pátek 30. října 2015

Živé kuře a urputná Alisa

Kolikrát tohle člověk zažije: světová premiéra nové české skladby v podání České filharmonie. Přitom bývaly doby, kdy se podobné události děly mnohem častěji. Běžné publikum se setkávalo například s novou hudbou geniálního Beethovena, ač ji od jisté fáze spíše nechápalo, nebo se nad ní pohoršovalo. Dnes se do těchto pocitů těžko vžíváme, protože my už víme, co následovalo… Na druhou stranu jen málokdy, jsme-li součástí mainstreamového koncertního života, máme možnost vystavit se proudům současné hudby a projít si sami třeba i zcela negativními dojmy podobně jako naši dávní předchůdci. Posluchačsky žijeme zejména právě z klasicko-romantického odkazu a chodíme na koncerty tak trochu jako na galerijní výstavu z dob minulých. Přitom současná hudba nevymřela, ani se nerozplynula, ani není tak strašně neposlouchatelná, komplikovaná, nebo naopak zcela plytká, jak se někteří z nás obávají. Jen nemáme příležitost to zjistit, protože se často odehrává mimo hlavní koncertní proud, v rámci specializovaných akcí, v prostředí téměř klubovém (kam na druhou stranu některé její podoby právem patří). Dramaturgy a „hlídače“ prodeje vstupenek chápeme, přesto podotýkám, že je to škoda, nebo někdy dokonce úplně špatně.
Rozhodnutí Jiřího Bělohlávka „omladit“ repertoár našeho nejprvnějšího orchestru lze považovat za vynikající. Iniciovat skladatelskou soutěž pro mladé české autory do 35 let a do čela odborné poroty přizvat světově uznávaného skladatele Miroslava Srnku mile překvapilo. Nyní, po ukončení soutěže a realizaci vítězné skladby, se ukáže, nakolik to Jiří Bělohlávek myslel jako krok iniciační.

Soutěž vyhrál skladatel Jan Ryant Dřízal (*1986) se skladbou Kuře melancholik. Poprvé jsme ji slyšeli ve dnech 7. -9. 10. na abonentních koncertech České filharmonie v Rudolfinu. Jistě by stálo za to, aby kompozici zhodnotil, a tak nějak popularizačně zanalyzoval povolaný odborník. Pak bychom se dozvěděli něco konkrétnějšího než „dojmologii“ vzdělanějšího, leč v soudobé ne tolik zběhlého posluchače, jež bude následovat.

Zaprvé: hodilo se připomenout si před koncertem Šlejharovu povídku, nebo alespoň zalovit v databázi obsahů ze školních dob (a zapomenout na filmové zpracování).

Zadruhé: obavy z toho, že skladba bude působit jako neuchopitelná zvuková fragmentace, v níž se nikdo nevyzná, byly zcela liché. Partitura je totiž napsána „klasicky“.

Zatřetí: Česká filharmonie ke svému úkolu přistoupila s nejvyšší profesionalitou a hrála skvěle.

Skladba vykreslující pomocí různých zvuků a rytmů střet jedince s masou (tu vizuálně představovali mj. hráči pochodující v sedě), možná i její uniformitu, soucit, slabost a hrubou sílu, nepůsobila kupodivu ani depresivně, ani ponuře. Probleskovala v ní naděje a jakási katarze. Autorovo sdělení bylo jasné a přímé, aniž by se přitom opájel sám sebou nebo se snažil za každou cenu šokovat. Vyjadřovací prostředky byly, myslím, pro běžného posluchače velmi snesitelné. Navíc se tato skladba ukázala jako příhodný „předskokan“ následující Prokofjevovy Sinfonie concertante op. 125.

Zde alespoň ukázky jiných Dřízalových skladeb, které považuji za velice zdařilé.
 
 

 
 

 

Co říci k Prokofjevovi? Americká violoncellistka Alisa Weilerstein označuje Sinfonii concertante za svou nejmilejší skladbu. Patrně tomu tak je, bylo znát, že se ve skladbě dobře orientuje a velice dobře ví, jak ji chce prezentovat. Ke hře této sólistky mohu říci, že skutečně hraje technicky dokonale, absolutně čistě, bezchybně a co se výrazu týče, vše je, jak má být. Přesto dodávám, že její vizuální projev mi většinou nebyl moc příjemný a že na mě celkově působila urputně a spíše tvrdě. Navzdory vší té dokonalosti.
(Ukázka alespoň s Elgarem)
 
Takže, přece jen, „mými“ violoncellisty zůstanou i nadále Yo-Yo Ma či Truls Mørk.
 
 
 
Česká filharmonie se v této skladbě předvedla v těch nejlepších barvách, s velkou energií a zápalem. (Kdo stále žije v klišé, že se jedná o spolek rutinou znavených hráčů, měl by si orchestr přijít co nejdříve poslechnout.)
Po přestávce zazněla ještě Beethovenova „Osudová“, o jejímž „osudu“ toho večera mi není nic známo, neboť můj sedmiletý doprovod při Prokofjevovi tvrdě usnul…
 


 

 

neděle 18. října 2015

Ravelovská plavba s Borisem Krajným


(c) Dina Šnejdarová
 
 
Pianistu Borise Krajného snad netřeba představovat. Zkušený, úspěšný umělec, k jehož největším přednostem patří schopnost zprostředkovat posluchačům hudbu Maurice Ravela, Clauda Debussyho a salonního Fryderyka Chopina. Letos slaví tento umělec 70. narozeniny, a tak byl právě jeho recitál prvním koncertem cyklu FOK Světová klavírní tvorba (17.10., Rudolfinum). Navíc si publikum mohlo připomenout, že od prvního koncertu Krajného s orchestrem FOK uplynulo již 46 let.
Ravelově hudbě byla vyhrazena až druhá polovina večera, zatímco v první zazněly Busoniho úpravy skladeb J. S. Bacha, Beethovenova „Valdštejnská“ sonáta (č. 21 C dur op. 53) a Chopinova Fantazie f moll op. 49. Musím přiznat, že právě dramaturgie večera ve mně vzbudila rozpaky. Je škoda, když pianisté, jejichž doménou je očividně hudba období romantismu a mladší, začínají svůj recitál některou z Beethovenových sonát. Většinou by se publikum bez tohoto „úvodu“ obešlo. Proč například nezařadit do první poloviny recitálu Chopinovy valčíky nebo kombinaci Smetanovy a Dvořákovy hudby, jež by se dala ještě vyšperkovat Bohuslavem Martinů? Myslím, že by to Krajnému slušelo mnohem víc. V jeho pojetí Beethovena pro mě bylo příliš mnoho pedálu, příliš málo perlivosti, málo výrazových odstínů. Chopinova Fantazie f moll už byla přece jen o něčem jiném, přesto, kombinovat heroického Beethovena s heroickým Chopinem také nepovažuji za nejšťastnější volbu.

Vrcholem večera byl bezesporu Maurice Ravel a tři brilantní přídavky skladeb z děl Chopina a Debussyho. Boris Krajný jako by se stal kapitánem, který publikum provází na cestě rozbouřenými, mírnými i dovádivými proudy vod v mírně tanečním rytmu. Vynikla zde pianistova výborná technika a pevný, drsně mužný úhoz. Boris Krajný prokázal, že je stále v té správné impresionistické formě a neztratil nic ze své svěžesti.