pondělí 23. listopadu 2015

CD tipy Vánoční


Vánočních nahrávek je skoro jako hvězd na nebi. Následuje výběr, pochopitelně neúplný a značně subjektivní, těch, které, myslím, čas dostatečně prověřil...  

 

 


Jakub Jan Ryba
Pastorely, Česká mše vánoční
Magdalena Kožená, Gabriela Eibenová, Jaroslav Březina, Michael Pospíšil, Capella Regia Musicalis, Robert Hugo. 1 CD, Deutsche Grammophon Archiv Produktion 465 108-2, reedice 1 CD / Download 00028947783657.

Někdo ji rád poslouchá každý rok, někdo ji nesnáší, někdo si ji dává v časových odstupech, každý ale musí uznat, že „Rybovka“ k vánoční době prostě patří. Živé produkce bývají všelijakého rázu, úrovně a charakteru, určitě tedy stojí za to mít doma při ruce něco lepšího, abychom si o skladbě udělali jasnější představu. K tomu jednoznačně doporučuji nahrávku s Magdalenou Koženou z roku 1998, v historicky poučené interpretaci. Tato „Rybovka“ je komornější, křehčí a subtilnější, než obvykle slýcháme, a proto je, myslím, velmi blízká originálnímu znění. U mě hraje jednoznačně prim.

 
Musica Antiqua Praha
Vánoční hudba barokních Čech (Christmas Music of Baroque Bohemia)
Musica Antiqua Praha, Pavel Klikar. 1 CD Supraphon 11 1861-2 931.
 
 
Tak tohle je naprostá „klasika“. Soubor Musica Antiqua Praha už sice patří minulosti a do samých začátků historicky poučené interpretace u nás, ale jeho vánoční nahrávka by, myslím, neměla chybět nikomu, kdo oblibuje starou hudbu. Hudba Adama Michny z Otradovic, Václava Karla Holana Rovenského, Bedřicha Bridela a dalších autorů 17. století je zde představena v kvalitní a svěží interpretaci. Díky ní vyznívají skladby rozmile, půvabně a něžně. Nahrávka už se hůře shání, tedy surfujte, hledejte, škemrejte, nebudete litovat.


 

 

JESLIČKY, staré nové písničky
Vánoční tanečky z barokních kancionálů
Ritornello, Michael Pospíšil. 1 CD/Download Arta F1010.



Nahrávka z roku 2000 obsahuje barokní hudbu v poněkud “lidovějším” hávu s cimbálkem, niněrou, cinkem, kejdami, perkusemi atd. Písně z kancionálu Jesličky jezuity Bedřicha Bridela, písně Adama Michny z Otradovic včetně Chtíc, aby spal jsou zpracovány pouze v pánském provedení s altistou Janem Mikuškem, tenoristou Richardem Sporkou a basistou Michaelem Pospíšilem. Příjemné vánoční pohlazení, lehce nekonvenční, jak už to u Michaela Pospíšila bývá. (Navíc jako dobová antologie se dá tato nahrávka poslouchat v podstatě kdykoli.)
 
České vánoční koledy
Vlasta Mlejnková, Karel Kožušník, M. Moravec, Jaromír Bělor, Eva Francová, Felix le Breux, Kühnův dětský a smíšený sbor, Symfonický orchestr, františek Belfín; Východočeský komorní orchestr, Libor Hlaváček; Pražští žesťoví sólisté. 1 CD Supraphon SU 3894-2.

 

Archivní snímek z let 1969, 1981 a 1986 je podle mě mimořádný svou atmosférou. Obsahuje známé i méně známé české koledy, dvě instrumentální skladby Jiřího Ignáce Linky a Vánoční muziku Adama Michny z Otradovic v úpravě Ludvíka Bortla pro žesťový soubor. Prvních 22 tracků s koledami (v úpravě Luboše Fišera) nabízí oproti komornějším projektům s historickými nástroji mohutnější zvuk: velký orchestr, velký sbor, velké hlasy + impozantní recitační vstupy Felixe le Breuxe. Výsledkem je sice asi trochu zvukové „retro“, ovšem nesmírně působivé, s vnitřní hloubkou, pokorou a důstojností. Ukazuje nám, že Vánoce nejsou sentimentálně nasládlý svátek a že v nich přece jen o něco jde. Díky za to.
 
