Viviana Sofronitsky: Snažím se pomáhat lidským duším, aby se přiblížily věčnosti
Kanadská pianistka ruského původu
Viviana Sofronitsky zasvětila svůj život kladívkovému klavíru. Její cesta
k tomuto nástroji vedla z rodné Moskvy přes USA a Kanadu až do
českého Divišova, kde žije se svým manželem, vyhlášeným stavitelem kopií
historických kladívkových klavírů, Paulem McNultym. Viviana vyrostla
v rodině pianisty Vladimira Sofronitského, na konzervatoři v Moskvě
vystudovala hru na klavír a cembalo. Poté se vydala cestou historicky poučené
interpretace staré hudby, k čemuž patří i titul v oboru kladívkový
klavír a cembalo z Královské konzervatoře v Den Haagu. Mezí její
nahrávky patří kompletní provedení skladeb pro klávesové nástroje a orchestr W.
A. Mozarta, kompletní provedení děl pro klavír a violoncello F. Chopina a F.
Mendelssohna-Bartholdyho nebo skladby méně známého autora přelomu 18. a 19.
století Franciszeka Lessela. Díky rozsáhlé sbírce nástrojů si tato pianistka
může dovolit i méně obvyklé projekty, k nimž nepochybně patří program s pěti
různými kladívkovými klavíry na jednom pódiu. Právě tento projekt bude letos
realizován na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro a především o něm
jsme si s paní Vivianou povídaly.
Váš otec Vladimir Sofronitsky byl významný pianista
a váš první učitel. Čím vás inspiroval a inspiruje dodnes? Můj otec byl mimořádný tím, že svým hraním přenášel
transcendentní zážitky. Jako pianista byl nezařaditelný, nedefinovatelný.
Pokaždé hrál jinak, každé jeho vystoupení byl jedinečné. ‚Když hraji,
rozmlouvám s Ním,‘ říkával a vytvářel tak spojení mezi lidskou duší a
duchem. Já si cením stejné myšlenky: hudební interpretace by měla propojit
hudební energii, skladatele, nástroj a posluchače.
Začala jste svou kariéru s moderním klavírem,
tedy převážně v obklopení hudby 19. a 20. století. Jak vás napadlo, že
tuto dráhu opustíte a vydáte se cestou historicky poučené interpretace? Začala jsem jako běžná pianistka, mým prvním
nástrojem byl Bechstein z roku 1927 u nás doma. Jenže už v raném věku
mě opravdu hodně začal zajímat poněkud nekonvenční proud. Byla jsem nadšená
z Bachových fug, zatímco většina mých spolužáků se věnovala Rachmaninovovi
a Bachova díla považovala za suchý, leč nezbytný doplněk studia. Musíme si
uvědomit, že v sovětském Rusku bylo hudební vzdělávání velice uniformní a
omezené na používání jednoho typu klavíru pro všechny skladatele a všechny
styly. Přesto byla na moskevské konzervatoři, kde jsem studovala, možnost
vystudovat varhany-cembalo, ovšem pouze jako druhý obor; „normální“ klavír byl
oborem hlavním. Pro cembalisty a varhaníky nebyla zřízena žádná vstupní
zkouška, takže prostě hráli na přijímacích zkouškách běžný klavírní repertoár,
mimo jiné třeba dvě Chopinovy etudy. Teď jsem za tohle vděčná, protože solidní
klavírní základ mi pomáhá při objevování Chopina.
Vzpomínáte si, kdy jste se zamilovala do
kladívkového klavíru? Kladívkový
klavír jsem slyšela poprvé v Americe koncem 80. let. Na koncertě
v Oberlin College se hrála Mozartova tria, tehdy je tam přivezla
profesorka Penelope Crawfod. Ohromilo mě to. Klavírní zvuk se dokonale pojil se
zvukem smyčců, byla to odpověď na neodbytnou otázku, proč psal Mozart skladby
pro nástroje tak odlišných zvukových kvalit. Když jsem si po koncertě zkusila
na ten nástroj zahrát, cítila jsem při hraní nesmírnou lehkost. Perfektně to
zapadlo mezi cembalovou techniku, kterou jsem mnoho let studovala, ale která mi
nikdy nebyla zcela vlastní, a klavír, jemuž jsem se věnovala od raného dětství
až do ukončení moskevské konzervatoře!
