neděle 26. října 2014

Jana Semerádová: Zelenkovy Lamentace jsou jako duchovní opera


                                                

(c) Petra Hajská

 
Supraphon pokračuje v mapování díla významného barokního skladatele Jana Dismase Zelenky (1679-1745), rodáka z Louňovic pod Blaníkem, který přibližně ve třiceti letech spojil svůj profesní život s drážďanským dvorem Augusta II. Silného a vytvořil zde díla blízká svou originalitou i působivostí skladbám J. S. Bacha. Snad v žádné učebnici hudebních dějin nechybí alespoň zmínka o tom, že Zelenka napsal alegorickou hru o životě sv. Václava Sub olea pacis et palma virtutis k příležitosti korunovace Karla VI. českým králem (skladba byla provedena r. 1723 v pražském Klementinu). Ovšem Zelenkovou doménou byla především hudba duchovní: mše, rekviem, oratoria, žalmy, hymny, Te Deum, Magnificat, responsoria,  lamentace... Z kompozic určených k provozování během předvelikonočního Svatého týdne zrealizoval Supraphon velkopáteční Sepolkra (SU 4068-2) a Responsoria (SU 3806-2), letos na podzim k nim přidal Lamentace proroka Jeremiáše (Lamentatio Jeremiae Prophatae). Jejich provedení se ujal soubor Collegium Marianum pod vedením umělecké vedoucí Jany Semerádové. Jsem ráda, že i přes Janinu obrovskou časovou vytíženost se podařilo zrealizovat následující rozhovor. 
 
Kdo inicioval vznik této nahrávky?
Zelenkovy Lamentace jsem vždycky toužila natočit na CD, na repertoáru je máme už deset let, a nabídku nahrát je pro Supraphon jsem přijala bez váhání. Zelenkovy Lamentace patří k tomu nejlepšímu z jeho tvorby a po naší sbírce nahrávek znovuobjevených českých autorů nebo zapomenuté hudby jsem natočení Zelenkových známějších skladeb brala jako velkou výzvu.
 
Co bys řekla k výběru sólistů?
Okamžitě jsem věděla, s kým chci natáčet: oslovili jsme Tomáše Krále, který s námi spolupracuje řadu let a z něhož se během té doby stal barytonista světového formátu. Není mnoho zpěváků jako Tomáš, kteří dokážou tak pravdivě a s naprostou samozřejmostí zazpívat Zelenkovu hudbu. Nestačí totiž dokonale zpívat, ale je třeba mít cit pro latinu a znát rétoriku, v níž Zelenka tolik vynikal. Na snímku se dále představí špičkový kontratenorista Damien Guillon a rakouský tenorista Daniel Johannsen. Jejich podání Zelenky je stejně niterné jako výmluvné.
 
Na desce zní lamentace pro středu až pátek Svatého týdne. Co Bílá sobota?
Zelenka napsal lamentace ke všem třem dnům tridua, ale buď nestihl, nechtěl, chybějí (nezachovaly se) lamentace třetí. Lamentace byly provedeny na první matutina Zeleného Čtvrtku,Velkého Pátku a Bílé Soboty spolu s responsorii, chorály a lekcemi. Zelenka nenapsal kompletní sestavu devíti lamentací, ale místo tří jen dvě na určený den. Otázkou zůstává, kdo napsal hudbu ke třetím lamentacím, je možné, že se zpívaly polyfonní lamentace od nějakého staršího skladatele, nebo byly provedeny chorálně. To nás přivedlo k myšlence doplnit lamentace tak, aby se na nahrávce objevily rovněž zbylé tři, a poněvadž Damien Guillon a Tomáš Král jsou také zkušení choralisté, zvolili jsme lamentace chorální.    
 
Pokud se nahrávají nebo koncertně předvádějí skladby určené k liturgii, jsou vždy vytržené z tohoto kontextu. Dnes už se nad tím nepozastavujeme, ale přece jen, máš nějaké doporučení pro posluchače, jak tyto skladby poslouchat, když nezní během liturgie?
Pro mne je samozřejmě ideální hrát barokní hudbu v prostorech, které svou akustikou a estetickým dojmem odpovídají danému programu. Provedení v příslušném kostele nebo sále přispěje k vyniknutí specifických vlastností barokních nástrojů (např. velké sály, koncipované pro symfonická tělesa, historickým nástrojům nikdy moc nepřály. Nicméně, poměrně často se právě v obrovských síních pořádají koncerty barokní hudby). Příležitost, k níž byla skladba napsaná, je neméně důležitým aspektem. Ovšem ta se rekonstruuje hůř, a přitom ukáže mnohé souvislosti. Pokud tedy nemůžeme provádět lamentace na každý den tridua nebo sepolkra s veškerou velkopáteční ceremonií, kterou by ani ten nejzapálenější posluchač pro svou neúměrnou délku nejspíš nevydržel, alespoň se na nějaký čas ponoříme do studia dobových zvyklostí a v případě duchovní hudby se seznamujeme s tehdejší podobou liturgie, jejíž nedílnou součástí byla hudba. Nemyslím si však, že bychom si nemohli pouštět v létě v autě Zelenkovy Lamentace nebo při vykrajování cukroví Sehlingovi vánoční pastorely. Vymoženosti dnešní doby nijak neruší kouzlo hudby minulosti.
 