 
In Pragensi Ecclesia
Vánoce v pražské katedrále v době Karla IV.
Schola Gregoriana Pragensis, David Eben. 1 CD/Download SU 3191-2 231.
 

Kdo si chce odpočinout od „sladkých“ dvojhlasů, nástrojů a velkého zvuku vůbec, mohl by sáhnout po středověkém latinském jednohlasu. David Eben se svým souborem rekonstruoval části vánočních obřadů, které se konaly v pražské katedrále, a to podle pramenů z 2. pol. 14. století. Plastický zvuk, který jde vždycky vstříc textu, zajímavě zkombinované barvy hlasů, zdánlivá jednoduchost a zároveň obrovská vnitřní dynamika. To jsou jedny z předností Scholy Gregoriany Pragensis.
 
 

 

pátek 20. listopadu 2015

Rafael Payare poprvé s Českou filharmonií. Bravo, Jaroslav Kubita!

Česká filharmonie přejmenovala v letošní sezoně cyklus „O“ na „Objevy“ s cílem představit publiku v odpoledních víkendových koncertech mladé dirigenty nastupující (nikoli začátečnické) generace. Někteří z nich by se mohli k orchestru vracet i v příštích sezonách. Jejich úkolem je předvést s orchestrem operní předehru, sólový koncert a jednu z Beethovenových symfonií. Je to, myslím, výzva s jasným cílem: Ukaž, jak dobře umíš řemeslo a jakou mu dokážeš dát nadstavbu.

Prvním adeptem se stal Rafael Payare (14. 11.), dirigent venezuelského původu s rolandovillazonovskou kšticí, toho času šéfdirigent orchestru v Ulsteru, hlavní dirigent Castletonského festivalu ve Virginii (po zesnulém Lorinu Maazelovi) a manžel violoncellistky Alisy Weilerstein, která s Českou filharmonií nahrála Dvořákův slavný koncert a také v Praze živě vystupovala. Orchestr má za sebou i spolupráci s Payareho venezuelským kolegou Gustavem Dudamelem, jehož Symfonický orchestr Simona Bolívara byl svého času velkým zjevením pro západní publikum - kvalitou, svěžestí, entuziasmem. Payare je ale trochu jiný než Dudamel. Není tak emocemi „sršící“, přesto mu nechybí energie. Diriguje s jistotou, ladnou rukou a nohama dokáže občas vystřihnout zajímavé taneční úkroky. Orchestr vede, viděno očima posluchače, pevně. Není to stavitel katedrál, nenoří se do hlubokých meditací, přesto umí vytvořit na pódiu atmosféru a zaujmout publikum.

