Irena Chřibková a 20 let festivalu Audite Organum
 |
| (c) archiv I. Chřibková
Mezinárodní
varhanní festival Audite Organum patří ke stálicím pražského koncertního
života. Ač se na první pohled může zdát, že jde o akci pro úzce vymezenou
posluchačskou komunitu, stoupající zájem o celkem osm recitálových večerů tuto
domněnku s úspěchem vyvrací. V publiku se mísí ostrůvky profesionálů,
zasvěcených laiků i náhodných, varhanami dosud nedotčených návštěvníků, kteří
přicházejí do baziliky sv. Jakuba za zvukem největších pražských varhan.
Ojedinělá přehlídka převážně zahraničních interpretů oslaví letos dvacáté
výročí, a to už je čas na bilancování. Vyzvala jsem k němu hybnou sílu
festivalu, varhanici a ředitelku svatojakubského kůru Irenu Chřibkovou.
Rozhovor se uskutečnil, kde jinde než v těsné blízkosti impozantního
královského nástroje.
Jaké to je, sedávat pravidelně u
největších pražských varhan? Vzbuzují v tobě i po letech respekt?
Téměř čtvrtstoletí k
nim denně usedám s pokorou. Je to vlastně symfonický orchestr, jehož hlasy se
rozeznívají při doprovodu liturgie a koncertech. Přes jejich poměrně pohnutý
vývoj od roku 1705 je to nástroj originální a v prostoru baziliky vyznívá
jedinečně. Znám všechny jeho přednosti, ale i neduhy, které se tu a tam
projeví. V osobě Vladimíra Turnwalda jsem našla výborného varhanáře, který o
náš nástroj skvěle pečuje. Těší mě, když se na mě starší kolegové během festivalu
obracejí s dotazem, zda jsme nedělali nějaké zásahy do varhan, když znějí tak
dobře....
Festival jsi založila před
dvaceti lety. Vyzvali tě k tomu minorité, kteří spravují baziliku a areál
kláštera, nebo jsi ho iniciovala ty?
Po roce 1989 se začaly konat
koncerty v mnoha kostelích. Samozřejmě i do baziliky se tlačily různé
agentury, někdo sem chtěl dokonce stěhovat klavír… Naštěstí tehdejší
představený kláštera minoritů P. Oldřich Prachař, který zde působí dodnes, se
zasloužil o to, aby se z baziliky nestala bašta komerčních turistických
koncertů. Byl si dobře vědom tradice hudebníků, kteří tudy prošli, počínaje
minoritou Bohuslavem Matějem Černohorským, přes Bedřicha Antonína Wiedermanna,
až po mého předchůdce Jiřího Ropka. Jeho i mojí snahou bylo, aby koncerty měly
duchovní ráz. Zpočátku jsem organizovala spíš nárazové akce, postupně se
utvořily koncerty vánoční a velikonoční, až došlo na festival. V Praze
vlastně tou dobou nic takového nebylo. Varhanní pondělky v Rudolfinu po
revoluci ustaly a recitály ve Smetanově síni Obecního domu také skončily.
Publikum přece jen raději chodí za varhanami do kostela. Řekla jsem si tedy, že
bychom mohli dát prostor zahraničním varhaníkům právě u sv. Jakuba, který se
pyšní výjimečnou akustikou a největšími pražskými varhanami. První ročník
festivalu se konal v roce 1996.
Název Audite organum,
Poslouchejte varhany, jsi vymyslela ty?
Ne, to ne, jeho autorem je P.
Oldřich Prachař.
Další oddaná duše festivalu…
Rozhodně ano! P. Prachař sem
chodíval poslouchat Jiřího Ropka v 50. letech, když byl v Ruzyni na vojně.
Po roce 1989 se do Prahy nikdo z minoritů moc nehrnul. Jemu ale řekli,
když má hudbu rád, ať jde právě sem, do centra duchovní hudby. Od počátku
festivalu a všech cyklů je tento kněz na každém koncertě, zahajuje festival
svým slovem a musím říct, že řada mých kolegů ze
zahraničí mi to skoro závidí, protože mnohdy se kněz o hudbu ve svém kostele
nezajímá, nebo jí v horším případě nepřeje vůbec.
Jak si vlastně varhaníky
vybíráš?
Mám vcelku přehled o interpretech
a jejich výkonech, často je znám osobně. Pomáhá mi i moje koncertní činnost
v cizině. V posledních letech stále častěji varhaníci sami projevují
zájem vystoupit na našem festivalu. Snažím se také zvát jednoho či dva laureáty
mezinárodních soutěží. Samozřejmě k tomu všemu patří také určitá intuice.
