čtvrtek 29. prosince 2016

Hudba a cukroví

(c) Dina Šnejdarová

 
Ani nevím, jak se nám to letos s mými dvěma malými pomocnicemi podařilo. Vzhledem k nutnému všednodennímu pobíhání, nácvikům na předvánoční vystoupení, výrobou produktů na vánoční trhy, psaním článků atd., jsme udělaly válečnou „cukrářskou“ poradu a usnesly se, že na stole za žádných okolností nesmí chybět: vanilkové rohlíčky, pracny alias medvědí tlapičky a perníčky. Jenže pak nám to šlo tak pěkně od ruky, že se teď všechno sotva vejde na tác. Některé druhy vznikaly za denního cvrkotu, kdy jsem s rukama od těsta kontrolovala domácí úkoly, vykřikovala pokyny stran cvičení na klavír a naslouchala dívčím sporům, některé jsou naopak nočními ptáky, kteří vylétali z trouby v pozdních nočních hodinách v tak hlubokém tichu, jaké město – a sousedi – dovolí. Někdy k tomu zněla hudba, náš zpěv, jindy audiopohádky. A já jsem si všimla, že některé druhy mě vábí rok co rok k těm samým skladbám a stejným autorům.

Zvědavost mi nedala, a tak vznikla tato anketa: Jakou skladbu, píseň či skladatele vám ten který druh cukroví připomíná? Odpovídaly knihovnice, muzikoložky, učitelky, PR manažerky, spisovatelky, varhanice – zároveň obětavé pečící maminky – a jeden nadějný mladý pianista. Výsledek je, myslím, inspirující. (P.S. Opusová a katalogová čísla tentokrát vynechávám…)

 

Vanilkové rohlíčky

Jedno z cukroví, k němuž mám sentimentální vztah. Recept po prababičce je možná úplně všední jako stovky jiných, ale pro mě má neopakovatelné kouzlo. Kopie strojopisu s mastnými skvrnami a sem tam zaschlým drobkem je psána ve stylu „rozbij vejce, utluč máslo“, žádné velké vysvětlování, však pravá hospodyňka má vědět co a jak. K tomu vzpomínky na maxi výrobnu mojí maminky, která pro velké množství mlsných strávníků pekla vždy minimálně ze dvou dávek. Rohlíčky si tvarovala nejraději sama, nám bylo dopřáno rochnit se pak v míse s vanilkovým cukrem, vymlouvat se, že ty zlomené se přece musí sníst, a olizovat se až za ušima. Za mě: Antonio Vivaldi a jeho hobojové koncerty (vanilka mi silně evokuje hoboj.)

Tady na plné čáře všechny převálcovala píseň Let it snow, buď ve verzi s Deanem Martinem, nebo Michaelem Bublem.
 
 
 
Dalšími „rohlíčkovými“ autory a skladbami se stali:

Bedřich Smetana

Johann Sebastian Bach - rohlíčky jsou „pěkně tlusťoučké, vypasené, precizní a dokonalé“
 
Wolfgang Amadeus Mozart

Bohuslav Martinů a další autoři spíše 1. pol. 20. století

Antonio Vivaldi: „je lahodný, ale rozplyne se, a je pryč...“

Tichá noc
 
 

 
Linecké

Snad za to může slovo „linecké“, že téměř všichni téměř jednoznačně zvolili skladatele 1. vídeňské školy, s převahou W. A. Mozarta. Já vykrajuji nejraději u Beethovena. Myslím, že za to může ono „hledání formy“.

Wolfgang Amadeus Mozart: Linecká symfonie J , Malá noční hudba 1. věta




Joseph Haydn

Ludwig van Beethoven

Igor Stravinskij nebo Paul Hindemith: „jednoduché, nepřezdobené a srozumitelné

Georg Friedrich Händel

Antonín Dvořák: šťavnatost

Narodil se Kristus Pán
 

 
Pracny (Medvědí tlapičky)

Někdo s kakaem, někdo světlé s ořechy, někdo drobné tlapičky, jiný velké „pracky“. Ty naše mají v sobě spoustu čokolády a jsou ohromně voňavé. Lepší neznám. To jsou ty chutě dětství, které nepřebije ani tisíc šéfkuchařských hvězdiček. Za mě: rytmus, vášeň, energie. Brahmsovy Uherské tance. A pozor, probojovala se nám sem tentokrát i soudobá hudba.

Johann Sebastian Bach

Johannes Brahms: Uherské tance (rytmus, vášeň, energie, zemitost)

Georg Friedrich Händel: „objemné, hůř stravitelné“.
 