Pamatuješ si, kdy tě začalo Zelenkovo dílo zajímat?
Zelenkova hudba mne fascinovala dávno předtím, než jsem začala hrát na barokní flétnu. Dráhu barokní flétnistky jsem příznačně začala koncertem, na němž jsme hráli jeho oratorium… Bavilo mne přepisovat Zelenkovy autografy, např. Alma redemptoris mater, Salve Regina. Občas to byla dřina, z ortografie by dostal nedostatečnou, ale cítila jsem se tak blíž jeho hudbě, skrze rukopis poznávala jeho styl a hudební vyjadřování textu. A často jsem jeho tvorbu stavěla do konfrontace s českými a drážďanskými autory. Vycházel mi pak dost zajímavý obrázek o tehdejší hudební produkci. Nahrávky Zelenkových Sepolker a Lamentací byly rovněž plody mého dlouhodobého bádání a objevování pozapomenutých pokladů české hudby.
 
Souhlasíš s tvrzením, že Zelenka je katolický protipól Bacha?
Ano. I když mají jiný hudební jazyk. Ve své době nepatřili k mainstreamovým skladatelům. V jednom z dopisů píše Bachův syn Carl Philipp Emanuel, že jeho otec vlastnil Zelenkovy opisy a velice si ho vážil. V každém případě Zelenka se pro mimořádnou obtížnost některých skladeb vymyká domácí katolické hudební produkci. Psal tak náročné a nezřídka krkolomné pasáže, až to houslisty opravdu „bolí“. Nedělal to pro ukázání virtuozity, ale všechny tyto prostředky používal k hudebnímu vyjádření své osobité umělecké a náboženské horlivosti, pokory a zároveň monumentální oslavy Trojjediného Boha.
 
Kdybys mohla, na co by ses Zelenky zeptala?
Spoustu lidí by asi zajímal jeho osud, proč přijal jméno Dismas, co tak vážného mohl provést, že se po celý život kál (sv. Dismas neboli kající se zloděj byl podle tradice muž ukřižovaný po pravici Ježíše Krista, pozn. dš). Možná by to byl zajímavý námět pro film, ale mne by víc zajímala jeho zvuková představa. Zda-li se svým pojetím blížíme jeho ideálu a zda onen ideál odpovídal tomu, jak tehdy hudebníci hráli. Kdoví, možná byly tyto aspekty úplně vedlejší a šlo především o text a rétoriku.
Myslím, že by mu lichotilo, jakého uznání se dočkal v našem století. Obávám se však, že by se mu nemuselo líbit, kde všude jeho hudbu provádíme. Je nasnadě, že byl velmi horlivým katolíkem a skrze svou hudbu oslavoval Boha. Ale chtěla bych ho ujistit, že každým provedením jeho hudby, ať už v kostele nebo v moderním sále, jsme blíže Bohu.
 
Čím jsou ti lamentace osobně blízké?
Lamentace mne vždy uchvacovaly. Po koncertech a natáčení, kde jsem si uvědomovala každé slovo a notu, vím, že to není jen v bohatosti harmonie, ale v naprosté samozřejmosti, s jakou Zelenka propojuje text a hudbu, v niternosti ariózních částí a naléhavosti recitativů. Je to jako duchovní nadčasová opera, při níž prožíváme spolu se zpěváky Jeremiášův pláč, hlásáme jeho poselství a na konci všichni jedním hlasem zvoláme "convertere", tedy "obraťte se"! Je to stále táž touha po obrácení, po změně, po zachování naší země pro další generace. 
 

 

úterý 21. října 2014

Vojtěch Jouza je muzikant mnoha zájmů

a širokého srdce. Říká o sobě, že je líný, ale míra jeho aktivit svědčí o opaku. Je hobojistou České filharmonie, řídí dva pěvecké sbory, komorní orchestr a věnuje se vzdělávacím projektům. Nevím, jak to dělá, ale kdykoli s ním mluvím, nepůsobí uspěchaně či nervózně. Jako by objevil tajemství vnitřního klidu, který tolik lidí stále hledá. Během své kariéry potkal významné osobnosti českého hudebního života a všechny tyhle zkušenosti se propojily s tím, co do něj bylo zaseto doma. Proto začínáme náš rozhovor právě tam, u zrodu.

