Vojtěch Jouza je muzikant mnoha zájmů

a širokého srdce. Říká o sobě, že je líný, ale míra jeho aktivit svědčí o opaku. Je hobojistou České filharmonie, řídí dva pěvecké sbory, komorní orchestr a věnuje se vzdělávacím projektům. Nevím, jak to dělá, ale kdykoli s ním mluvím, nepůsobí uspěchaně či nervózně. Jako by objevil tajemství vnitřního klidu, který tolik lidí stále hledá. Během své kariéry potkal významné osobnosti českého hudebního života a všechny tyhle zkušenosti se propojily s tím, co do něj bylo zaseto doma. Proto začínáme náš rozhovor právě tam, u zrodu.

 

Pocházíš z muzikantské rodiny, v níž všichni kromě tebe hrají na housle. Kde se u vás najednou vzal hoboj?
K hoboji jsem se dostal postupně. Původně jsem se totiž měl stát houslistou – stejně jako tatínek, sestra a bratr. Zvuky mého dětství jsou zvuky tří houslí. Bylo tedy zcela přirozené, že jsem v šesti letech také jedny dostal, jenže to dopadlo špatně. Po několika týdnech jsem kvůli tomu utekl pod postel, kde jsem vyváděl tak dlouho, dokud jsem nedostal slib, že si můžu vybrat jiný nástroj a že mi do toho nikdo doma nebude mluvit. Oni totiž ti tři nade mnou pořád stáli a radili a já už to nemohl vydržet. Tak jsem si vybral violoncello.

Proč? Chtěl jsi zůstat u smyčcových nástrojů?
Tehdy mi přišlo, že je to tak nějak těsně vedle. Hudbu jsem ale raději poslouchal a na nástroj moc necvičil. Přece jen, den před hodinou to nestačí. Jakmile bylo jasné, že ze mě nebude ani violoncellista, vzal mě tatínek na natáčení České filharmonie, kde jsem se měl poohlédnout po nějakém dechovém nástroji. To mi bylo asi 13 let, a pokud jsem se měl věnovat hudbě, což jsem opravdu chtěl, byl nejvyšší čas něco pro to udělat. První hoboj hrál tehdy Jiří Mihule, legenda české hobojové školy. Jeho charisma a především krásný, ušlechtilý tón mě zasáhly. Bylo rozhodnuto. Uvítal jsem také, že na hoboj se nemusí dřít tolik hodin denně jako na housle. S violoncellem jsem ale pokračoval dál a řádně dokončil první cyklus na hudební škole. Zároveň jsem se učil hrát na hoboj, což mě už hodně bavilo, a po ukončení základní školy jsem byl přijat na konzervatoř.

To se asi všem doma ulevilo…
Asi ano, pamatuji se, že jsme brzy společně hráli kvarteta pro hoboj a troje housle.

Na konzervatoři byl tvým pedagogem František Xaver Thuri (*1939), skladatel, jeden z průkopníků provozování staré hudby u nás. Co to pro tebe znamenalo?
O panu Thurim se právem říká, že je „poslední žijící barokní skladatel v Čechách“. Je to velký znalec staré hudby, úžasný člověk, pedagog, kromě hoboje ovládá cembalo a varhany. V době mých studií, tedy v 80. letech 20. st., uměl jako jeden z mála hrát generálbas podle čísel. Každodenní styk s ním byl pro mě velice přínosný. Díky němu jsem objevil třeba Jana Dismase Zelenku, přitáhl mě k duchovní hudbě. Byl také sbormistrem Českých madrigalistů, což byl ve své době vynikající amatérský ansámbl, který zpíval moc pěkně vokální polyfonii. Jako studenti jsme s nimi hráli. To mě vlastně přivedlo k myšlence, že bych mohl mít také vlastní sbor.

Nejprve jsi ale založil komorní orchestr – Pražský barokní soubor.
Ano, ten vznikl už v roce 1983, když jsem byl ve 3: ročníku na konzervatoři. Vzorem mi byl ansámbl Ars rediviva, který provozoval jak komorní hudbu, tak velká orchestrální díla, což se mi ohromně líbilo. Hrával s nimi také můj otec, takže jsem měl k jejich produkcím snadný přístup a mohl jsem sledovat práci jejich vedoucího – a zakladatele – Milana Munclingera, dalšího vynikajícího propagátora staré hudby u nás. Později jsem měl dokonce tu čest si s nimi zahrát. Tehdy se vše hrálo na moderní nástroje, byla to běžná praxe. Dnes je to naopak.

Pražský barokní soubor v téhle tradici pokračuje?
Ano, dodnes hrajeme na moderní nástroje. S vědomím toho, že je to jakýsi anachronismus mezi tím množstvím barokních souborů hrajících na staré nástroje. Já si ale myslím, že to, co děláme, není špatný úhel pohledu. Hrajeme jinak, v jiném zvuku, historicky poučenou interpretací se inspirujeme. Nesnažíme se ale za každou cenu napodobovat zvuk starých nástrojů. To nemám moc rád. Přišlo by mi to vůči moderním nástrojům nepřirozené. Navíc lidé, s nimiž spolupracuji a spolupracovat chci, hrají na současné nástroje a přecházet na ty staré z nedostatku času nemohou. Co se mě týče, nejsem purista, líbí se mi obojí.