Petr Eben: Finále z Nedělní hudby

Sergej Prokofjev: Montekové a Kapuleti




Čechomor Koleda je Vánoce 

Michal Nejtek: jeho skladby obsahují mnoho chutí - jako pracny
 
 

 

Perníčky

Koření, med, s polevou i bez. Tady je hudební nabídka velmi pestrá. Mně samotné se spojují se staročeskými Vánocemi a duchovními zážitky, s rozkrojeným jablkem a vůní kadidla. Tedy koledy, Rybovka a Michnovy písně. Ostatní volili takto:

Bedřich Smetana a jeho folklorní zpracování české lidové písně
 
 
 

Georg Friedrich Händel

W. A. Mozart: „nezpochybnitelná klasika“, „bez nich si lidé Vánoce nedovedou představit, zrovna jako hudbu bez Mozarta…“

Karolína Kamberská: Hořkosladce
 
Půjdem spolu do Betléma

Jiří Suchý, Jiří Šlitr: Purpura

Adam Michna z Otradovic
 
 
 

Vosí hnízda

Každý je nedělá, asociačně jsou trochu záludné, ale přece jen jsme na něco přišli.

Maurice Ravel
 
 

Johannes Brahms: rafinovanost a hutnost

Bohuslav Martinů: Otvírání studánek
 
Nikolaj Rimskij-Korsakov: Let čmeláka

Fryderyk Chopin: Nokturna

Big band, třeba s Jaromírem Hniličkou, Bill Evans, Benny Goodman, Count Basie…
 
 
 
Vánoce, Vánoce přicházejí

 
Jak vidno, „Wunderkind“ Mozart pronikl téměř do každého těsta a stejně tak Händel, který dokonce „přebil“ kolegu Bacha... A s jakou hudbou si cukroví spojujete vy?
 
 
 




 

úterý 27. prosince 2016

Nejlepší Louskáček

Louskáček, nejvánočnější balet, který při premiéře propadl, zatímco hudba se líbila. Balet, jemuž podle tehdejšího publika chybělo drama a dostatek sólových výstupů pro primabalerínu. Balet, který mnoho lidí považuje za kýč, a současní lovci hyperkorektnosti v něm nacházejí kdovíco. Balet, který byl a jistě ještě mnohokrát bude přetaven fantazií choreografů do nejrůznějších podob. A také balet, kvůli němuž Petr Iljič Čajkovskij upadal do depresí.

Rok co rok uvádějí „louskáčkový“ příběh divadla po celém světě a suitu z baletu nejedno koncertní pódium. Není snad v lidské moci poznat všechny choreografické verze, ale zdá se, že skrytá síla tohoto vánočního příběhu a především skrytá síla Vánoc samotných dosud nikomu nedovolily, aby inscenátoři s příběhem naložili až příliš svévolně, jako se to děje třeba s Mozartovými operami, u nichž se snad nikdo neštítí ničeho a snad jediné, co ještě žádný režisér doposud nevyužil, je zvracení v přítomnosti publika. (Jinak už asi bylo vyčerpáno vše včetně znásilnění.) Avšak i Louskáček byl již zpracován netradičně, třeba v hiphopové úpravě, v New Yorku v roce 2015. - De gustibus non disputandum est.

Takže který je nejlepší? Petipa, Balanchine, Nurejev, Neumeier, Zuska, Vàmos, Béjart, Simonov…? Podíváme-li se na souvislosti, pak pro mě ten, který nesmazává podstatné prvky: tajemno, proměny, sen, dobrodružství, opojení ze sladkostí, návrat do řádu a bezpečí. Podíváme-li se aspoň letmo na okolnosti vzniku tohoto díla, Čajkovskij se při psaní potýkal s pochybnostmi o sobě samém, jak trpce poznamenal v dopise milovanému synovci Bobu Davydovovi (25.6./7.7. 1891, Maydanovo): „Starý muž nevyhnutelně upadá. Nejenže jeho vlasy slábnou a bělají, nejenže mu zuby vypovídají poslušnost a odmítají žvýkat jídlo, nejenže mu slábne zrak a rychle se unaví, nejenže se jeho nohy spíše vlečou, než chodí, ale jeho jediná zbývající dovednost se začíná vytrácet a mizí.“ Psát o království sladkostí skladatele deprimovalo a říká se, že silným podnětem k dokončení baletu se stala smrt milované mladší sestry Saši (Bobovy matky), jejíž rodina se stala Čajkovskému útočištěm a zázemím. Proč si tedy nepředstavit, že hrdinka baletu Klárka je malá Saša a že jejím prostřednictvím jednapadesátiletý skladatel vzpomíná na své dětství? A proč by on sám nemohl být škádlícím bratrem Fritzem či raněným Louskáčkem? Tím by se pro mě stal balet nejen pozvánkou do světa dětské fantazie, ale také pozvánkou do světa vzpomínek, případně též idylických představ o vlastním nenaplněném dětství. Proto, ač ctím Maurice Béjarta, neuráží mě temně fantaskní Kirill Simonov (Zuskova Myšáka Plyšáka jsem neviděla), dávám přednost těm inscenacím, které jádro příběhu nezamlžují, neředí, ani nezdrsňují na základě klišé, že dnešní děti jsou otrlé a jinak by je to nebavilo. Naopak, oceňuji toho, kdo jde vstříc baletní křehkosti a nestydí se ukázat něhu, kterou v sobě Louskáček má. To se, myslím, povedlo Yourimu Vàmosovi skloubením příběhu s Dickensovou Vánoční povídkou, ač pekelnou pasáž bych klidně vypustila. Okouzlující je také drážďanská inscenace v choreografii Aarona S. Watkina a Jasona Beecheye (s Jiřím Bubeníčkem coby partnerem Víly Dražé). 
 