 

Pocházíš z muzikantské rodiny, v níž všichni kromě tebe hrají na housle. Kde se u vás najednou vzal hoboj?
K hoboji jsem se dostal postupně. Původně jsem se totiž měl stát houslistou – stejně jako tatínek, sestra a bratr. Zvuky mého dětství jsou zvuky tří houslí. Bylo tedy zcela přirozené, že jsem v šesti letech také jedny dostal, jenže to dopadlo špatně. Po několika týdnech jsem kvůli tomu utekl pod postel, kde jsem vyváděl tak dlouho, dokud jsem nedostal slib, že si můžu vybrat jiný nástroj a že mi do toho nikdo doma nebude mluvit. Oni totiž ti tři nade mnou pořád stáli a radili a já už to nemohl vydržet. Tak jsem si vybral violoncello.

Proč? Chtěl jsi zůstat u smyčcových nástrojů?
Tehdy mi přišlo, že je to tak nějak těsně vedle. Hudbu jsem ale raději poslouchal a na nástroj moc necvičil. Přece jen, den před hodinou to nestačí. Jakmile bylo jasné, že ze mě nebude ani violoncellista, vzal mě tatínek na natáčení České filharmonie, kde jsem se měl poohlédnout po nějakém dechovém nástroji. To mi bylo asi 13 let, a pokud jsem se měl věnovat hudbě, což jsem opravdu chtěl, byl nejvyšší čas něco pro to udělat. První hoboj hrál tehdy Jiří Mihule, legenda české hobojové školy. Jeho charisma a především krásný, ušlechtilý tón mě zasáhly. Bylo rozhodnuto. Uvítal jsem také, že na hoboj se nemusí dřít tolik hodin denně jako na housle. S violoncellem jsem ale pokračoval dál a řádně dokončil první cyklus na hudební škole. Zároveň jsem se učil hrát na hoboj, což mě už hodně bavilo, a po ukončení základní školy jsem byl přijat na konzervatoř.

To se asi všem doma ulevilo…
Asi ano, pamatuji se, že jsme brzy společně hráli kvarteta pro hoboj a troje housle.

Na konzervatoři byl tvým pedagogem František Xaver Thuri (*1939), skladatel, jeden z průkopníků provozování staré hudby u nás. Co to pro tebe znamenalo?
O panu Thurim se právem říká, že je „poslední žijící barokní skladatel v Čechách“. Je to velký znalec staré hudby, úžasný člověk, pedagog, kromě hoboje ovládá cembalo a varhany. V době mých studií, tedy v 80. letech 20. st., uměl jako jeden z mála hrát generálbas podle čísel. Každodenní styk s ním byl pro mě velice přínosný. Díky němu jsem objevil třeba Jana Dismase Zelenku, přitáhl mě k duchovní hudbě. Byl také sbormistrem Českých madrigalistů, což byl ve své době vynikající amatérský ansámbl, který zpíval moc pěkně vokální polyfonii. Jako studenti jsme s nimi hráli. To mě vlastně přivedlo k myšlence, že bych mohl mít také vlastní sbor.

Nejprve jsi ale založil komorní orchestr – Pražský barokní soubor.
Ano, ten vznikl už v roce 1983, když jsem byl ve 3: ročníku na konzervatoři. Vzorem mi byl ansámbl Ars rediviva, který provozoval jak komorní hudbu, tak velká orchestrální díla, což se mi ohromně líbilo. Hrával s nimi také můj otec, takže jsem měl k jejich produkcím snadný přístup a mohl jsem sledovat práci jejich vedoucího – a zakladatele – Milana Munclingera, dalšího vynikajícího propagátora staré hudby u nás. Později jsem měl dokonce tu čest si s nimi zahrát. Tehdy se vše hrálo na moderní nástroje, byla to běžná praxe. Dnes je to naopak.

Pražský barokní soubor v téhle tradici pokračuje?
Ano, dodnes hrajeme na moderní nástroje. S vědomím toho, že je to jakýsi anachronismus mezi tím množstvím barokních souborů hrajících na staré nástroje. Já si ale myslím, že to, co děláme, není špatný úhel pohledu. Hrajeme jinak, v jiném zvuku, historicky poučenou interpretací se inspirujeme. Nesnažíme se ale za každou cenu napodobovat zvuk starých nástrojů. To nemám moc rád. Přišlo by mi to vůči moderním nástrojům nepřirozené. Navíc lidé, s nimiž spolupracuji a spolupracovat chci, hrají na současné nástroje a přecházet na ty staré z nedostatku času nemohou. Co se mě týče, nejsem purista, líbí se mi obojí.

