Flautas de Colores: Pall Mall. Nahrávka, která by neměla (nesmí!) zapadnout
 |
| Zleva: Martina Komínková, Pavla Ryšavá, Helena Smékalová, Anna Todorová (c) Viktor Šulc
Začalo to fotkami. Zaujaly
mě hned. Barvami, neotřelostí, s níž se v klasické hudbě často nesetkáme,
půvabem. Jenže takových už bylo, co investovali do exteriéru, aby zakryli
nekvalitní obsah. Nevyhnutelně se tudíž blížil okamžik nenalíčené pravdy:
poslech.
…
Bingo!
…
A nastal údiv.
------
Na počátku byla Martina Komínková. Původně hráčka na
příčnou flétnu se jednoho dne, téměř náhodou, rozhodla změnit směr a začít si
„jen tak pískat.“ Na zobcové flétny. Učila se tomu dlouho, pečlivě (mj.
v Utrechtu, Hamburku a Krakově) a naučila se to skvěle. Dnes je
interpretačně vyzrálou umělkyní, jejíž hra oplývá krom vysoké technické úrovně
také lehkostí, jistotou a pokorou. Svému nástroji, lépe řečeno nástrojům,
neporoučí, dýchá s nimi, a proto zní její hra tak přirozeně, jako by
si jen zpestřovala čas při hlídání oveček… O získané zkušenosti se Martina dělí
se studenty na Konzervatoři Brno a ZUŠ Brno Veveří. Právě tady objevila tři
nadané dívky, z nichž sestavila kvarteto Flautas de Colores (Barevné flétny). Soubor funguje od roku 2010 ve
složení: Pavla Ryšavá, Helena Smékalová, Anna Todorová, Martina
Komínková.
Triu flétnistek se pod
vedením své kantorky podařilo už dvakrát získat absolutní vítězství
v celostátní soutěži ZUŠ v Liberci v oboru komorní hra, koncem
minulého roku vydalo kvarteto své první CD Pall
Mall. Nejedná se o provozní promo album pro rodiny a blízké přátele, ani o památeční
vzpomínku typu suvenýr po vystoupení, aby se neřeklo, nýbrž o nahrávku na
profesionální úrovni. Krabičkou počínaje, interpretací konče (nebo naopak,
chcete-li). Snímek je natolik profesionální, že jsem si během poslechu musela
několikrát připomínat, že ve studiu natáčela pouze jedna profesionálka a tři žákyně
z hudebky. Mimořádné žákyně z hudebky, nutno podotknout. Ony totiž
hrají právě ty nejtěžší party, nikoli jejich vedoucí, jak by možná posluchač čekal.
CD obsahuje ve shodě s názvem
hudební pel mel, zároveň také skladbu téhož jména z taneční sbírky ze 17.
st. Repertoár je vkusně poskládán z hudby od renesance po současnost,
která dostala na desce sympaticky velký prostor (včetně úvodní improvizace). Ve
všech případech se jedná o skladby okouzlující a dobře stravitelné – nikoli
podbízivé! Největší radost mi udělalo zpracování středověkého mariánského hymnu
Beata Viscera od současného italského
autora Fulvia Caldiniho (nar. 1959). Zahrát meditativní (téměř šestiminutové)
dílo tak, aby každá fráze měla svůj logický vývoj a zároveň se skladba
nerozpadala, není snadné ani pro hráče s dvacetiletou praxí. Kvartetu se to
bezesporu podařilo, což – vzhledem k jejich krátkodobým zkušenostem - považuji
za mimořádné (totéž se týká i Caldiniho minimalistického Christe). Naopak, v barokních skladbách mají interpretky ještě
rezervy (zejména Vivaldiho Largo e
spiccato z Koncertu d moll op. 3
č. 11 RV 565), ovšem zde očekávám rychlý vzestupný vývoj. Posluchačským
objevem by mohla být německá skladatelka Nicola Termöhlen (Létající ryby) a Balkanology Jana
Rokyty (nar. 1969), příjemně efektní je Kadanza
Willema Wandera van Nieuwkerk (nar. 1955). Ozdobou snímku je zpěv hráček
v taneční melodii ze 17. st. On the
Cold Ground, CD je šarmantně zakončeno aranží Take Five amerického jazzového saxofonisty a skladatele Paula
Desmonda (1924-1977).
Flautas de Colores jsou pro mě
jednoznačně jedním z velkých objevů minulého roku. Po návštěvě jejich
živého vystoupení mohu dodat, že je skutečně radost je poslouchat. Bez uzardění
je řadím do kategorie „most recommended“ a „must hear“.
|