 
Letos uvádí Louskáčka v premiéře britský choreograf Christopher Wheeldon (The Joffrey Ballet), jehož Popelka, v součinnosti s výtvarníky, je podle mě úchvatná (Holandský národní balet, s dokonalým párem Anna Tsygankova, Matthew Golding), a mohla by tedy být také tato inscenace.





(Mimochodem, nejlepší Louskáček se může odehrát ve vaší fantazii třeba při pohledu na zimní hvězdnou oblohu. Já sama mám několik vlastních soukromých verzí včetně jedné hodně „ulítlé“…)

Co se suity z baletu týče, odmyslet si hudbu od tance zvládne zřejmě jen ten, kdo balet ještě nikdy neviděl, nebo ne tolikrát. Dirigent má možnost buď vazbu s baletními kroky nenarušovat a dopřát posluchačům, aby si tanec představovali v duchu, anebo se pokusit vytáhnout z partitury detaily, jichž si kvůli vizuálním vjemům třeba nevšimneme. Z mnoha mistrovských nahrávek (seznam viz níže) mě zaujala verze rumunského dirigenta Sergia Celibidacheho s Londýnskými symfoniky (nahráno 1946, 1948, Documents 221914). Je spontánní, svěží a k charakteristickým tancům vstřícná (pochod není úprk, trepak má říz atd). Překračuje taneční rámec, ale zároveň ho, myslím, nenarušuje. Jedná se o originální a zároveň vysoce inteligentní pojetí.
 
 
 
Mým druhým favoritem se stalo provedení Mstislava Rostropoviče s Berlínskými filharmoniky (Deutsche Grammophon 00028944972627). Je to verze, která má obrovský šmrnc a kde každý tanec má svou jasnou pointu, což se týká obzvlášť tance Víly Dražé. Rostropovič si tuhle část jaksepatří vychutnal a dal jí, alespoň pro mě, neodolatelnou podobu. Nepřebije ji ani skvostný Herbert von Karajan s Vídeňskými filharmoniky. U ostatních snímků jsem vždycky narazila na jednu nebo více částí, které mě něčím neuspokojily, někdy to bylo kvůli zrychlenému galopovému pochodu, jindy kvůli slité celestě, středně rychlému trepaku nebo poněkud nudnému valčíku.

 

Seznam nahrávek ke srovnání:

TCHAIKOVSKY, P.I.: Symphonies Nos. 2 and 5 / The Nutcracker Suite (Celibidache Maestro Profondo, LSO, Sergiu Celibidache, 1946, 1948, Documents 221914)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Suites (Berlin Philharmonic, Mstislav Rostropovich, DG 00028944972627)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Music (New York Philharmonic, Leonard Bernstein, Sony Classical 074644763621)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Symphony No. 1, "Winter Daydreams" / The Nutcracker Suite (Chicago Symphony, Claudio Abbado, Sony Classical 074644805628)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Nutcracker Suite (The) / The Sleeping Beauty Suite / Swan Lake Suite (Vienna Philharmonic,  von HerbertKarajan, DG 0289 478 3366 6)

TCHAIKOVSKY, P.I.: 1812 Festival Overture / Capriccio Italien / The Nutcracker Suite / Marche slave (Montréal Symphony, Charles Dutoit, Decca 00028946641927)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Suites (Vienna Philharmonic, James Levine, DG 0028943780629)

středa 21. prosince 2016

Instrumentální vánoční hudba


Zkusme si letos Vánoce nepatrně, leč zároveň smysluplně hudebně okořenit... Co takhle ždibec romantismu a trocha 20. století, jež sluch nepopudí?