Ty sám hraješ na kopii historického nástroje.
Ano, ale spíš rekreačně a jen, když to po mně někdo chce, abych řekl pravdu.

Hudba tvého srdce je hlavně baroko?
Vnitřně nejvíc rezonuji s hudbou 1. poloviny 20. století. V pubertě jsem třeba poslouchal jednu Janáčkovu operu denně. Mám rád Stravinského, Bartóka, Martinů. Moc rád mám také hudební secesi. Na barokní hudbě se mi líbí, že je nevyčerpatelná.

Vraťme se ještě k tvým pedagogům. Na začátku bylo okouzlení Jiřím Mihulem (*1937), svá studia jsi dovršil na AMU právě u něj. Jak na to vzpomínáš?
Jiří Mihule pro mě zůstává nedostižným vzorem. Je to člověk, který má tak vysoké nároky, že jim skoro nikdo nemůže dostát. My, obyčejní smrtelníci, jsme často vůbec nechápali, co po nás chce.

Bylo to hodně deprimující?
Zpočátku dost. Já jsem vlastně celé studium nevěděl, co mám dělat. Dlouho jsme třeba pracovali na jednom taktu a nemohli se hnout z místa. Později jsem naštěstí všechno pochopil a zažil něco úžasného – mohl jsem si zahrát v orchestru vedle něj, být přímo u toho, jak vzniká jeho nádherný tón.

Byl takhle přísný i k sobě?
Rozhodně ano! Například v určité chvíli přešel v České filharmonii na vlastní žádost z pozice prvního hobojisty na druhý hoboj, protože byl přesvědčený, že kvalita jeho hry klesla. Přitom hrál samozřejmě pořád skvěle! Nebo si před koncertem mimo orchestr bral volno, aby se mohl stoprocentně věnovat přípravě, strojky si připravoval půl roku dopředu a podobně.

Přeneslo se to na tebe?
Přeneslo se to na mě v tom smyslu, že když si na to vzpomenu a podívám se na to, co dělám, trochu se stydím. Dnešní styl práce, kdy člověk dělá mnoho aktivit současně, by pro něj vůbec nebyl.

Studoval jsi v době, kdy u nás vládl totalitní režim. Nemrzí tě zpětně, že jsi nemohl studovat třeba v Paříži?
Vůbec ne! Měl jsem velké štěstí na pedagogy. Pan Thuri byl vynikající a Jiří Mihule, to byla meta všech hobojistů. Měl jsem velké štěstí, že jsem se k němu vůbec dostal. Navíc jsem brzy získal i pracovní příležitosti a uvázal jsem se tady. Nejprve ve Filmovém symfonickém orchestru, poté v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK.
Do zahraničí jsem se ale přece jen dostal, a to v roce 1988 do Mládežnického orchestru Gustava Mahlera. (Gustav Mahler Jugendorchester, pozn. dš.) Byl to obrovský zážitek, hodně jsem se tam naučil.

Takže ses setkal s prací Claudia Abbada?
Ano! To nejnápadnější, s čím jsme se setkali, byla dynamická škála. Nejčastěji jsme slyšeli: Leise! Sehr leise! Tedy tiše, velice tiše! Zažil jsem ztišení do maximálního pianissima v maximálním obsazení orchestru, kdy se hrálo třeba ve 22 primech. Do té doby jsme netušili, že by se vůbec dalo hrát takhle slabounce.

Jak členství v České filharmonii tvůj splněný sen?
Celé dětství jsem chodil na koncerty České filharmonie a věděl jsem velice dobře, jak hraje. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že v tomhle orchestru budu někdy hrát. I za studií to byl pro mě naprosto nedostižný orchestr. Je to splnění snu, který jsem si ani netroufl dosnít.