Nejprve jsme slyšeli Rossiniho předehru ke Strace zlodějce. Ačkoli této hudbě více sluší suchá divadelní akustika než velké koncertní pódium, v podání České filharmonie vyzněla brilantně. Obzvlášť jsem ocenila „nesmazaný“ zvuk smyčců v popředí s koncertním mistrem Josefem Špačkem. Byla tu zřetelnost, lehkost, hudba měla dobrý spád, ale ne zas moc, přece jen nejde o žádnou velkou taškařici, stačí jen po rossiniovsku lehce nadzvednout obočí. A to tam bylo. (Navíc si myslím, že právě Rossini, ať je jakkoli technicky náročný, může být pro hráče příjemným repertoárovým osvěžením.)
Poté nastala chvíle, kdy měl orchestr odhalit jednoho ze svých hráčů v roli sólisty. Nevím, kdo měl ten nápad vybrat sólofagotistu Jaroslava Kubitu, ale byl to nápad vpravdě šťastný. Všichni víme, že dechy České filharmonie jsou jejím rodinným stříbrem, a já bych si přála, aby se sólové výstupy jejich členů staly tradicí, přestože to pro sólistu znamená mnoho práce navíc. Publikum by si zasloužilo slyšet ještě minimálně (!) sólový lesní roh, klarinet a hoboj. Jaroslav Kubita předvedl v Mozartově Fagotovém koncertu B dur KV 191 (186e) výkon maximální: maximálně soustředěný, maximálně neteatrální, maximálně pokorný, maximálně muzikální. Nejsem žádný fagot-geek, ale dovoluji si říci, že málokdo dokáže vyloudit z fagotu tolik barev a nuancí. Mnohé z nich byly nepopsatelně uchu lahodné. Kubitův Mozart (hraný zpaměti, na rozdíl od tradice historicky poučené interpretace) byl technicky perfektní, hravý, vitální, zároveň jemný a lyrický, nesmírně zpěvný. Kadence Vojtěcha Spurného velice zdařilé a vkusné. Zde děkuji těm, kteří po tomto neobyčejném výkonu pořádně hvízdli a zahlaholili, neboť to bylo zcela na místě. A potlesk kolegů na pódiu vypadal opravdu upřímně. Abychom ale neopomněli orchestr. Přiznávám, že Mozarta si vždy raději poslechnu s nástroji historickými (samozřejmě v co nejlepší kvalitě), a to především kvůli barvě Za druhé, klasicismus v podání České filharmonie mě opakovaně natolik neuspokojoval, že jsem se tomuto spojení dlouho vyhýbala. Tentokrát bylo vše jinak. Orchestr hrál pod Payarovým vedením (a v poněkud jiné sestavě, než jsem před lety zažila) zřetelně, energicky a s citlivě řešenou agogikou. (Jedinou výhradu mám ke druhé větě, která na mě byla v Payareho pojetí příliš razantní.) V obležení zahraničního publika jsem se cítila velice hrdá na tato 3v1: český orchestr, český sólista, český autor kadence.

Beethovenovu Syomfonii č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“ jsem si vysloveně užila. Orchestr se rozezněl pěkně do šířky, s patřičnou zvukovou mohutností a dravostí. Aniž bych dlouze rozebírala, zda Payare volí to či ono tempo ve srovnání se svými kolegy, řeknu jen, že v přítomném okamžiku se podařilo vtáhnout posluchače do toku Beethovenovy nadčasové hudby a protáhnout je vší tou dokonalostí s přesvědčivostí, jež právem vyvolala bouřlivé ovace. Rafael Payare se ukázal jako schopný, spolehlivý a přesvědčivý dirigent, který se jistě bude ještě dále profilovat. Uvidíme, jakým směrem.
 
 
Douška na závěr: v orchestru se představili členové orchestrální akademie, jimž byly mnohdy svěřeny nelehké party. Zhostili se jich se ctí. Je jasné, že sedět v ohnisku takového (tedy vynikajícího) orchestru nemusí být vůbec příjemné. Proto bych tu chtěla vyzdvihnout fagotistku Michaelu Špačkovou (Pražská konzervatoř) a flétnistku Anežku Vargovou (HF JAMU Brno).
P.S. Byl to zvláštní pocit, navštívit po pařížských událostech tak příjemný a klidný koncert. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo ten den přemýšlel víc než jindy o nečekané a nenadálé smrti…

sobota 14. listopadu 2015

Michna - Tůma jak je neznáme

 

Adam Václav Michna z Otradovic (c.1600-1676) je osobnost, která jako by se před námi stále halila do jakéhosi mlžného oparu. Čas od času sice svůj obraz poodkryje, ale není to dost na to, abychom o jeho životě a tvorbě mohli vždy mluvit či psát se stoprocentní jistotou. Mnohokrát se v jeho případě musíme spokojit s přibližnostmi, domněnkami a tušeními. Pro badatele představuje celoživotní výzvu, interpretům poskytuje větší prostor k vlastní tvořivosti a na posluchači pak spočine rozhodnutí, zda se pokusí obojí vědomě vstřebat, nebo se „pouze“ vystaví proudům Michnovy spanilé hudby.  