 
1. Arnold Schönberg (1874—1951): Weihnachtsmusik
Půvabná stručná fantazie Vánoční hudba na téma koledy Es ist ein Ros‘ entsprungen pro dvoje housle, violoncello, klavír a harmonium z roku 1921 odhaluje Schönbergovu něžnou tvář i mistrovství.
 


 


2. Ferenc Liszt (1811—1886): Weihnachtsbaum S. 186
Dvanáctidílná suita Vánoční strom vznikla v letech 1873—1876, Liszt ji revidoval v roce 1881. Věnoval ji své první vnučce Daniele von Bülow, dceři Cosimy a Hanse von Bülow. (Mimochodem, Cosima se narodila Lisztovi a Marii d’Agoult 24. prosince 1837.) Poprvé byla tato skladba nahrána v roce 1951 Alfredem Brendelem, zároveň se jednalo o jeho první snímek.

 
 

 
 
3. Olivier Messiaen (1908—1992): La Nativité du Seigneur
Messiaen a jeho meditativní díla pro varhany. To je něco, co by si člověk neměl nechat ujít. Napětí, dotyk tajemství, klid i trocha vnějšího nepokoje. Narození Páně  v podobě devíti meditací pro varhany je skladba z roku 1935. Autor se v ní pokusil vyjádřit svou víru, přičemž kromě Bible mu byla inspirací horská příroda francouzských Alp a vitráže středověkých katedrál.
Jedno z ideálních provedení představuje Olivier Latry v pařížském chrámu Notre-Dame.





 
 
4. Léon Mouravieff (1905—1987): Nativité
Skladatel Leon Mouravieff se narodil v Kijevě, vystudoval konzervatoř pod vedením Reinholda Glièra, pokračoval ve studiích v Německu a ve Francii, kde se nakonec usadil. Skladba Nativité z roku 1969 pro smyčcové trio a smyčcový orchestr je součástí volného triptychu (Narození – Pietà pro žesťové kvarteto a smyčce– Panna u kříže pro violoncello a komorní orchestr). Mouravieff celý život studoval řeckou tragédii, a to z mnoha úhlů pohledu, jež se snažil přenést do svých děl. Zajímal ho rytmus slova, rytmus dechu, pulsace. Jeho hudba není tonálně rozklížená, divoce experimentální, ale ani Glierovsky přístupná. Milovníky Janáčka, Martinů či Bartóka neurazí, staromilce nevyplaší.
Skladba o délce přibližně 14min vyšla na LP v roce 1986, Col 0702 – Deutschland, Südwestdeutsches Kammerorchester, Samuel Friedmann. Na kompletu 3 CD v roce 1992, Vox CD3X-3021, Württemberg Chamber Orchestra, Jörg Faerber.



5. Bohuslav Martinů (1890—1959): Le Noël [auth.], H 167
Stručný cyklus pro klavír napsal Martinů v Paříži roku 1927. Saně, Dětská ukolébavka, Zpěvy Vánoc jsou půbavné drobnůstky pro zdatnější klavíristy. Kdo se k nahrávce nedostane, nechť si dílko přibližně o délce 6 minut s chutí zahraje!
Kompletní klavírní dílo Bohuslava Martinů nahrál pro Naxos klavírista českého původu Giorgio Koukl, který žije od roku 1968 v Luganu.

Ukázky skladby jsou k poslechu zde: http://www.classicalarchives.com/work/340829.html

 

 

 

 

 

úterý 13. prosince 2016

CD tipy 6


Po delší odmlce opět několik velmi nevyvážených poslechových tipů.
 
Miloslav Kabeláč
Kompletní symfonie
SOČR, Marko Ivanovič. 4 CD/Download Supraphon SU 4202-2.


Výrazná skladatelská osobnost české hudby 20. století, originální architektonik Miloslav Kabeláč (1908—1979) si zaslouží kvalitní provedení. Marko Ivanovič je dirigent, který má výbornou techniku, dokáže u skladeb uchopit i jejich duchovní rozměry, orchestry pod jeho vedením pracují většinou spolehlivě a přesvědčivě. Vypadá to tedy na výjimečný nakladatelský počin.

 

Miloslav Kabeláč: Symfonie č. 4 "Camerata" op. 36, 1. věta Grave


 

 

Transcendental
Daniil Trifonov plays Franz Liszt
Daniil Trifonov. 2 CD/Download Deutsche Grammophon 0289 479 5529 0.

Daniil Trifonov je mimořádný talent, jehož snímky stojí a zřejmě vždycky budou stát za pozornost. Na své lisztovské CD nahrál tento mladík etudy Transcendentální, Koncertní a Velké etudy podle Paganiniho. Nadprůměrná virtuozita, něha, hloubka. Přesně to k Lisztovi patří. Ideální snímek k letošnímu skladatelovu výročí.
 
