sobota 8. listopadu 2014

Setkání s mistry

Dopolední matiné Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha (14. 9., Dvořákova síň) zaplnila symfonická díla druhé poloviny 18. st. a klavírní koncert z roku 1801 v provedení významných interpretů historicky poučené interpretace: Concerta Köln a pianisty Andrease Staiera. Všechny skladby už v jejich podání známe z nahrávek, šlo tedy především o možnost slyšet a vidět je naživo. Po této stránce splnil koncert bezesporu mnohá očekávání - bohužel však s velmi nízkou návštěvností. 
Vystoupení bylo vhodně orámováno Symfonií Es dur Wey 630/EvaM 10 Es6 Josefa Myslivečka a "Pražskou" symfonií č. 38 D dur K 504 W. A. Mozarta. První se datuje rokem 1778, druhá vznikla na konci roku 1786. Spojitosti mezi oběma skladateli jsou dostatečně známé, Myslivečkova hudba Mozarta nejednou inspirovala a spekuluje se o tom, že snad i jako vzpomínku na něj v "Pražské" symfonii vynechal menuet. 
Sólista Staier, kritikami opěvovaný hráč na historické klávesové nástroje, se představil v Koncertu g moll op. 49/50 Jana Ladislava Dusíka. Toto pozoruhodné brilantní dílo jako by stálo na pomezí klasicismu a romantismu: předkládá bohatou, zvukově sytou texturu, komplikované sólové prvky, vypjatou expresivitu a velké dynamické zvraty (třetí věta připomínala některé části Mozartovy 3. věty Sonáty č. 11 A dur K 331). Staier tento koncert nahrál s Concertem Köln již před dvaceti lety, a to na nástroj z r. 1806 stavitele Broadwooda, s nímž Dusík úzce spolupracoval. Pro pražské publikum byla zvolena kopie Pleyelova nástroje z r. 1830 (z dílny Paula McNultyho). Broadwood je menší, zvukově křehčí, barevnější, v krajních rejstřících kontrastnější, Pleyel už se více blíží velkému klavírnímu zvuku a je vhodnější např. pro Chopinovy skladby. Je škoda, že Staier zvolil tento nástroj a že bylo publikum ochuzeno o zvukově výstižnější zážitek. Přece jen, mluvíme zde o historicky poučené interpretaci. Odhlédneme-li však od této skutečnosti, koncert byl hráčsky na té nejvyšší úrovni. Staier dokázal jít danému nástroji zcela vstříc, oslňoval svou technikou a schopností hluboké koncentrace. Přídavek - 2. věta Mozartovy Sonáty č. 10 C dur K 330 - ukázal, a to je výtka směrem k festivalu, že sólista by si zasloužil mnohem větší prostor. Po doznění této hudby publikum na malý okamžik jako by oněmělo úžasem...
Druhá polovina koncertu byla nad rámec programu rozšířena o Symfonii g moll A42/K.I:27 Fr. Ant. Rösslera-Rosettiho (kontrabasista Jean-Michel Forest si oznámení o změně nacvičil během přestávky v češtině, čímž si posluchače zcela podmanil a nálada v sále stoupla o 100%). Poté následovala zmiňovaná Mozartova symfonie, v níž soubor volil spíše rychlejší, místy až furiózní tempa. Výsledek byl strhující. Ansámbl Concerto Köln předvedl vše, co od nich známe, v plné míře: vervu, živelnost, vášeň, energii, cit pro detaily. Nadstavbou jejich hry je viditelná radost, nadšení (obzvlášť Roberto Fernandez de Larrinoa se u kontrabasu vlnil s nakažlivým temperamentem) a nadhled. Mohou si to dovolit.
 
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 10/2014.