Přejděme nyní k vaši nástrojům. Vaše sbírka je
výjimečně rozsáhlá, s čímž nepochybně souvisí i projekt s pěti
nástroji na pódiu. Jak se zrodil tento nápad? Dovolte mi použít slov velkého pianisty, skladatele,
zakladatele ruské klavírní školy a prvních ruských konzervatoří Antona
Rubinsteina. Ve své knize Hudba a její
mistři z roku 1892 odpovídá na otázku, zda by staří mistři byli
šťastní, kdyby znali moderní klavír - míněn typ z roku 1890, tedy
„normální“ klavír, který známe i dnes ze všech světových sálů. Rubinstein na to
odpověděl: „Věřím, že nástroje uplynulých dob byly stavěné pro dosažení různých
barev a zvukových efektů lépe než dnešní nástroje; že skladby byly psány pro
konkrétní nástroje a že tedy nejlépe vyzní právě na nich. Hrají-li se na
moderní klavír, spíše tím ztratí, než získají. (…) Celkem vzato nemůžeme
hodnotit tehdejší nástroje ani podle těch, které jsou vystavené v muzeích…
protože čas barvu tónů naruší. Kromě toho, a to je nejdůležitější, nevíme nic o
tom, jak se na ně tehdy hrálo. Je zvláštní, jak málo o tom něco vědí dnešní výrobci
(stavitelé klavíru)!“
Anton
Rubinstein mluvil o provedení různých skladeb na jejich „symbiotických“
nástrojích. Jinými slovy, nástrojích, které umožňovaly různé barvy tónů, čehož
skladatelé při komponování využívali. A já takové nástroje mám. Mým cílem je
znovustvořit to, o čem mluvil Rubinstein, a představit hudbu velkých skladatelů
se všemi barvami a efekty, tak jak je vnímali v dobách, kdy se mladí
klasicistní a romantičtí skladatelé inspirovali svými novými nástroji a psali
pro ně mistrovské kusy.
Tomu rozumím, ale proč jste se rozhodla realizovat
vše v jednom večeru? Jak už
jsem naznačila, vybírám skladby pokud možno v souladu s odpovídajícím
nástrojem, a protože bych ráda představila různé styly a skladatele
v rámci jednoho koncertu, potřebuji k tomu na pódiu různé klavíry.
Každá skladba a každý klavír představuje jiného autora, jiný styl, barvy…,
každý nástroj vzbuzuje jiné emoce. Není pak tedy lepší způsob, jak umožnit
posluchačům, aby zakusili rozdíl mezi různými nástroji, než předvést jim
všechny najednou. Vídám při svých koncertech, jak lidé přikyvují a usmívají se,
jako by mi říkali: Teď už to chápeme! Někdy třeba uvádím méně skladatelů a méně
nástrojů, Chopina na jeho dvou oblíbených klavírech nebo tři Beethovenovy
oblíbené klavíry a tak dále. Pro Pražské jaro jsem zvolila variantu velikého
koncertu s pěti nástroji.
Jak jste nástroje vybírala? Každý z pěti nástrojů byl postaven pro určitý
druh hudby, každý se nejlépe hodí k období či skladatelům, kteří pro ně
psali. Mezi velké skladatele, které představuji, patří C. Ph. E. Bach, W. A. Mozart,
Beethoven, Chopin, Schubert a Liszt, takže si beru na pódium jejich
nejoblíbenější klavíry. Jeden z nich, Mozartův a Beethovenův Walter, byl mým prvním kladívkovým klavírem.
Potom se má sbírka začala rozrůstat. Přála bych si přidat k ní ještě jeden
nástroj, Streichera z roku 1868! Nedávno vznikla jeho kopie, ale ta
putovala do Austrálie. Měla jsem možnost si na něj zahrát a musím přiznat, že
tenhle nástroj úplně změnil mé chápání Brahmse.
V čem? Nemohu dočkat, až vám to předvedu! První Streicher
v novodobé historii vznikl vloni v říjnu. Je to nádherný klavír
s vřelým zvukem, jaký jinde neuslyšíte. Když se Brahms naposledy setkal
s Clarou Schumannovou, seděl na židli, poslouchal ji, jak hraje jeho novou
skladbu, a Claře kanuly slzy z očí… I já jsem plakala, je to skutečně
nádherný nástroj. Nejlépe ho asi popsal profesor Neal Peres da Costa ze Sydney,
známý autor knih o provozovací praxi hudby 19. století. Objednal si a nyní je
majitelem jediné novodobé kopie Brahmsova klavíru na světě. Řekl, že už
vyzkoušel mnoho starých nástrojů této značky, ale teprve teď konečně slyší
veškerý výraz Brahmsovy hudby a nuance, které popisovali skladatelovi
současníci a které nebylo možné zkopírovat na jiných nástrojích. Můj budoucí
Streicher je zatím jen pouhým rámem v Paulově dílně v Divišově. Paul
je velmi zaneprázdněn dalšími objednávkami, takže pokud vše dobře půjde,
uslyšíte mého Streichera v Praze už příští rok.