Franz Liszt: Transcendentální etuda č. 4 Mazeppa S. 139
 

 
Gidon Kremer 
Kompletní koncertní nahrávky pro Deutsche Grammophon
Gidon Kremer a spousta dalších hvězd včetně Kremerata Baltica. 22 CD Deutsche Grammophon 0289 479 6316 5.

Geniální, inteligentní, vtipný, muzikální a zároveň skromný houslista Gidon Kremer v nejrůznějších podobách. Tento luxusní hudební katalog zahrnuje hudbu od Bacha a Vivaldiho přes Mozarta, Beethovena, Mendelssohna, Čajkovského, až po Philipa Glasse, Sofii Gubajdulinu, Arvo Pärta a mnohé další. K tomu se druží slavné orchestry, slavní dirigenti. Výživný sběratelský kousek.
 
Vivaldi: Zima (Čtvero ročních dob)
 
Philip Glass - New Seasons, trailer
 
 

Miroslav Srnka
Chamber Music
Quatuor Diotima. 1 CD Naïve V5433.

Smyčcové kvarteto Diotima je sofistikované uskupení absolventů pařížské Conservatoire National Supérieur de Musique. Originální název Diotima odkazuje na německého lyrika Friedricha Hölderlina a jeho román Hyperion, zároveň na dílo Luigiho Nona Fragmente-Stille, an Diotima. Letos slaví soubor 20 let a k této příležitosti naplánoval dva nahrávací projekty: 1. komplet, věnovaný vídeňské hudební škole, 2. sérii portrétů soudobých skladatelů. Prvním portrétem je dílo Miroslava Srnky, který je v současnosti asi nejslavnější a nejúspěšnější český skladatel. (Upřímně, a to si neodpustím, slavný a úspěšný je o něco déle, než zachytila naše mainstremová média.) Takže, vzhůru do poznávání!

 

Guillaume de Machaut
A Burning Heart
Orlando Consort. 1 CD/Download Hyperion CDA68103.


Britské pánské vokální kvarteto je na poli staré hudby zavedenou značkou. Jejich projekty bývají muzikologicky podepřené, jak je už dnes samozřejmostí, vynalézavé a svěží. Tohle je v pořadí už jejich třetí nahrávka Machautových dvorských milostných písní ze 14. století. Na webu Hyperionu lze nahlédnout i do bookletu, kde jsou uvedeny texty všech písní v originále včetně anglického překladu.

 

 


 

 
Franz Schubert
Smrt a dívka
Patricia Kopatchinskaja, The Saint Paul Chamber Orchestra. 1 CD Alpha 265.

Moldavsko-rakouská houslistka Patricia Kopatchinskaja je typ univerzálního hudebníka v nejlepším smyslu slova. Snad je to tím, že sama vyrostla v hudební rodině, kde zněly často housle a cimbál. Je prodchnutá klasickou hudbou i folklorem, k němuž v tom správném pojetí patří přirozená muzikalita těch nejhlubších kořenů. Projekty téhle houslistky, skladatelky a zpěvačky vypadají někdy trochu jako paralela naší Ivy Bttové, ale tyto dvě dámy se blíží jen zčásti. Patricija se nepřestává zcela „vážně“ věnovat klasické hudbě, spolupracuje i se soubory historicky poučené interpretace a kromě mnoha soudobých premiér hraje baroko i třeba hudbu Beethovenovu a na tomto snímku Schubertovu. Jenže je to přece jen snímek netradiční, neboť Kopatchinskaja se v něm snaží hledat jisté souvislosti s hudbou i tématem Schubertova Smyčcového kvartetu č. 14 d moll D 810 Smrt a dívka a prokládá jeho věty úplně jinou hudbou. Je to sice trochu experiment, ale proč ne. Ať už byly souvislosti zvoleny vhodně, nebo ne, mohou v posluchači, pokud mu nebudou zcela proti srsti, podněcovat touhu hledat souvislosti další. A to se cení. Schuberta „obklíčila“ houslistka například vlastní úpravou byzantské žalmové melodie, Dowlandovou Pavanou, Carlem Gesualdem a Györgym Kurtágem. Považujeme-li Schuberta za autora překračujícího svou dobu, tito kolegové za ním nezaostávají.
 
 

 
Johann Sebastian Bach
Goldbergovy variace
Angela Hewitt. 1 CD/Download Hyperion CDA68146.