Za celou historii festivalu se
tu vystřídala celá řada významných umělců...
Francouzská varhanice
Marie-Claire Alain odehrála na našem festivalu ve svých 81 letech úžasný
koncert! Nahrávka, která vznikla, byla vůbec poslední v jejím životě. Tato
fenomenální umělkyně během své kariéry uskutečnila na 2000 sólových vystoupení
v celém světě, natočila přes 200 LP desek a 100 CD a získala řadu ocenění.
Hudební kritika ji označila za „varhanní legendu našich časů“. Velmi úspěšný
byl koncert Oliviera Latryho, titulárního varhaníka z pařížské katedrály
Notre-Dame, stejně jako nevidomého Jeana-Pierra Leguaye, taktéž titulárního varhaníka
z Notre-Dame, který se jako šestasedmdesátiletý představil též jako originální
skladatel a výtečný improvizátor. Několikrát jsme měli možnost slyšet i Susan
Landale. Hrál zde Thierry Escaich, varhaník od sv. Eustacha v Paříži, dále
třeba Daniel Roth, varhaník pařížského chrámu sv. Sulpicia nebo Lionel Rogg
spolu s Guy Bovetem ze Švýcarska a Julian Gembalski z Katowic, jehož
koncert byl ryze improvizační. Mimořádný byl také John Scott, původem Angličan,
nyní varhaník u sv. Tomáše na Páté Avenue v New Yorku, který se přátelil s
Jiřím Ropkem. Stejně nezapomenutelný byl James Kibbie, laureát Pražského jara,
v současné době profesor varhanní hry na Michiganské univerzitě. Zajímavá
byla vystoupení varhanního dua manželů Lebrunových z Paříže stejně jako
manželů Crozierových z Montréalu. Stále častěji k nám přijíždějí
umělci z asijských zemí, jako je Japonsko či Jižní Korea. Samozřejmě zde
účinkovala i řada českých varhaníků, třeba Jan Hora, Jiří Ropek, Věra
Heřmanová, Jaroslav Tůma, Kamila Klugarová.
Vidím jasnou převahu
francouzských varhaníků. Čím jsou zrovna oni pro tebe tak zajímaví?
Můj zájem o
francouzskou varhanní hudbu probudil zřejmě prof. Milan Šlechta v době
mých studií na AMU. Sám tuto hudbu hodně hrál, měl spoustu not i desek, které
si dovezl ze svých koncertních cest. Nastudovala jsem u něj mnoho francouzských
autorů od baroka až po hudbu 20. století. Tehdy jsme samozřejmě vše hráli na
nástroje, které této literatuře zvukově úplně neodpovídaly. Toužila jsem
objevovat francouzské varhany, jejich sytý a barevný zvuk a zahrát si na ně. To
se mi nakonec díky stipendiu podařilo a musím říct, že na ty úžasné nástroje,
s nimiž jsem se ve Francii setkala, nikdy nezapomenu. Později, když jsem
se ocitla u svatojakubských varhan, které svou velikostí přímo vybízejí k
interpretaci skladeb francouzských autorů, samozřejmě to jen posílilo a utužilo
můj zájem o Francii. Velkým oceněním pro mne bylo, když mi moje bývalá
profesorka Susan Landale napsala, že po poslechu mého CD Hudba pařížských
chrámů skoro nevěřila, že snímek nebyl natočen ve Francii na Cavaillé-Collových
varhanách…
U francouzských
varhaníků je obdivuhodná tradice „trojí“ kariéry, a to varhaníka, improvizátora
a skladatele, snad častější než jinde. Toho si velice cením. Tito umělci jsou
zvyklí hrát na velké nástroje, tudíž nemají nejmenší potíž naregistrovat
koncert na našich velkých varhanách. Jejich výkony patří jednoznačně k tomu
nejlepšímu, co jsme kdy na festivalu slyšeli.
Jak přistupuješ k
dramaturgii festivalu?
Festival je složen jen
z recitálů. Pouze při mých některých koncertech uvádím i skladby se
zpěváky, instrumentalisty, sborem a orchestrem. Takto zazněla Symphonia
gregoriana Petra Ebena, Koncertantní symfonie Jana Hanuše, Otče náš od Leoše
Janáčka, 3. symfonie F dur od Miloslava Kabeláče, 3. varhanní koncert Jiřího
Reinbergera a další díla. Chci, aby každý ročník, pokud jde o dramaturgii, měl
svoji hlavní myšlenku. V posledních letech má i každý koncert tematické
zastřešení. Ráda bych také, aby náš festival posluchače vychovával, což se nám,
myslím, daří.