Od reality k fantazii
K šíření Michnovy hudby doposud přispělo nemalou měrou také vydavatelství Arta Records se svými pěti snímky včetně nové rekonstrukce Loutny české, jež byla realizována díky badatelskému objevu muzikologa Petra Daňka. Dalším počinem je CD a notová edice Svaté lásky labirynth se sólovou varhanní hudbou. Zde se však nejedná o další, ještě mimořádnější objev, jak by se na první pohled mohlo zdát. Poučení čtenáři a michnovští badatelé dobře vědí, že se žádné takové skladby nedochovaly, ani o jejich existenci nemáme zprávy. Toto varhanní CD, na němž je pouze zčásti nahraná Michnova hudba, představuje, řekněme, poněkud fantazijní projekt. Jeho vznik inicioval generální vikář Litoměřické diecéze P. Stanislav Přibyl, hudbymilovný nadšenec, sám aktivní hráč na varhany a cembalo, jehož touhou bylo zprostředkovat posluchačům zvuk jedněch z nejstarších varhan, které se dochovaly na území Čech. Nástroj anonymního mistra z let okolo r. 1620 pochází z vesnice Kruh, disponuje tzv. krátkou oktávou (neúplnou spodní oktávou), dochovala se z něj skříň, vzdušnice, několik píšťal, manuálové a pedálové rozsahy. V roce 1992 zrestauroval varhany Vladimír Šlajch pro farní kostel v Doksech, odkud byly po čase převezeny na postranní kůr katedrály sv. Štěpána v Litoměřicích. Úkol zvolit pro ně český vánoční repertoár připadl varhaníkovi Jaroslavu Tůmovi, který se podle svých slov snažil jednak vyhnout skladbám rudolfinských autorů, známých už z jiných snímků, jednak hudbě 18. století, která by s daným nástrojem dostatečně stylově neladila. Nakonec padlo jméno Adama Václava Michny z Otradovic.

„Na mé námitky, že od Michny žádné sólové varhanní skladby nemáme, odpověděl P. Přibyl slovy, že si jistě nějak poradím…,“ komentuje Tůma vznik nahrávky. „Musím se přiznat, že mi to skutečně nedalo. Původně jsem myslel, že bych se podobně jako na jiných nahrávkách pustil do improvizace, ale nakonec jsem od této myšlenky upustil. Nechtěl jsem jít cestou improvizace, které říkáme stylová kopie, tedy zvolit si předlohu a hudebně se jí řídit. Myslím si, že interpret nedokáže nikdy zaimprovizovat tak dobře, jako by zaimprovizoval třeba Johann Sebastian Bach už proto, že žijeme v jiné době a nedokážeme se do daného stylu stoprocentně vcítit. Samozřejmě by taková improvizace nemusela znít špatně, ale podle mě to nikdy nebude ono. U Adama Michny navíc není zcela jasné, co vlastně imitovat? Podíváme-li se na jeho sbírky písní, vidíme jednoduché, krátké, přehledné útvary, k nimž by se nejlépe hodily variace. A to by pro nahrávku nestačilo. Záhy jsem si také uvědomil, že Michnova hudba je sice nádherná, ale stylizační potenciál pro varhanní hudbu, která by z ní vyvstala, je velice omezený. Po určité době hledání a zkoušení jsem nakonec dospěl k závěru, že by bylo lepší zvolit namísto improvizace kompozici. Přemýšlel jsem, jak ji uchopit, a v tomto směru mě kupředu posunula myšlenka, že Michna byl vynikající hudebník a musel tudíž znát hudbu, která se v jeho době hrála. Věřím, že udržoval bohaté společenské kontakty, setkával se i s dalšími hudebníky, jezdil do Prahy. Řekl jsem si, když se jeho díla tiskla v pražském, tehdy jezuitském Klementinu, že mohl mít klidně přehled o tom, co mají v knihovně. Dovoluji si totiž předpokládat, že Michna byl člověk zvídavý a zajímalo ho to. Nijak jsem ale nepátral po tom, kterou konkrétní hudbu mohl znát. Důležitý pro mě byl spíš fakt, že tady taková možnost byla. Tato záminka mi stačila k tomu, abych si vytipoval formy a skladatele a zkusil to všechno v úplně jiné době a v jiném století propojit. Výsledkem je stylová kompozice, v níž vycházím především z Michnovy harmonické struktury.“