K téhle pianistce jsem tak dlouho hledala cestu, až jsme se obě posunuly do bodu průniku. Hewitt je vyhlášenou bachovskou interpretkou, Goldbergovy variace nahrála po 16 letech, a to na své piano značky Fazzioli. Její hra je precizní, promyšlená do nejmenších minuciézních detailů, navíc pedál používá u Bacha minimálně, což mi imponuje.
(Náš rozhovor o Bachovi si lze přečíst zde.)


 

sobota 26. listopadu 2016

András Schiff a jeho absolutní koncentrovanost v Rudolfinu


(c) Nadia F. Romanini



 
Pianista András Schiff je neobyčejný umělec. Mimořádný pianista, v pravém slova smyslu intelektuál, filozof. Ve vnějším projevu je natolik uměřený a koncentrovaný, až skoro vzbuzuje obavy, že jeho interpretace bude kvůli tomu příliš abstrahovaná, akademická, nebo dokonce odtažitá. V sobotu 26. 11. jsme se mohli přesvědčit, že opak je pravdou, že András Schiff umí své nitro, emoce, myšlenky, dojmy a představy vložit do hry s téměř nadlidskou intenzitou a že jeho vnitřní svět je dostatečně bohatý na to, aby měl posluchačům co dát. Vystoupením ve Dvořákově síni Rudolfina zakončil 4. ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který uvádí Pražské jaro (koncert se konal ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK).  

Na programu byl repertoár, na nějž se Schiff v poslední době nejvíce zaměřuje: poslední sonáty skladatelů 1. vídeňské školy a Franze Schuberta. V první polovině večera zazněla Sonáta č. 18 D dur KV 576 Wolfganga Amadea Mozarta (1756—1791) a Sonáta č. 21 B dur D 960 Franze Schuberta (1797—1828). Spojení to bylo ideální, Mozart jako by svou geniální vycizelovaností struktury, zpěvností a nádechem melancholie otevřel dveře intimnímu, leč zároveň kompozičně vizionářskému Schubertovi. S Mozartem si Schiff patřičně vyhrál po úhozové i artikulační stránce, pro mě však přišel vrchol až v Schubertovi. Jeho poslední sonáta je z mnoha důvodů pozoruhodné dílo, a to nejen pro svou délku (může trvat až 40 minut i víc). Podíváme-li se na její stavbu a obsah, slyšíme zde Schuberta – mistra písní, Schuberta – harmonického dobrodruha, Schuberta – geniálního architekta, Schuberta – bytost, toužící po životě, jež mu pomalu uniká. (Sonáta vznikla v září roku 1828, v listopadu téhož roku skladatel zemřel. Pět let před tím se nakazil tehdy neléčitelnou syfilidou.) Schiff nejenže sonátu vystavěl tak, aby si udržel pozornost posluchačů, ale dokázal se plně vcítit do jejího obsahu. Nádherná melodická linka zněla skutečně jako slova písně, melancholie byla temná až svíravá, odlehčená místa sice hravá, ale s ostnem skryté bolesti. Tím je pro mě Schiff jedním z ideálních schubertovských interpretů, protože ti dva spolu tvoří ideální pár, spojený zvláštním přátelstvím napříč časem. Myslím, že málokdo rozumí Schubertově klavírní tvorbě právě tak jako on.  


 

Druhá část recitálu patřila autorům, kteří se dožili vyššího věku než třicátníci Mozart a Schubert, přičemž se opět jednalo o vhodně zvolené spojení. Dobrosrdečný „papá“ Joseph Haydn (1732—1809) se ve své poslední Sonátě č. 62 Es dur Hob. XVI:52 (napsal ji v Londýně v letech 1794—1795) „vylil“ z kompozičních břehů tak silně, jak bychom to od něj asi nečekali. Sólista skladatelův záměr tlumočil s neutuchající jistotou a předestřel před nás Haydnův půvab i šarm, který nám může někdy v Mozartově stínu unikat. Díky za to. Sonáta č. 32 c moll op. 111 Ludwiga van Beethovena (1770—1827) má pouze dvě věty, ale v rozsahu téměř půlhodinovém. Co jiného čekat od tohoto autora než výbojnou kompozici, v níž nás bude neustále překvapovat. První věta s polyfonními prvky jako by byla odrazem předbachovských varhanních preludií. Nedalo se při tom nemyslet na střídající se plochy v preludiích Dietricha Buxtehudeho (1637—1707) a zejména na „Velké“ Preludium e moll jeho žáka Nicolause Bruhnse (1665—1697), dílo, v němž tento originální skladatel vytvořil quasi operní dramatickou scénu. Beethoven dosahuje podobného účinku pomocí totožných, podobných a zčásti již zcela odlišných vyjadřovacích prostředků. Ve druhé variační větě jako by se klavír proměnil v orchestr, což sólista díky své instrumentační představivosti skvěle vystihl, a skladba končí perlivým „flétnovým“ sólem. Schiff, který měl svůj recitál promyšlen od první noty Mozartovy sonáty až po poslední výdech v sonátě Beethovenově, zde svůj program vygradoval, přičemž potvrdil i své strategické schopnosti. Pokud jsme až do té chvíle slyšeli spíše měkčí fortissima (s vědomím toho, že Schiff upřednostňuje maximální úhozovou kultivovanost), tady zcela cíleně zněly tóny ostré (nikoli hrubé a ještě ne tak ostré jako ve skladbách 20. století), beethovensky „zamračené“. Je třeba podtrhnout též sólistovu pedálovou „magii“, jež v této skladbě vyvrcholila.

