pondělí 31. října 2016

Elīna Garanča okouzlila, uchvátit nestihla


(c) Harald Hoffmann/DG
 

 
Neříkám to ráda. Recitál lotyšské mezzosopranistky Elīny Garanči se zařadil do série vystoupení, která kolem člověka „profrčí“ tak rychle, že než se nadějeme, už je tu další světová hvězda s jiným programem. Tato představení jsou zkrátka především společenskou záležitostí v exkluzivním prostředí Smetanovy síně Obecního domu a za exkluzivní cenu. Jsou určena spíše těm, kdo se chtějí nechat hlasy lehce polechtat, zpestřit sobě či někomu jinému večer jistým druhem luxusu, těm, kdo potřebují aspoň jednou za čas vzít na procházku svou drahou róbu, samozřejmě skalním fanouškům daného interpreta a kdyby to šlo, tak povinně všem adeptům pěveckých oddělení kterékoli z našich hudebních škol, od nejnižších, až po ty akademické. Někteří z hudebních odborníků se z výše uvedených důvodů těmto akcím programově vyhýbají. Dobře totiž vědí, že chtějí-li naživo slyšet výrazovou škálu sólisty v plném spektru a se všemi nuancemi, musí si za ním dojet do některého z operních domů v zahraničí. Jinak se musí spokojit buď s kinopřenosy, internetem, vybranými televizními stanicemi, anebo si je představovat ve své fantazii. V pražských recitálech se totiž většinou dočkáme pouze jakéhosi „poutpourri“ s několika vokálními vstupy. Někdy je jich více, jindy méně, což byl i případ Garančina recitálu (26. 10.). Za celý večer měla vystoupit pouze šestkrát, a to v poměrně krátkých, ač uznávám, že náročných dílech. Nebýt rozměrnějších přídavků (díky za ně!), byl by pro mě tento počet už na hraně, ačkoli jsem byla na koncertě především jako doprovod entuziastické fanynky této pěvkyně a s tímto pojetím koncertu jsem počítala. Proto mě zas tolik nezklamal. Zklamalo mě však avizované tvrzení, že program budou tvořit skladby alba Méditation, tedy duchovní díla autorů převážně 19. století. Z těch, pokud se nepletu, zůstalo na koncertě pouze Repentir Charlese Gounoda. Doufala jsem, že zazní alespoň melodicky sladkobolné Ave Maria Williama Gomeze (1939 - 2000). Můžeme se pouze domnívat, proč tomu tak bylo, ale vlastně nemusíme pokaždé chápavě přikyvovat všem zákulisním „tanečkům“ a zkoumat, zda pěvkyně chtěla, agentura nechtěla, agentura chtěla, pěvkyně nechtěla, kdo co vlastně chtěl, stihl či nestihl. Z meditace prostě nezbylo v podstatě nic a výsledkem byl prapodivný mišmaš operních árií.
Garanča je zazpívala ve své standardní kvalitě, tedy skvěle. Její hlas od dob začátků pochopitelně zesílil (vzpomínám na skvostnou „kalhotkovou“ roli Sesta v Mozartově Titovi, Divadlo na Vídeňce, 2006) a probarvil se. Slyšet naživo aspoň několikrát, co Garanča se svým hlasem dovede, rozhodně stálo za to. Nebylo to žádné uťáplé kníkání, hlas se neztrácel, s orchestrem splýval přesně tam, kde měl, a intenzitou ho převyšoval také přesně tam, kde měl. Chvění a drobné vibrace byly cítit ve vzduchu skutečně až do toho nejposlednějšího místa na balkoně a do morku kostí, neboť jsme prostě seděli či stáli tváří v tvář někomu, kdo svůj hlas dokáže rozeznít jako instrumentalista hudební nástroj. Technická dokonalost, doprovázena Garančiným šelmovským pohledem a grácií tvořily dosti působivý celek, který však, jak již bylo řečeno, většinou skončil dříve, než jsme se jím mohli nechat více vnitřně dotknout. A že to Garanča svým originálním způsobem umí, o tom není pochyb. Jen ve Verdiho árii Leonory Pace, pace mio Dio ze Síly osudu jsem očekávala trochu větší dramatický „odvaz“. K tomu zazněly árie Gaetana Donizettiho Que faire – Sol adoré de la patrie (Don Sebastián), Francesca Cilèi (Ecco, respiro appena... Io son l’umile ancella, Adriana Lecouvreur), Pietra Mascagniho (Voi lo sapete, o mamma, Sedlák kavalír) a Georgese Bizeta (Les tringles des sistres tintaient, Carmen). Carmen je jeden z Garančiných triumfálních kusů, na které jistě mnozí z publika čekali, čemuž se nelze divit, ačkoli tady bych uvítala více temperamentu. Orchestr PKF Prague Philharmonia pod vedením Garančina manžela Karla Marca Chichona mě zaujal v rozjímavém Airu J. S. Bacha (úpr. Chichon), působivý byl Tanec hodin Amilcara Ponchielliho (La Gioconda). Jak už jsme u tohoto orchestru zvyklí, hrál spolehlivě, i když to umí i s větší jistotou, u dechových nástrojů bych si představovala poněkud více šarmu v artikulaci a frázování a celkově větší nasazení. Publikum nakonec dle očekávání nadšeně aplaudovalo, až se dočkalo dalšího Garančina majstrštyku, Carceleras ze zarzuely Las Hijas de Zebedeo španělského skladatele Ruperta Chapího (1851-1909), v níž pěvkyně dosahuje neuvěřitelného ekvilibristického mistrovství, a k tomu zazněla osvědčená Granada Augustina Lary (1897-1970). V tomto repertoáru je Garanča jako doma a dobře jí padne, navíc se nám tím koncert natáhl alespoň o téměř deset minut.   
Nemohu si pomoci, ale jednak se mi zdálo, že nás dirigent malinko ošidil a že mohl s orchestrem dosáhnout větších napětí a drajvu, jednak – a to se mi nezdálo -, jarní dvojrecitál Hvorostovsky-Alieva, který byl organizován jinou než běžnou agenturní cestou, nám nabídl mnohem víc než tento sice excelentní, ale velmi lehký zeleninový salát. Sólisté tehdy ze sebe na pódiu „ždímali“ maximum v rozsáhlých áriích, čímž se večer proměnil v tříhodinovou opulentní hudební hostinu - navíc orchestr PKF hrál tehdy s větší vervou. Škoda tedy, že s Elīnou Garančou nám nebylo dopřáno více.
(P.S. Pokud přijede Netrebko, řadím se bez uzardění do kategorie "skalní fanoušci" a vyrážím.)