To je velice zajímavé! Myslela jsem, že většina
klavírních skladeb 19. století, obzvláště Brahms, se častěji hraje na původní historické
nástroje než na kopie… Existují
různé typy historických nástrojů a kopie jsou vlastně ty stejné typy, jen nově
postavené. Stejné je to s takzvaným „moderním“ klavírem, který pochází
z doby kolem roku 1870, a nyní hrají všichni pianisté na novodobé kopie
právě těchto nástrojů. Já mám kopie nástrojů z let 1846, 1868, 1840…
Budeme se tedy těšit na kopii Brahmsova Streichera.
Ale zpět k vašemu projektu. Který z pěti nástrojů považujete za
nejzajímavější, pokud to lze vůbec říci? Všechny jsou
zajímavé! Každý odpovídá hudbě, která pro něj byla napsána.
Jednou jste řekla, že Grafovo piano, tedy McNultyho kopie podle
nástroje přibližně z roku 1819, pro vás znamenala ten „největší objev
Schuberta“. Řekla byste k tomu více? Ano, byl to
skutečně objev, ale upřímně, podobná zkušenost se opakuje s každým
z mých nástrojů. Třeba Walterův nástroj mi otevřel dveře do Mozartova
světa a Streicher do světa Brahmsova. To samé se týká Grafa, který je nejlepší
na hru Schuberta a Mendelssohna. Moderní klavír prostě nedisponuje těmi samými
barvami. Je tu jedna podobnost s „tradičním klavírem“ – Graf má také v pedálu
moderátor, také skutečné una corda, ovšem „una corda“ na moderním klavíru je ve
skutečnosti pouze „due corda“. Člověk nepotřebuje hudební vzdělání, aby poznal,
jak dokonale tyto barvy ladí s Schubertovu hudbou, stejně jako nepotřebuje
kuchařský diplom, aby dokázal říci, které jídlo ke které příležitosti má rád. Ovšem
nejde jen o barvy, celý tento nástroj dodává Schubertově hudbě nový smysl - a o
to snazší je pak hrát ji!
A co Boisseltovo piano, kopie Lisztova osobního klavíru? Boisselot je jiný svět – to JE Liszt! Když jsem hrála poprvé Liszta na
jeho piano, zasáhlo mě, co jsem si nikdy u Liszta neuvědomila – znělo barevně,
přepychově, až přebohatě jako Wagnerovy opery, nebo dokonce hojnost
impresionistických barev. Je to velice dramatický klavír. Když nasloucháte
dvěma nástrojům, Boisseltovi a Pleyelovi, je vám jasné, proč si Liszt vybral
Boisselta a Chopin Pleyela. Zatímco Lisztova hudba by na Chopinově klavíru
zněla mdle a slabě, Chopinova hudba tam získá magickou jemnost, stává se
důvěrným šepotem duši.
Je váš projekt nějak limitován tím, že musíte převážet pět nástrojů?
Musíte se kvůli tomu omezit jen na určité destinace? Předvádím
tento projekt po celé Evropě. Museli jsme vymyslet způsob, jak převážet klavíry
v jednom autě, jak je dostat na pódium a zase zpět. Podařilo se nám to. Mé
nástroje už cestovaly po celém světě, nejdále byly asi v Japonsku.
Uvažovala jste někdy o hře na jiný klavír než z dílny Paula
McNultyho? Hrajete exkluzivně pouze na jeho nástroje? McNultyho
nástroje jsem měla nejraději, ještě než jsem se s tímto stavitelem setkala
osobně. Je to ten největší žijící mistr, takže proč bych něco měnila, když se
stal mým životním partnerem? Není v tom žádná politika, na koncerty bych
použila jakýkoli dobrý kladívkový klavír, jenže kde ho najít? Před čtrnácti
lety, poté, co jsem vyzkoušela všechny možné nástroje a navštívila většinu
evropských a amerických stavitelů, přijela jsem do České republiky
s objednávkou u Paula McNultyho prostě proto, že je to nejlepší stavitel.
Samozřejmě jsou tu i noví stavitelé, ale Paulovo jméno stále září také proto,
že jako jediný dokázal postavit ty nejsložitější nástroje-kopie na světě.