Ptáme-li se, nakolik umí tento pianista reagovat na publikum, atmosféru v sále, není na to zcela jednoznačná odpověď. Zdálo se mi, že ve snaze udržet pozornost a zamezit nepříjemným zvukovým doprovodům posluchačů hrál věty téměř bez výdechu, jak se říká na jeden zátah. Tím se mu skutečně podařilo přenést do auditoria něco ze své soustředěnosti a ke konci už měl v sále poslušné beránky, kteří v tichém úžasu vyslechli gejzír pěti přídavků. První byla Aria Goldbergových variací BWV 988 J. S. Bacha (1685—1750) - nemohl chybět, je to Schiffův životní autor. Následovalo Schubertovo slavné Impromptu č. 2 Es dur D. 899 op. 90 (1827). Schiff mu dodal nejen perlivost, ale pohrál si s ním do takových nuancí a dodal mu takovou vnitřní sílu, až z toho šly slzy do očí. Dalšími dvěma přídavky byly dvě části z cyklu Po zarostlém chodníčku 1 JW 8/17 Schiffova taktéž oblíbeného autora Leoše Janáčka (1854—1928). Pokud se nepletu, byla to Frýdecká Panna Maria a V pláči. V kontextu večera pojal Schiff skladby meditativně, mlžně a křehce. S publikem se rozloučil okouzlující interpretací Mozartovy Sonáty č. 16 C dur K. 545 (Facile), s půvabným dozdobením. Dlužno dodat, že po každé skladbě sólista lehkou úklonou „pozdravil“ svého partnera Steinwaye, při hraní se často zasněně usmíval a na pódiu působil stále svěže. Myslím, že nebýt pokročilé hodiny, seděli bychom ve Dvořákově síni mnohem déle...