Ty sám hraješ na kopii historického nástroje.
Ano, ale spíš rekreačně a jen, když to po mně někdo chce, abych řekl pravdu.

Hudba tvého srdce je hlavně baroko?
Vnitřně nejvíc rezonuji s hudbou 1. poloviny 20. století. V pubertě jsem třeba poslouchal jednu Janáčkovu operu denně. Mám rád Stravinského, Bartóka, Martinů. Moc rád mám také hudební secesi. Na barokní hudbě se mi líbí, že je nevyčerpatelná.

Vraťme se ještě k tvým pedagogům. Na začátku bylo okouzlení Jiřím Mihulem (*1937), svá studia jsi dovršil na AMU právě u něj. Jak na to vzpomínáš?
Jiří Mihule pro mě zůstává nedostižným vzorem. Je to člověk, který má tak vysoké nároky, že jim skoro nikdo nemůže dostát. My, obyčejní smrtelníci, jsme často vůbec nechápali, co po nás chce.

Bylo to hodně deprimující?
Zpočátku dost. Já jsem vlastně celé studium nevěděl, co mám dělat. Dlouho jsme třeba pracovali na jednom taktu a nemohli se hnout z místa. Později jsem naštěstí všechno pochopil a zažil něco úžasného – mohl jsem si zahrát v orchestru vedle něj, být přímo u toho, jak vzniká jeho nádherný tón.

Byl takhle přísný i k sobě?
Rozhodně ano! Například v určité chvíli přešel v České filharmonii na vlastní žádost z pozice prvního hobojisty na druhý hoboj, protože byl přesvědčený, že kvalita jeho hry klesla. Přitom hrál samozřejmě pořád skvěle! Nebo si před koncertem mimo orchestr bral volno, aby se mohl stoprocentně věnovat přípravě, strojky si připravoval půl roku dopředu a podobně.

Přeneslo se to na tebe?
Přeneslo se to na mě v tom smyslu, že když si na to vzpomenu a podívám se na to, co dělám, trochu se stydím. Dnešní styl práce, kdy člověk dělá mnoho aktivit současně, by pro něj vůbec nebyl.

Studoval jsi v době, kdy u nás vládl totalitní režim. Nemrzí tě zpětně, že jsi nemohl studovat třeba v Paříži?
Vůbec ne! Měl jsem velké štěstí na pedagogy. Pan Thuri byl vynikající a Jiří Mihule, to byla meta všech hobojistů. Měl jsem velké štěstí, že jsem se k němu vůbec dostal. Navíc jsem brzy získal i pracovní příležitosti a uvázal jsem se tady. Nejprve ve Filmovém symfonickém orchestru, poté v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK.
Do zahraničí jsem se ale přece jen dostal, a to v roce 1988 do Mládežnického orchestru Gustava Mahlera. (Gustav Mahler Jugendorchester, pozn. dš.) Byl to obrovský zážitek, hodně jsem se tam naučil.

Takže ses setkal s prací Claudia Abbada?
Ano! To nejnápadnější, s čím jsme se setkali, byla dynamická škála. Nejčastěji jsme slyšeli: Leise! Sehr leise! Tedy tiše, velice tiše! Zažil jsem ztišení do maximálního pianissima v maximálním obsazení orchestru, kdy se hrálo třeba ve 22 primech. Do té doby jsme netušili, že by se vůbec dalo hrát takhle slabounce.

Jak členství v České filharmonii tvůj splněný sen?
Celé dětství jsem chodil na koncerty České filharmonie a věděl jsem velice dobře, jak hraje. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že v tomhle orchestru budu někdy hrát. I za studií to byl pro mě naprosto nedostižný orchestr. Je to splnění snu, který jsem si ani netroufl dosnít.

Orchestr má za sebou nepříjemně pestré období (2009-2011), kdy se ve vedení v krátkém sledu vystřídalo několik ředitelů, jeden z těch bývalých se stal ministrem kultury a krátce na to propustil toho stávajícího, ostatně ministři kultury se v souvislosti s politickým vývojem také střídali docela rychle. Orchestr neměl klid na práci, dokonce jste stávkovali. V té době se k vaší činnosti nezvykle často vyjadřovala i česká veřejnost a v různých internetových diskusích nejednou zaznělo, že je existence orchestru zbytečná, že hráči nevytvářejí žádné hmatatelné hodnoty a podobně. Projevilo se, že kultura je u nás na podřadné pozici. Jak tohle vnímáš?
Jsem moc rád, že jsem se po dvaceti letech dočkal toho, že jsou v čele České filharmonie opravdoví profesionálové, tedy ředitel David Mareček a jeho tým, kteří pracují pro orchestr a pro jeho budoucnost. Už jsem ani nedoufal, že se to stane. To, že je u nás kultura považována za něco podřadného, mě velmi trápí, zvlášť když vidím, jak jsou na tom kulturní národy západní Evropy nebo jak je vnímána klasická hudba v Japonsku. V Japonsku mají v každém i malém městě výborný koncertní sál, jaký u nás nikdy asi mít nebudeme. Je to obrovský úpadek, když pomyslíme na to, že kultura pomohla v devatenáctém století českému národu k tomu, aby nezaniknul.

