pátek 1. května 2015

Nesentimentální Valentina Lisitsa a spolehlivý FOK


(c) Petr Dryc, FOK



Obratně a rafinovaně sestavený večer Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (25. 2.) přinesl publiku nejednu výzvu. V úvodu orchestr publiku připomněl, že nedílnou součástí české kompoziční scény je Zdeněk Šesták, který se letos dožívá devadesáti let. Zcela příhodně zazněla jeho Symfonická freska „Paměť“ z roku 1983, v níž jako by skladatel odkrýval prostřednictvím přehledné stavby různé podoby a vrstvy této lidské schopnosti. Orchestr provedl velké symfonické dílo pod vedením Petra Vronského – a za přítomnosti autora - se sympatickým nasazením, s chutí a radostí. Posluchačsky srozumitelné dílo by se klidně mohlo na koncertech objevovat častěji a můžeme jen děkovat dramaturgovi Martinovi Rudovskému, že jej vyslal ke „znovuzpřítomnění“.

Přední rachmaninovovská interpretka Valentina Lisitsa se setkala s orchestrem FOK poprvé, zároveň to bylo její první pražské vystoupení, nepočítáme-li dávnou účast na soutěži Concertino Praga. Ani se nedivím, že si pianistka vybrala právě Klavírní koncert č. 1 fis moll op. 1, který složil Rachmaninov ještě coby osmnáctiletý mladík (revidoval jej o 16 let později). Lisitsa nejenže s autorem jistě vnitřně souzní, ale myslím, že jí také konvenuje bujnost, vášeň a spontaneita tohoto díla. Skvělou technikou, nesentimentálním výrazem a sytým fortissimem dokázala, že její popularita na YouTube není pouhou bublinou. Orchestr byl Lisitse spolehlivým partnerem, vzájemně na sebe dobře reagovali, můžeme se tedy snad těšit na pokračování.

Také dirigent Petr Vronský ten večer vzpomínal, konkrétně na svůj první koncert s FOKem v roce 1974, kdy společně provedli Stravinského suitu z baletu Petruška. Nu, a čím jiným celý večer zakončit… (Navíc Šestákův kompoziční jazyk má podle mě ke Stravinskému velice blízko, takže další plus pro dramaturgii.) Orchestr hrál za řízení zkušeného dirigenta s jistotou (jen lesní rohy zněly v místě, kde jsem seděla, občas poněkud vágně) a přehledem. Na to, aby se posluchač se skladbou seznámil, výborné, na to, aby šlo o hluboký niterný zásah (a říkám to při plném vědomí nesmírné náročnosti této skladby), bych si ale přece jen představovala všeho trochu víc: vnitřního nasazení, detailů ve frázování a napětí.

Pulikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2015
www.casopisharmonie.cz

Salonní Gerstein

(c) Marco Borggreve


Pianista Kirill Gerstein přijel do Prahy – a málem jsme ho vůbec neslyšeli. Z důvodu zdravotní indispozice uvažoval interpret o zrušení recitálu (stejně jako v Ostravě 18. 2.), nakonec se ale rozhodl uskutečnit ho alespoň v „nouzovém“ režimu (23. 2., Rudolfinum). Místo Bachových Tříhlasých invencí BWV 787-801 zazněl v první polovině večera Schumannův Karneval op. 9, dílo, které má Gerstein už dlouho v repertoáru a v minulém roce jej vydal také na CD. Podle plánu pak uvedl sólista Lisztovy Transcendentální etudy S. 139 (výběr z Bartókova Mikrokosmu byl kvůli délce programu vyškrtnut s avizovaným předstihem). Koncert se tím proměnil v návštěvu dvou světů hudby 19. století: intimního salonu a blýskavě virtuózního pódia.

Po prvních minutách bylo jasné, že právě prolínání světů je Gersteinovým velkým bohatstvím, a to nejen v rovině klasické interpretace. Kořením jeho projevu je znalost jazzové hudby (na jazzu Gerstein vyrostl díky svým rodičům, ve 12 letech se stal nejmladším studentem slavné Berklee College of Music v Bostonu), což se promítá hlavně do mimořádného citu pro rytmus. Některé části Karnevalu zněly téměř jako momentální pianistův nápad, drobná improvizace pro daný okamžik. To se ale dělo s maximálním respektem k danému stylu. Karneval měl vše, co má mít: křehkost, lehkost, intimitu, měkká pianissima a přiměřenou energii. Gersteinovy pohyby byly příjemně neokázalé, téměř minimalistické, koncentrované. S tím souvisí Gersteinův přirozený pohodový projev, díky němuž v tomto případě skvěle vynikla a jako by se zpřítomnila poetika romantického salonu. Byl to zkrátka Schumann „par excellence“.

Lisztovy Transcendentální etudy jsou jiný svět. Svět zkoumání a zkoušení technických prvků za účelem co nejvirtuóznější prezentace sólisty, svět adrenalinu, vášně a velkého zvuku. Tady jako by se Gersteinovi nedostávalo potřebné vervy. Nedokážu posoudit, nakolik za to mohla indispozice (jistě na tom měla svůj podíl), protože jeho živá vystoupení tak dobře neznám. Nemluvím zde o technice, kterou Gerstein nepochybně má a také to dokázal, ale o výrazu. Samozřejmě, vždy si zaslouží obdiv ten, kdo tyto etudy v jednom večeru vůbec zahraje (navíc zahrát je, když se člověk necítí dobře, o tom se mnohým může jen zdát). Přestože se vlastně jedná o Lisztovu „zjednodušenou“ verzi, stále jde o jedny z nejobtížnějších skladeb klavírní literatury. Neobejdou se však bez dravosti a vášně, v nejlepším případě ještě o drobné finesy, aby valící se masa zvuku posluchače neunavovala. (Neodolatelně to dokázal György Ciffra.) V Gersteinově provedení mě obzvlášť upoutaly lyrické pasáže, do nichž probleskovala chopinovská křehkost. Pianista sám se nijak netají tím, že se v jeho interpretaci mísí různé styly, nebrání se tomu a vlastně nám tak ukazuje, jak se mohli skladatelé vědomě či podvědomě navzájem ovlivňovat. Pražská „manýra“ standing ovations zde byla zcela namístě, přídavek z pochopitelných důvodů odpadl.

Byl to večer, jakých bychom si přáli zažít víc, ne jeden z mnoha, ale jeden z mála. Palec nahoru České filharmonii za tento mimořádný koncert a zejména Kirillu Gersteinovi, že to nevzdal. O hodně bychom přišli. Doufejme, že brzy dojde i na Bacha…

 Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2015