Orchestr má za sebou nepříjemně pestré období (2009-2011), kdy se ve vedení v krátkém sledu vystřídalo několik ředitelů, jeden z těch bývalých se stal ministrem kultury a krátce na to propustil toho stávajícího, ostatně ministři kultury se v souvislosti s politickým vývojem také střídali docela rychle. Orchestr neměl klid na práci, dokonce jste stávkovali. V té době se k vaší činnosti nezvykle často vyjadřovala i česká veřejnost a v různých internetových diskusích nejednou zaznělo, že je existence orchestru zbytečná, že hráči nevytvářejí žádné hmatatelné hodnoty a podobně. Projevilo se, že kultura je u nás na podřadné pozici. Jak tohle vnímáš?
Jsem moc rád, že jsem se po dvaceti letech dočkal toho, že jsou v čele České filharmonie opravdoví profesionálové, tedy ředitel David Mareček a jeho tým, kteří pracují pro orchestr a pro jeho budoucnost. Už jsem ani nedoufal, že se to stane. To, že je u nás kultura považována za něco podřadného, mě velmi trápí, zvlášť když vidím, jak jsou na tom kulturní národy západní Evropy nebo jak je vnímána klasická hudba v Japonsku. V Japonsku mají v každém i malém městě výborný koncertní sál, jaký u nás nikdy asi mít nebudeme. Je to obrovský úpadek, když pomyslíme na to, že kultura pomohla v devatenáctém století českému národu k tomu, aby nezaniknul.


 

Jak jsi dospěl k rozhodnutí stát se dirigentem?
Touhu dirigovat jsem měl, ale ke studiu jsem se dlouho odhodlával. Měl jsem pocit, že dirigent by měl být výborným houslistou a pianistou. A to já nejsem, což považuji za svůj hendikep. Nakonec jsem to přece jen zkusil a před pěti lety jsem ukončil obor dirigování na AMU. Jsem za to vděčný.

Založil jsi amatérský komorní sbor En Arché, s nímž se věnuješ především duchovní hudbě. Letos vstupujete do 20. sezony. Zeptám se možná hloupě, proč En Arché?
Název souvisí s naším repertoárovým zaměřením. „En archē ēn ho Lógos“ jsou první slova Janova evangelia, tedy „Na počátku bylo slovo.“

Jak si vybíráš členy? Vím o tobě, že nikoho příliš nepřezkušuješ. Určitě se ale objevují lidé, kterým to nejde, nemají odhad a tak dále.
To se samozřejmě stává. Jenže já když cítím nějaký konflikt, tak se stáhnu a chovám se trochu zbaběle. Takže tam každého nechám zpívat a čekám. Buď takový člověk odejde sám, nebo se prostě naučí zpívat. Mám ve sboru několik případů, kdy se to ti lidé opravdu naučili. Jeden se dokonce stal oporou své skupiny. Díky své píli. Samozřejmě, že výběr může probíhat velmi striktně a přísně, jenže já to nikdy nedělal a teď už to měnit nebudu.

Kromě En Arché vedeš i plzeňský sbor Česká píseň. Jaký jsi vlastně sbormistr?
Strašlivě netrpělivý, cholerický, vztekám se a dokážu být velice protivný. Když s námi třeba hrají mí kolegové profesionálové, říkají mi pak, že jsem až moc přísný. A já jim na to odpovídám, že se před nimi ještě dost krotím…

Maximalismus profesora Mihuleho na tobě přece jen zanechal své stopy…
No, ještě bych si potřeboval vzít příklad z jeho trpělivosti!

Myslíš, že sborová vokální hudba může posluchačům výrazněji předat určité poselství už jen tím, že je tu text, který přednáší větší skupina lidí? Má to pro tebe nějaký význam?
Zpívaný text má obrovský význam. Svým sboristům říkám, že je stejně důležitý, možná i důležitější než hudba! Snažím se, aby posluchači měli vždy k dispozici překlad textů. Sám za sebe jsem rád, že jsem nucen přemýšlet o obsahu a že se dostáváme právě do hloubek, kdy se předává určité poselství. 

Rozhovor je zde publikován s laskavým svolením časopisu Czech Music Quaterly 2014/3, kde byl otištěn v angličtině. 
www.czech-music.net
 

Vojtěch Jouza (nar. 1966) je nejmladší ze tří dětí Vojtěcha Jouzy st., bývalého člena České filharmonie. Bratr Jan Jouza je členem ČF, Vlasta Beranová (roz. Jouzová) je členkou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Vojtěch studoval hru na hoboj na pražské konzervatoři u prof. F. X. Thuriho, na AMU u prof. J. Mihuleho. V roce 1988 byl členem Mezinárodního mládežnického orchestru Gustava Mahlera, v letech 1989 - 1991 byl členem Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK jako sólový hráč na anglický roh. Od roku 1992 je hobojistou České filharmonie. V roce 1983 založil Pražský barokní soubor, kde působí jako hobojista, umělecký vedoucí a příležitostně také jako dirigent. S tímto souborem nastudoval mj. díla J. D. Zelenky, A. Vivaldiho a v roce 2007 ve spolupráci s Pražským komorním sborem vlastní rekonstrukci Markových pašijí J. S. Bacha. V roce 1995 založil komorní sbor En Arché, kde působí jako sbormistr a dirigent, vede také plzeňský pěvecký sbor Česká píseň. V r. 2009 absolvoval obor dirigování na pražské AMU. Jako dirigent spolupracoval V. Jouza také s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Státní filharmonií Košice, s Pražským komorním sborem, Kühnovým smíšeným sborem, Martinů voices, Talichovou komorní filharmonií, Jihočeskou komorní filharmonií České Budějovice, Komorní filharmonií Pardubice, Plzeňskou filharmonií a Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně. S Komorním orchestrem Berg se podílel na nastudování oper Bohuslava Martinů Veselohra na mostě a Ženitba.