Na závěr alespoň něco z výše zmíněného k poslechu.
1. William Gomez: Ave Maria
 


2. Georges Bizet: Carmen

čtvrtek 27. října 2016

Nebeský Monteverdi Collegia 1704


Některé koncerty přijdou k člověku nenápadně, jakoby mimochodem a zastihnou ho zcela bez přípravy. Totéž se přihodilo i mně. Jako náhodný posluchač koncertu chvalně známého Collegia 1704, kde zazněly Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho, stala jsem se přímým účastníkem večera tak mimořádného, že se na dlouho stane jedním z mých nejhlubších a nejsilnějších hudebních zážitků. Vše se přihodilo 24. 10. (a totéž, ve stejné intenzitě, se opakovalo i 25. 10.) ve Dvořákově síni Rudolfina.

Monteverdiho dílo Vespro della Beata Vergine z roku 1610 je dílem vizionářským, a proto ne snadno uchopitelným. Snoubí se v něm vrcholná polyfonie s počátky barokního stylu, to první v podobě dokonalého mistrovství, to druhé v podobě velmi sugestivního hledání a objevování nových cest. A přesně tak jej pojal dirigent a umělecký vedoucí souboru Václav Luks, jemuž se podařilo přenést posluchače v čase i prostoru do Itálie 17. století, podařilo se mu zároveň uskutečnit ve Dvořákově síni skutečné, nefalšované nešpory a za třetí vynést hudebníky i publikum do prostoru, kde vládne jen jedna, chtělo by se říci ta pravá, hudba, ne však jeden hudební styl. Jako asi málokdy, jestli vůbec kdy, před tím zde vyvstal fakt, že Monteverdimu se podařilo napojit se na životodárné zřídlo, které skrze skladatelovo nadání a znalosti proudí hudbou všemi směry. Tím jsme se ocitli v jakémsi pomyslném hudebním vesmíru, kde nezáleží na čase nebo místu, kdy hudba vznikla, kdy je jedno, jestli zní Bachova genialita, jazzová improvizace nebo sólo na elektrickou kytaru, protože tvůrce vychází z toho pravého zdroje. Na navození této těžko popsatelné atmosféry se toho večera podílelo i vnímavé a nadmíru soustředěné publikum, v němž se to pochopitelně hemžilo mnoha lidmi z hudební branže. Velká část nešpor tak zazněla v tichu snad větším, než bývá někdy v kostele. Kostel jako by přišel za námi, nebo spíše to, co dělá kostel kostelem, co v něm mnozí hledají a snad i nacházejí.