pondělí 31. října 2016

Elīna Garanča okouzlila, uchvátit nestihla


(c) Harald Hoffmann/DG
 

 
Neříkám to ráda. Recitál lotyšské mezzosopranistky Elīny Garanči se zařadil do série vystoupení, která kolem člověka „profrčí“ tak rychle, že než se nadějeme, už je tu další světová hvězda s jiným programem. Tato představení jsou zkrátka především společenskou záležitostí v exkluzivním prostředí Smetanovy síně Obecního domu a za exkluzivní cenu. Jsou určena spíše těm, kdo se chtějí nechat hlasy lehce polechtat, zpestřit sobě či někomu jinému večer jistým druhem luxusu, těm, kdo potřebují aspoň jednou za čas vzít na procházku svou drahou róbu, samozřejmě skalním fanouškům daného interpreta a kdyby to šlo, tak povinně všem adeptům pěveckých oddělení kterékoli z našich hudebních škol, od nejnižších, až po ty akademické. Někteří z hudebních odborníků se z výše uvedených důvodů těmto akcím programově vyhýbají. Dobře totiž vědí, že chtějí-li naživo slyšet výrazovou škálu sólisty v plném spektru a se všemi nuancemi, musí si za ním dojet do některého z operních domů v zahraničí. Jinak se musí spokojit buď s kinopřenosy, internetem, vybranými televizními stanicemi, anebo si je představovat ve své fantazii. V pražských recitálech se totiž většinou dočkáme pouze jakéhosi „poutpourri“ s několika vokálními vstupy. Někdy je jich více, jindy méně, což byl i případ Garančina recitálu (26. 10.). Za celý večer měla vystoupit pouze šestkrát, a to v poměrně krátkých, ač uznávám, že náročných dílech. Nebýt rozměrnějších přídavků (díky za ně!), byl by pro mě tento počet už na hraně, ačkoli jsem byla na koncertě především jako doprovod entuziastické fanynky této pěvkyně a s tímto pojetím koncertu jsem počítala. Proto mě zas tolik nezklamal. Zklamalo mě však avizované tvrzení, že program budou tvořit skladby alba Méditation, tedy duchovní díla autorů převážně 19. století. Z těch, pokud se nepletu, zůstalo na koncertě pouze Repentir Charlese Gounoda. Doufala jsem, že zazní alespoň melodicky sladkobolné Ave Maria Williama Gomeze (1939 - 2000). Můžeme se pouze domnívat, proč tomu tak bylo, ale vlastně nemusíme pokaždé chápavě přikyvovat všem zákulisním „tanečkům“ a zkoumat, zda pěvkyně chtěla, agentura nechtěla, agentura chtěla, pěvkyně nechtěla, kdo co vlastně chtěl, stihl či nestihl. Z meditace prostě nezbylo v podstatě nic a výsledkem byl prapodivný mišmaš operních árií.
Garanča je zazpívala ve své standardní kvalitě, tedy skvěle. Její hlas od dob začátků pochopitelně zesílil (vzpomínám na skvostnou „kalhotkovou“ roli Sesta v Mozartově Titovi, Divadlo na Vídeňce, 2006) a probarvil se. Slyšet naživo aspoň několikrát, co Garanča se svým hlasem dovede, rozhodně stálo za to. Nebylo to žádné uťáplé kníkání, hlas se neztrácel, s orchestrem splýval přesně tam, kde měl, a intenzitou ho převyšoval také přesně tam, kde měl. Chvění a drobné vibrace byly cítit ve vzduchu skutečně až do toho nejposlednějšího místa na balkoně a do morku kostí, neboť jsme prostě seděli či stáli tváří v tvář někomu, kdo svůj hlas dokáže rozeznít jako instrumentalista hudební nástroj. Technická dokonalost, doprovázena Garančiným šelmovským pohledem a grácií tvořily dosti působivý celek, který však, jak již bylo řečeno, většinou skončil dříve, než jsme se jím mohli nechat více vnitřně dotknout. A že to Garanča svým originálním způsobem umí, o tom není pochyb. Jen ve Verdiho árii Leonory Pace, pace mio Dio ze Síly osudu jsem očekávala trochu větší dramatický „odvaz“. K tomu zazněly árie Gaetana Donizettiho Que faire – Sol adoré de la patrie (Don Sebastián), Francesca Cilèi (Ecco, respiro appena... Io son l’umile ancella, Adriana Lecouvreur), Pietra Mascagniho (Voi lo sapete, o mamma, Sedlák kavalír) a Georgese Bizeta (Les tringles des sistres tintaient, Carmen). Carmen je jeden z Garančiných triumfálních kusů, na které jistě mnozí z publika čekali, čemuž se nelze divit, ačkoli tady bych uvítala více temperamentu. Orchestr PKF Prague Philharmonia pod vedením Garančina manžela Karla Marca Chichona mě zaujal v rozjímavém Airu J. S. Bacha (úpr. Chichon), působivý byl Tanec hodin Amilcara Ponchielliho (La Gioconda). Jak už jsme u tohoto orchestru zvyklí, hrál spolehlivě, i když to umí i s větší jistotou, u dechových nástrojů bych si představovala poněkud více šarmu v artikulaci a frázování a celkově větší nasazení. Publikum nakonec dle očekávání nadšeně aplaudovalo, až se dočkalo dalšího Garančina majstrštyku, Carceleras ze zarzuely Las Hijas de Zebedeo španělského skladatele Ruperta Chapího (1851-1909), v níž pěvkyně dosahuje neuvěřitelného ekvilibristického mistrovství, a k tomu zazněla osvědčená Granada Augustina Lary (1897-1970). V tomto repertoáru je Garanča jako doma a dobře jí padne, navíc se nám tím koncert natáhl alespoň o téměř deset minut.   
Nemohu si pomoci, ale jednak se mi zdálo, že nás dirigent malinko ošidil a že mohl s orchestrem dosáhnout větších napětí a drajvu, jednak – a to se mi nezdálo -, jarní dvojrecitál Hvorostovsky-Alieva, který byl organizován jinou než běžnou agenturní cestou, nám nabídl mnohem víc než tento sice excelentní, ale velmi lehký zeleninový salát. Sólisté tehdy ze sebe na pódiu „ždímali“ maximum v rozsáhlých áriích, čímž se večer proměnil v tříhodinovou opulentní hudební hostinu - navíc orchestr PKF hrál tehdy s větší vervou. Škoda tedy, že s Elīnou Garančou nám nebylo dopřáno více.
(P.S. Pokud přijede Netrebko, řadím se bez uzardění do kategorie "skalní fanoušci" a vyrážím.)

Na závěr alespoň něco z výše zmíněného k poslechu.
1. William Gomez: Ave Maria
 


2. Georges Bizet: Carmen