 


 

čtvrtek 16. října 2014

What did he say?

Ticho. Konečně. Než do sebe začnu vtahovat nezvyklou bezzvukovost, soustředěně naslouchám. Nevrací se ještě někdo pro tu nejposlednější pusinku, nepostradatelnou panenku, obrázek pro babičku, telefon…? --- Nic. --- Nic. Oukej, příprava může začít. Koncertní, tedy pracovní oděv, pohodlné botky, pro jistotu dvě propisky a papír. Do programu čmárat nechci. Vyhodnocení: Důkladný poslech skladeb – check. Rešerše – check. Interpreti – check. Mozek – doufejme, že check.

Dokrášlit a jde se.

Vcházím do sálu. Jsem nadšená! Vždyť je to setkání po letech. Nabádám zbytky své racionality ke zvýšené aktivitě, jinak budu místo propisky dojatě hledat kapesník a večer pak vyšilovat před bílou obrazovkou.

Návštěvnost: slabá. Nejsem žádný marketingový stratég, mohu tedy jen hádat. Domněnky: 1. publikum tohoto festivalu není zvyklé na dopolední akce (nejsme na Pražském jaru), 2. drahé vstupenky, 3. slabá propagace, 4. koncert dramaturgicky nezapadá. 5. chřipková epidemie. Nevidím ani žádné kolegy, jen vedle mě neznámý mladík, poznávací znamení: propiska.

První půlka koncertu byla skvostná, jak jsem čekala. Akustika odpovídá nízké návštěvnosti, ale na pódiu si s tím rychle poradili. Plně se soustředím, píšu poznámky, užívám si a najednou mi to dochází. Soustředíme se všichni. Nikdo nekašle, nevrtí se, všichni jsou totally focused. Jako v tom nejmenším art kině, kde je dodýchání filmu při závěrečných titulcích samozřejmostí. Každý tón dostal prostor k doznění. Na pódiu i v hledišti. Tohle je vzácná chvíle a já vím, že už jen proto si tenhle koncert budu dlouho pamatovat. V atmosféře hluboké koncentrace přichází pianistův přídavek. Bez komentáře. Čili to musím poznat sama. Rozkmitaly se mi mozkové závity. Identifikace proběhla jen zčásti, což nestačí. Chce to 100%. Čili na to padne přestávka. Žádné šprtavé pianistky v dohledu, vydávám se tedy do útrob prostor pro účinkující. S mírným chvěním otvírám dveře. Na chodbě klid, zamířím tedy směle ke dveřím sólisty. Do cesty mi vstupuje nenápadný muž s otázkou: Do you speak… (No teď fakt nemám čas vybavovat se v angličtině) Czech?

???

Yes, I do.

???

Je to člen orchestru a potřebuje pomoci s překladem krátkého textu do češtiny. Ve druhé polovině koncertu zazní jedna skladba navíc a on ji má uvést. Přišla jsem jako na zavolanou. Výborně. Gramatiku neprožíváme, hlavně aby byl projev srozumitelný. Se zájmem sleduji jeho pomocná znaménka pro výslovnost. Vypadají…řecky?  

I need a rehearsal!

Čte mi text a musím uznat, že moc dobře. Chválím ho, jak mu to jde (snad stihnu toho sólistu), on zdvořile poděkuje a vyžádá si další dvě zkoušky. Při takové pečlivosti se nedivím, že orchestr hraje tak, jak hraje. Žádám protislužbu. Co znělo v přídavku?

Mozart. On vždycky hraje Mozarta. (Maurenc. Tam vždycky sedí Maurenc.)

Pokračuji v misi přídavek. Jakmile vyslovím slovo „journalist“, pianista se trochu lekne, ale když zjistí, co chci, s úlevou mi sděluje přesný název skladby. Omlouvá se, že katalogové číslo si z hlavy nepamatuje. Nevadí, dohledám si ho. Rychle se vracím do sálu, abych nepřišla o ten majstrštyk v češtině. Stihla jsem to.