Už jste se zmínila o tom, že si pečlivě vybíráte nástroje podle
repertoáru. Pokud vím, odlišujete například raného a pozdního Mozarta. Který
nástroj je podle vás lepší na které Mozartovo období? Jak
už jsem řekla dříve, skladatelé psali pro konkrétní nástroj. Vezměme si třeba
Steina. Mozart z něj byl ve svém raném období nadšen, takže můžete
slyšet, že skladby tohoto období jsou jiné než ty, které psal později pro
nástroj značky Walter. Tato dvě piana jsou jako dvě úplně jiná zvířata. Stein
má vysoký stříbřitý tón, pronikavý zvuk s „perlivou“ barvou, dosáhnete
s ním více teatrálních kontrastů. Waltera lze přirovnat k altovému,
tedy dramatičtějšímu hlasu, s hlubšími, nachově zbarvenými zvuky. Je
skvělý pro vytváření dramatických kontrastů. To prostě musíte slyšet! Říká se,
že mluvit o hudbě je jako tančit o architektuře a něco na tom je.
Stejně se ale ještě zeptám na Beethovena… Beethovenovo
jméno je spojeno se třemi slavnými nástroji mé sbírky. Když byl mladý, hrál na
Steina, během „virtuózních“ let obdivoval Waltera. Stále se třeba vedou diskuse
o tom, jestli se Beethovenovi nerozbil metronom, protože předepsaná tempa lze
sotva zahrát na těžký „konvenční“ klavír. Perfektně totiž sedí
k Walterovi, což nám dává nový vhled do Beethovenovy klavírní techniky. Je
tu totiž ještě Graf: U tohoto pozdně klasicistního a raně romantického nástroje
jsou Beethovenovy zvukové nuance tak jemné a využití klavírních zvukových
efektů tak přesné, že si jen stěží dokážu představit, že byl hluchý.
Ztrácí něco posluchač, když poslouchá hudbu 18. a 19. století na
moderním klavíru? Pro posluchače je tu vždycky riziko,
že kvůli nevhodně zvolenému nástroji nebude hudební výsledek dost působivý. Interpret
může být klidně světovou hvězdou, ale na nesprávném nástroji může jeho hra
vyznít velice chudě. Posluchači ten rozdíl poznají, a to nejen zkušení
milovníci hudby. Je to jako s jídlem. Jak vyškolený, tak amatérský kuchař
pozná rozdíl mezi dobrým a špatným jídlem, snad jen profesionálové budou lépe
vědět, kde přesně nastala chyba při přípravě jídla.
Jak si vybíráte repertoár? Srdce mi napoví.
Využívám toho luxusu, že mohu hrát jenom hudbu, kterou mám ráda.
Jaký je váš hlavní přístup k interpretaci? Snaha udržet živé věci na živu. S láskou.
Jaké další projekty plánujete? Momentálně
připravuji Chopinovský program na jeho oblíbeného Pleyela. Chopin byl ve své
době hvězdou a je jí i dnes. A k tomu, držte mi palce, budu snad mít
příští rok touhle dobou ve své sbírce Brahmsovo piano značky Streicher.
Na závěr mi dovolte otázku k aktuálnímu dění. Žijeme v době,
kdy se především v souvislosti s válkou na Ukrajině objevují
v České republice jak protiruské, tak proruské postoje. Někteří označují
českého prezidenta za „Putinovu loutku“, na druhou stranu jeden z našich
politiků navrhl, abychom k nám teď nezvali žádné ruské umělce. Jak tohle
vnímáte vy? Odpovím vám příběhem. Můj otec byl pozván,
aby hrál na konferenci v Postupimi pro tři světové vůdce: Stalina, Trumana
a Churchilla. Myslím, že nepociťoval zvláštní náklonnost ani k jednomu
z nich. Na druhou stranu si myslím, že neudělal chybu, když souhlasil
s tím, že bude na konferenci hrát. Pokud hrál dobře, dělal něco dobrého pro
všechny, kdo poslouchali. Nepřemýšlím moc o Mozartovi, Mendelssohnovi nebo
Brahmsovi optikou politiky. Upřímně, ani si nejsem jistá, jaký měli pas, pokud
vůbec nějaký měli. Změnilo by to nějak hodnotu jejich hudby? Bude to možná znít
naivně, když řeknu, že se snažím učinit svět lepším takovými prostředky, které
jsou mi vlastní: hraním hudby, přinášením krásy našemu světu a doufejme, že také
pomáháním lidským duším, aby se přiblížili věčnosti. Doufejme, že se mi také
daří inspirovat lidi, aby pochopili jeden druhého a vytvářeli spolu krásný svět…
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 5/2015
