl. Nebylo tak těžké zvládnout techniku, podstatné bylo, co osobitého se na jejím základě dalo vytvořit.

Po návratu Mozartových do Salcburku napsal knihovník u sv. Petra Beda Hübner, že nikdo není tou dobou v Evropě tolik oslavován jako „pan Mozart a jeho dvě děti.“ Pozdější patnáctiměsíční cesta už jen Wolfganga s otcem po Itálii (1769 – 1771) byla velmi úspěšná a také sledována mezinárodním tiskem. Je to skutečně tak?
Ano, ale nesmíme si představovat pod pojmem „mezinárodní tisk“ to, co představuje dnes. Tu „mezinárodnost“ spíš představovala korespondence různých osob, která šla přes hranice, osobní deníky, které se dochovaly a podobně. O Mozartových v Itálii psala např. Gazetta di Mantova, Gazetta Toscana, Gazetta di Milano. Ukázky jsou otištěny v knize „Mozart. Die Dokumente seines Lebens.“
 
Je pravda, že Mozart mohl být angažován v Itálii u arcivévody Ferdinanda nebýt Marie Terezie, která synovi napsala, ať se nezatěžuje „nepotřebnými lidmi, kteří jezdí po světě jako žebráci“?
To určitě ne, účinek toho dopisu se podle mě zveličuje. Ferdinand ostatně nemusel matku poslechnout. V zásadě ovšem měla Marie Terezie pravdu. Problém byl v tom, že Leopold to se svou a Wolfgangovou exkluzivitou přehnal, neohlídal, kdy se stává i se svým zázračným synem atrakcí spíš cirkusovou než příslibem vážného umění. Marie Terezie byla dokonce předvídavá, vždyť ani Leopold nebyl zrovna „vzorný zaměstnanec“. V roce 1777 dostali oba s Wolfgangem v Salcburku od arcibiskupa Colloreda výpověď, protože zas už chtěli kamsi jet, a přitom dostávat i nadále svůj plat. (Leopold se tehdy pokořil a byl přijat zpět). Tady někde se před Wolfgangem zavřely možnosti k nalezení vhodného místa u dvora. Mozartovi si zkrátka o sobě začali trochu moc myslet. V nějakém pevném kolektivu by taková individualita jako Mozart mohla působit jedině rozkladně. Nikdy nemohl získat funkci dvorního kapelníka nebo jinou podobnou, protože to vyžadovalo organizační schopnosti, umění vycházet s lidmi, administrativní práci a podobně. To mohl dělat Salieri, nikdy ne Mozart.

Jaký byl Wolfgangův vztah s rodiči? Pokud vím, sám Leopold se rozešel se svou rodinou ve dvaceti letech. Stalo se mu totéž se synem?
O tom víme ve skutečnosti také dost málo. Máme spoustu rodinných dopisů, ale mnoho jich také schází (a možná právě ty nejdůležitější). Leopold se nikdy nesmířil s tím, že se Wolfgang osamostatnil. Ano, Wolfgang mu možná provedl zhruba totéž, co provedl on svým rodičům. Se svými příbuznými v Augsburgu se Leopold moc nestýkal a epizoda s návštěvou, při níž se Wolfgang seznámil se sestřenkou Bäsle, byla výjimka, která se vykládá všelijak. Podle některých snad dokonce Leopold zapůsobil v tomto případě jako kuplíř, aby Wolfganga prostřednictvím neteře sexuálně vyškolil, což se mi zdá dost přitažené za vlasy.
Mozart si rodičů určitě vážil a měl je rád, ta láska se však projevovala všelijak. Z dopisů víme, že poté, co jeho matka Anna Maria zemřela v Paříži, dvaadvacetiletý Wolfgang se snažil otce na tu ránu (oklikami přes sdělení jiným) připravit. Jak to však skutečně při té nešťastné cestě bylo, těžko říci. Matka si stěžovala v dopisech, že je stále sama v nevytopeném bytě, zatímco Wolfgang někde pobíhá, její syn si pravděpodobně vůbec nevšiml, že se roznemohla, a měl pak špatné svědomí. (A Leopold se – podle dopisů – staral hlavně o to, co to bude stát). Podobně později Wolfgang nijak nepospíchal do Salcburku, ani když se dozvěděl o otcově nemoci, a byl pak překvapen jeho smrtí.
 
Jakým otcem byl Leopold? Byl hodně autokratický?
Leopold byl určitě nesmírně autokratický otec, a to i vůči Nannerl, jíž znemožnil sňatek s člověkem, kterého chtěla. Stejně tak chtěl do toho mluvit Wolfgangovi a Konstanci nikdy nepřijal. Např. odmítl vzít k sobě jejich dítě, když měli možnost odjet do Anglie, zatímco Nannerlina prvorozeného přijal…
O vztahu Wolfganga a Konstance Mozartových k dětem se ovšem vedou také spekulace: proč nechali prvorozeného kojence tak dlouho o samotě a chlapeček mezitím zemřel, proč chtěli opustit děti a vydat se do Anglie atd. Na druhou stranu nelze brát na všechno dnešní měřítka, při tehdejší dětské úmrtnosti se braly věci prostě tak, jak přišly.
 
Byla mezi otcem a synem rivalita?
Rivalita byla určitě, ale jednostranná. Leopold podle všeho na Wolfganga žárlil, snad mu i záviděl, že se dokázal tak odpoutat. Neuvědomil si, že to byla právě jeho pedanterie a věčné kazatelství, které mu syna odcizilo, že jeho protektorství působilo kontraproduktivně.

Kdy se Wolfgang s otcem vnitřně, a posléze i prakticky rozešel?
Rozešli se okamžikem, kdy se Wolfgang rozhodl zůstat ve Vídni a oženit (svatba se uskutečnila v srpnu roku 1782). Formálně udržovali styky dál, ale byli si cizí. Wolfgang se vymkl Leopoldovým představám – a udělal dobře.