Veškerá organizace leží jen na
tobě?
Zpočátku se konal festival pod
patronací kláštera, což bylo organizačně i právně složité. Proto jsem založila
agenturu Svatojakubské Audite Organum. Komunikace s
varhaníky leží skutečně jen na mně, jsou to moji kolegové, někdy i známí,
většinou lidé přátelští, vstřícní a bezproblémoví. Na reklamu a PR mám svou
manažerku, v průběhu festivalu pomáhá 7-10 dobrovolníků, přátel, kteří
zajišťují vše potřebné: prodej vstupenek, video, ubytování umělců, odvoz z
letiště, rozvoz letáků, registraci, občerstvení… Varhaníci bydlí v klášteře velmi
blízko varhan, což jim poskytuje klid a pohodu na přípravu svého výkonu.
Před šesti lety jsi koncerty
obohatila o videoprojekci. Co tě k tomu vedlo?
Setkala jsem se s tím
v zahraničí, kde už je to zcela běžné. Opatřili jsme tedy plátno i kamery,
a jeden z mých žáků videoprojekci připravuje a obsluhuje. Kamery jsou
statické a interpreta neruší. Posluchači na plátně v bazilice sledují
v detailech interpreta během celého koncertu.
Nevadí varhaníkům, že je tímto
způsobem kamery „odhalují“? Neruší se tím trochu dojem jistého posvátna?
Jak sami varhaníci potvrzují,
jakmile začnou hrát, přestanou kamery vnímat… Samotné plátno je umístěné mimo
hlavní loď, je viditelné, ale neruší. Kdo nechce, videoprojekci sledovat
nemusí. Ohlasy posluchačů jsou však vesměs kladné, pro mnohé jde ve spojení
s hudbou o mimořádný zážitek. Mnozí moji kolegové varhaníci dokonce
vyhledávají místa, ze kterých mohou dobře pozorovat dění u varhan.
Svatojakubské varhany prošly
před čtyřmi lety modernizací hracího stolu. Paměťové datové zařízení umožňuje
vytvořit a uchovat až 4000 kombinací. Je to ve srovnání se zahraničím
ojedinělé, nebo naopak běžné?
U velkých nástrojů, jakými jsou
i naše svatojakubské varhany, je zcela běžné zařízení typu SETZER, které
dovoluje uložit registraci celého koncertu. Celá příprava i pak následně
koncert se tak stává snadnější a varhaník je soběstačný. Nám se podařilo vše
uskutečnit i díky velkému příznivci našich varhan Jiřímu Valentovi,
klávesistovi ze skupiny Olympic, který dovedl opatřit téměř jeden milion korun,
nutný k modernizaci hracího stolu.
Jak bude vypadat letošní
jubilejní ročník?
Letošní ročník je
především oslavou svatojakubských varhan. V tomto roce uplynulo 310 let,
kdy původní nástroj postavil mistr Abraham Stark z Lokte. Dodnes můžeme
obdivovat krásnou barokní skříň, která hrdě vévodí celému kůru. Varhaníci
vytvořili své originální programy s ohledem na svou repertoárovou specializaci
nebo i s ohledem na zemi, z níž přijíždějí. Mohou tak skvěle ukázat celé
zvukové bohatství našeho nástroje. Zároveň reflektujeme letošní dvojité výročí
J. S. Bacha, životní výročí Jiřího Temla a také deset let od úmrtí Jiřího
Ropka. Je velice zajímavé, jak každý umělec vnímá naše varhany jinak. Někdy
jsem i já sama překvapena, jakých barevných možností je na ně ještě možné
dosáhnout. K letošnímu výročí vyjde také kompaktní disk se sedmi vybranými
skladbami uplynulých let. Křest CD bude při zahajovacím koncertě ve čtvrtek 6. srpna.
Takže i po dvaceti letech přistupuješ k festivalu se stejným elánem?
Ano! Jsem
přesvědčená, že je to smysluplná a nadějeplná akce, která má zpětnou vazbu,
tedy publikum, které festival vyhledává a počítá s ním. Mě samotnou
festival velice obohacuje. S varhaníky si navzájem vyměňujeme zkušenosti
jak z oblasti interpretace, organologie, tak i pedagogiky. Jsou to
podnětná setkání. Pak je tu skutečnost, že sv. Jakub je mojí srdeční
záležitostí. Jsem tady moc ráda a jsem vděčná Bohu, že mě sem povolal, ač jsem
na to nikdy ani nepomyslela.
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 8/2015.
|