 

Jak jsi dospěl k rozhodnutí stát se dirigentem?
Touhu dirigovat jsem měl, ale ke studiu jsem se dlouho odhodlával. Měl jsem pocit, že dirigent by měl být výborným houslistou a pianistou. A to já nejsem, což považuji za svůj hendikep. Nakonec jsem to přece jen zkusil a před pěti lety jsem ukončil obor dirigování na AMU. Jsem za to vděčný.

Založil jsi amatérský komorní sbor En Arché, s nímž se věnuješ především duchovní hudbě. Letos vstupujete do 20. sezony. Zeptám se možná hloupě, proč En Arché?
Název souvisí s naším repertoárovým zaměřením. „En archē ēn ho Lógos“ jsou první slova Janova evangelia, tedy „Na počátku bylo slovo.“

Jak si vybíráš členy? Vím o tobě, že nikoho příliš nepřezkušuješ. Určitě se ale objevují lidé, kterým to nejde, nemají odhad a tak dále.
To se samozřejmě stává. Jenže já když cítím nějaký konflikt, tak se stáhnu a chovám se trochu zbaběle. Takže tam každého nechám zpívat a čekám. Buď takový člověk odejde sám, nebo se prostě naučí zpívat. Mám ve sboru několik případů, kdy se to ti lidé opravdu naučili. Jeden se dokonce stal oporou své skupiny. Díky své píli. Samozřejmě, že výběr může probíhat velmi striktně a přísně, jenže já to nikdy nedělal a teď už to měnit nebudu.

Kromě En Arché vedeš i plzeňský sbor Česká píseň. Jaký jsi vlastně sbormistr?
Strašlivě netrpělivý, cholerický, vztekám se a dokážu být velice protivný. Když s námi třeba hrají mí kolegové profesionálové, říkají mi pak, že jsem až moc přísný. A já jim na to odpovídám, že se před nimi ještě dost krotím…

Maximalismus profesora Mihuleho na tobě přece jen zanechal své stopy…
No, ještě bych si potřeboval vzít příklad z jeho trpělivosti!

Myslíš, že sborová vokální hudba může posluchačům výrazněji předat určité poselství už jen tím, že je tu text, který přednáší větší skupina lidí? Má to pro tebe nějaký význam?
Zpívaný text má obrovský význam. Svým sboristům říkám, že je stejně důležitý, možná i důležitější než hudba! Snažím se, aby posluchači měli vždy k dispozici překlad textů. Sám za sebe jsem rád, že jsem nucen přemýšlet o obsahu a že se dostáváme právě do hloubek, kdy se předává určité poselství. 

Rozhovor je zde publikován s laskavým svolením časopisu Czech Music Quaterly 2014/3, kde byl otištěn v angličtině. 
www.czech-music.net
 

Vojtěch Jouza (nar. 1966) je nejmladší ze tří dětí Vojtěcha Jouzy st., bývalého člena České filharmonie. Bratr Jan Jouza je členem ČF, Vlasta Beranová (roz. Jouzová) je členkou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Vojtěch studoval hru na hoboj na pražské konzervatoři u prof. F. X. Thuriho, na AMU u prof. J. Mihuleho. V roce 1988 byl členem Mezinárodního mládežnického orchestru Gustava Mahlera, v letech 1989 - 1991 byl členem Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK jako sólový hráč na anglický roh. Od roku 1992 je hobojistou České filharmonie. V roce 1983 založil Pražský barokní soubor, kde působí jako hobojista, umělecký vedoucí a příležitostně také jako dirigent. S tímto souborem nastudoval mj. díla J. D. Zelenky, A. Vivaldiho a v roce 2007 ve spolupráci s Pražským komorním sborem vlastní rekonstrukci Markových pašijí J. S. Bacha. V roce 1995 založil komorní sbor En Arché, kde působí jako sbormistr a dirigent, vede také plzeňský pěvecký sbor Česká píseň. V r. 2009 absolvoval obor dirigování na pražské AMU. Jako dirigent spolupracoval V. Jouza také s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Státní filharmonií Košice, s Pražským komorním sborem, Kühnovým smíšeným sborem, Martinů voices, Talichovou komorní filharmonií, Jihočeskou komorní filharmonií České Budějovice, Komorní filharmonií Pardubice, Plzeňskou filharmonií a Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně. S Komorním orchestrem Berg se podílel na nastudování oper Bohuslava Martinů Veselohra na mostě a Ženitba.