Přichází hudebník – kontrabasista – a brilantně, téměř zpaměti uvede skladbu. V publiku to příjemně tetelivě zaševelí. Jestli nás neměli v hrsti doteď, od téhle chvíle o tom není pochyb. Čekáme, až kontrabasista zaujme své místo, a v tom se ke mně naklání můj soused-propiska se zmateným výrazem:

What did he say?

Aha, takže žádná nová tvář domácích médií. Z nedostatku času na něj vyšeptnu aspoň jméno skladatele. Krčí rameny. Český skladatel, upřesňuji. Z kolegiality píšu jméno na papírek a předávám mu ho. Vypadá zaskočeně. Asi jsem příliš kontaktní. Koncert pokračuje a já se pochopitelně zaměřuji na tříčlennou kontrabasovou sekci. Vévodí jí nikoli „uvaděč“, ale vysoký temperamentní Španěl. Dmýchá kolem sebe neskutečnou energii. Hraje skvěle. Začínám si detailně prohlížet další členy orchestru. Očima přejíždím houslistky. Koho mi jenom ta s brýlemi připomíná? Rozbíhám myšlenkovou odbočku, hlavní kritická linie nepřerušena. Zírám na houslistku. Začínám tušit: americká herečka. Podobný postoj, profil, chybí piha na tváři. Nemůžu si vybavit ani jméno, ani film. Zírám víc. Tyhle nepodstatnosti mě dokážou pronásledovat několik dnů. Vzdávám to, opouštím slepou uličku a přepínám na hlavní linii. Uprostřed nejvyššího usebrání se mi v hlavě rozbliká: EVA MENDES! A mám klid. Koncert doznívá, druhý přídavek poznávám. (Snad ho poznal i Propiska.)

pondělí 13. října 2014

Technik Onishchenko

Ukrajinský pianista Dmitry Onishchenko zaujal při svém prvním pražském vystoupení na jaře minulého roku natolik, že byl přizván k recitálu v rámci komorního cyklu FOK Světová klavírní tvorba (4.10. Rudolfinum). Pro tuto příležitost zvolil repertoár, v němž mohl ukázat především svou technickou vybavenost.
Ochutnávkou pianistovy virtuozity byla bezesporu úvodní Lisztova Balada č. 2 h moll S 171. Tady se projevilo, že Onishchenko je i "hledač" ideálního zvuku. Odpovídala tomu jak propracovaná pedalizace, tak pečlivě vedený úhoz. Na druhou stranu zde byly slyšet náznaky, že zasněnost a interpretace emocí nebude sólistova silná stránka. V tomto směru byly nejslabším článkem koncertu Čajkovského Roční doby op. 37bis, zdánlivě prosté, hráčsky nenáročné skladbičky, určené původně k domácímu muzicírování. Přednést je koncertně vyžaduje schopnost vypracovat každou jako samostatné dílo s množstvím drobných nuancí, vtisknout jim odpovídající charakter, dodat pointu a zároveň ze všech vytvořit kompaktní celek. To se Onishchenkovi příliš nepodařilo a poslech jinak půvabného cyklu byl pro mě samotnou spíš vyčerpávající. Lépe vyzněly Brahmsovy studijní Variace na Paganiniho téma op. 35, o nichž kdysi kritik J. Huneker prohlásil, že vyžadují "prsty z oceli, zapálené srdce a lví odvahu". Ona prostřední ctnost tu sice místy probleskovala, ale skutečné vřelosti se publikum dočkalo až v Rachmaninovově Sonátě č. 2 b moll op. 36. Zde jako by Onishchenko našel klíč sám k sobě. Téměř nehratelná impozantní skladba měla atmosféru, cit i napětí -  publikum ji spontánně odměnilo ovacemi vstoje. Škoda, že sólista s tak velkou technickou výbavou a nepochybně i vnitřním citem nevedl tímto směrem celý večer.


Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie.
http://www.casopisharmonie.cz/kritiky/technik-onishchenko.html






čtvrtek 2. října 2014

J. S. Bach. Great Organ Works. Jaroslav Tůma

Jaroslav Tůma – varhany. Produkce: Jaroslav Tůma. Text: Č, A, N. Nahráno: 11/2013, kostel sv. Petra v Bruchsalu. Vydáno: 2014. TT: 73:43, 74:15, 79:02. 3 CD Arta 0205 (2HP Production).