Adam Václav Michna – Jaroslav Tůma

(c) Arta Records
 
Na základě této, pro někoho možná značně odvážné fabulace zkomponoval Jaroslav Tůma díla, v nichž se inspiroval sbírkou Česká mariánská muzika. Každá skladba je uvozena konkrétní Michnovou písní-tématem, která tu může zastupovat zpěv sboru s lidem při liturgii. Kompozice je vždy vedena ve stylu některého z dobových autorů, například Jana Pieterszoona Sweelincka (1562-1621), Samuela Scheidta (1587-1654), Dietricha Buxtehudeho (1637/39-1707), Georga Muffata (1653-1704). Výběr písní probíhal tu s racionální přesností, tu čistě intuitivně: „Někdy mi skladby napověděly samy, třeba styl Johanna Pachelbela jsem připojil k písničce Allegro na nebe vstupujícího Krista Ježíše, jejíž melodie zní jako téma některé z jeho variačních forem. Píseň Konec zvonec mi zase připomněla Girolama Frescobaldiho a jeho toccaty per l‘elevatione,“ vysvětluje Tůma. Samozřejmě na snímku nechybí ani „hity“ jako Vánoční noc – Chtíc, aby spal nebo Vánoční magnét a střelec, jež Tůma propojuje s hudbou Johanna Jacoba Frobergera (1616-1667) a José Eliase (c.1680-1749). Stylové parafráze nejsou ovšem nijak přísné: „Občas se záměrně dopouštím jistých schválností a dovoluji si postupy, které by si tehdy skladatelé dovolit nemohli. Například u Johanna Pachelbela sice najdeme někdy i extrémně výraznou chromatiku v řetězení akordů, čehož ve své skladbě Partite diverse sopra il corale využívám, avšak v jednom místě jsem přidal navíc takový postup, který by už Pachelbel určitě nenapsal. Je to jen malé mihnutí v rámci jednoho taktu, takové spiklenecké mrknutí na posluchače. Girolamo Frescobaldi zase úžasným způsobem využíval akordy, které ve středotónovém ladění vytvářejí napětí. Při pozorném poslechu tak najednou ve skladbě slyšíme třeba bolest. Tyto jeho falešné akordy jsem zřetězil, bolest je tím až na hraně, či těsně za ní. Nebo u Johanna Jacoba Frobergera jsem použil jeden harmonický spoj, který tento autor nemohl napsat, ale běžně ho používali Leoš Janáček a Bohuslav Martinů,“ dodává Tůma a doplňuje, že trochu improvizace se nakonec na snímek přece jen dostalo, protože některá díla dotvářel až při natáčení. Skladby lze provozovat na varhany omezeného rozsahu, případně na cembalo nebo klavichord.

 

Notová edice

Tím ovšem tento nezvyklý příběh nekončí. Brzy po vydání nahrávky se její tvůrci (s producentem Vítězslavem Jandou a ve spolupráci s Biskupstvím litoměřickým) rozhodli spojit ji s notovou edicí. Zájemci z řad posluchačů a praktikujících hudebníků mohou díky tomu podrobně zkoumat cesty, jimiž se Jaroslav Tůma v pozici skladatele vydal, sledovat, jak konkrétně mísí Michnovu výraznou melodiku s kompozičními prvky jiných autorů a nakolik do tohoto procesu vstupuje s vlastními originálními nápady, k nimž patří i do not převedené improvizační plochy. V předmluvě k edici Tůma zdůrazňuje, že není nutné hrát skladby doslovně, zároveň ale podotýká, že „vše má být zřetelné a srozumitelné (…), elegantní a efektní“ a nabádá, aby interpreti dbali na dobrý styl i vkus. „Mojí největší ambicí je podělit se o zkušenost, že někdy až příliš úzkoprse vzývaná hudební pravidla historicky poučené interpretace je žádoucí nepřeceňovat. Zavádějí nás často do slepých uliček. Přínosnější je začít objevovat a tvořit hudbu svobodně a bez předsudků. Aby přinášela hlavně radost, smutek, napětí, uvolnění či smích, velebnost a možná i posvátnost,“ doplňuje Jaroslav Tůma. A duchovní otec projektu, P. Stanislav Přibyl připomíná, že právě Michnova hudba nám může pomoci „navázat přetržené nitě oněch zdánlivých protikladů a připomenout ony dechberoucí skutečnosti, které činí lidský život tak krásným a vedoucí ke správnému cíli.“

 Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 9/2015.
www.casopisharmonie.cz
www.arta.cz