CD 1: BWV 565, 539, 532, 544, 542, 546
CD 2: BWV 569, 566, 536, 547, 543, 548, 541
CD 3: BWV 552, 578, 545, 582, 564, 538




Vydávat v dnešní době nahrávku velkých varhanních děl J. S. Bacha považuji za odvážný, skoro až riskantní počin. V téměř nekonečném moři značně různorodých interpretací, z nichž nemalá část patří k těm kvalitním, může jakýkoli nový snímek rychle zapadnout a pak už jen - podobně jako sám Bach - čekat na "svého Mendelssohna". Pokud se tedy někdo rozhodne realizovat dokonce komplet tří CD, měl by mít kromě odvahy přesvědčení, že právě tohle zrnko soli si posluchači náležitě vychutnají, a minimálně jeden trumf v záloze. Labelu Arta se to podařilo. Nepočítáme-li geniálního skladatele, má totiž trumfy hned dva. Jaroslava Tůmu a stavitele varhan Vladimíra Šlajcha.
Tito dva mistři k sobě patří dnes už skoro neodmyslitelně. Navzájem se inspirují a ovlivňují, společně se zdařile prezentovali na desce J. S. Bach Orgel-Büchlein (Arta F10156), která vyšla před sedmi lety (recenze v Harmonii 2007/07). Ani se nedivím, že varhaník Tůma zatoužil opět rozeznít Šlajchův skvostný dvoumanuálový nástroj z kostela sv. Petra v německém Bruchsalu. Výborně se totiž pro tento repertoár hodí. V komentáři-rozhovoru k nahrávce (vedla jej Zdeňka Brodová) je téma výběru nástroje rozvedeno více, podstatnější však je, že zde najdeme klíč k uchopení celého projektu.
Co se geneze týče, interpret vyslovuje domněnku, že se mu podařilo přiblížit se "jasnějším obrysům" ideálního tvaru interpretace. Ovšem s vědomím toho, že hudba je umění přítomného okamžiku. Co se uspořádání skladeb týče, komplet je pojat jako návrh tří recitálů, čemuž bylo přizpůsobeno i zvukové pojetí jen s minimem střihů. (O to se postarali skvělí Aleš Dvořák a Tomáš Zikmund.) Samotná interpretace by měla být výsledkem procesu hledání, přemýšlení, přemítání o tempu, artikulaci, registraci… Tůma při tom upozorňuje na fakt, že nikdy nepřestává mít na zřeteli svůj hlavní cíl: posluchače.
Hned od prvních tónů úvodní Toccaty a fugy d moll BWV 565 je zřejmé, že interpret jde svému cíli vstříc jinak, než bychom možná čekali. Ten, kdo má jasnou představu, jak by tato slavná díla měla znít, ten, kdo má zažitou určitou interpretační tradici, bude možná vnímat poslech poněkud konfrontačně. Tůma totiž předkládá obzvlášť v těchto skladbách tak jasnou a vyhraněnou představu o jejich podobě, a to především v oblasti časového rozložení (tedy tempa), že je snad lepší přistoupit k nim buď jako nepopsaný list, nebo se co nejvíce od svých představ oprostit. (Samozřejmě vyjma případů, kdy u příjemce dojde k okamžitému ztotožnění se s Tůmovým pojetím.) Pakliže se to povede, čeká posluchače silný, dovolím si říci emocionální zážitek. Tůma vás totiž zavede téměř do nitra Bachovy dokonalosti, odkryje vám zákoutí, kterých si v rychlých tempech ani nevšimnete (týká se především BWV 565 a lipských děl: Preludium a fuga h moll BWV 544, Fantasie a fuga g moll BWV 542, Preludium a fuga c moll BWV 546, Preludium a fuga C dur BWV 547), etudovitosti se vyhne jemnými artikulačními a agogickými nuancemi (Preludium a fuga a moll BWV 543), jinde zase pomocí ticha (nepatrné pauzy) vypointuje skladbu tak vtipně, že se možná začnete nevědomky usmívat (Preludium a fuga Es dur BWV 552). Mojí jedinou výhradou je, že některé mollové skladby ztrácejí pomalejším tempem trochu na dramatičnosti. Z hlediska řazení skladeb bych vyzdvihla zejména CD 2, které je kombinací dravé virtuozity (Preludium a moll BWV 569), formové i zvukové pestrosti (buxtehudeovské Preludium a fuga E dur BWV 566, Preludium a fuga A dur BWV 536), poslechově nejnáročnější mi připadá CD 1, zakončené třemi lipskými velkodíly (BWV 544, 542, 546).
Nakonec musím dodat, že Jaroslav Tůma, snad aniž by to věděl, hraje tato nadpozemsky dokonalá díla s obrovskou dávkou pokory na jedné straně a značným hráčským sebevědomím na straně druhé. Tím podle mého názoru posouvá svůj výkon skutečně až do bachovských výšin.

Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 9/2014.
http://www.casopisharmonie.cz/