Monteverdi stvořil Mariánské nešpory o délce 90 minut asi pro dvorní kapli v Mantově. Hudební skladba odpovídá pořadí církevní modlitby hodinek (oficium divinum), která se skládá z úvodu, pěti žalmů, krátkého čtení, hymnu, novozákonního Magnificat a řady závěrečných modliteb. Václav Luks svěřil dirigování gregoriánského chorálu zpěvačce a muzikoložce Barboře Kabátkové, jež je zároveň vedoucí dámského vokálního souboru Tiburtina. Ostatně, některé členky jejího ansámblu na koncertě také zpívaly, jmenovitě výborná mezzosopranistka Marta Fadljevičová, altistky Daniela Čermáková a Kamila Mazalová s nevšední barvou hlasu. Z hudebního projevu Kabátkové čiší, myslím, vždy na jednu strana rozhodnost a pevná ruka, na straně druhé pohoda, klid a jemnost. Dámské chorální vstupy opravdu dodávaly celému večeru něhu a světlo. Těžko říci, koho ze sólistů chválit víc. Nezklamal barytonista (zde bas) Tomáš Král se svým procítěným, srdečným projevem a stále zdravou barvou hlasu, vynikající byli tenoristé Alessio Tosi a David Hernández, alt Jana Mikuška barevně dokresloval mozaiku ženských hlasů.

Václav Luks si s hlasy a jejich rozmístěním vyloženě vyhrál. Přeskupoval podle své zvukové představy sólisty na pódiu, echa zněla z balkonu, tedy pomyslného kůru, v duchovním koncertu Duo seraphim vynikl text, v němž dva serafové oslavují Trojici, i díky trojúhelníkovitému rozmístění zpěváků (Václav Čížek, Alessio Tosi, David Hernández). Podařilo se mu i „zkrotit“ výrazné hlasy sopranistek Céline Scheen a Emanuely Galli tak, že v unisonu s ostatními zněly plasticky a nevyčníval tu skutečně nikdo. Samotný dirigent, u něhož jsme při dirigování zvyklí na velký entuziasmus, byl tentokrát umírněný, až usebraný.

Instrumentální soubor tvoří v této skladbě šest smyčců, tři cinky, tři pozouny, dvě loutny, harfa a varhany. Na tomto koncertě bylo obsazení o něco křehčí: dvoje housle (Helena Zemanová, Jana Anýžová), viola da gamba (Hana Fleková), kontrabas (Luděk Braný), theorba (Jan Krejča), varhany (Pablo Kornfeld), harfa (Johanna Seitz), dulcian (György Farkas), pozouny (Aurélien Honoré, Fréderic Lucchi, Jean-Noël Gamet) a cinky (Judith Pacquier, Richard Šeda, Tímea Nagy). Jejich provedení bylo neméně oddané a pokorné, navíc šlo o skvělou příležitost slyšet nástroje, jejichž zvuk běžně neuslyšíme, zvláště dulcian a cinky. Jejich jemné tony podpíraly zpěv s mistrovskou lehkostí. Mimochodem, náš vynikající cinkenista Richard Šeda tu hrál vedle své učitelky Judith Pacquier a podle Luksova plánu spolu tito dva vedli „echo“ rozhovor, kdy jeden stál za polozavřenými dveřmi podia a druhý na pódiu. Nechybělo ani decentní osvětlení (Pavla Beranová), které podtrhlo sakrální vyznění celého díla. Mohlo by se zdát, že skladba se kvůli celké zvukové dramaturgii posunula poněkud nepatřičně do teatrální polohy, ale opak byl pravdou. Stejně jako mše nebo v tomto případě modlitba hodinek, které v sobě jakési prvky divadla nesou, nepřestávají ale být při citlivém vedení záležitostí veskrze duchovní.

Co k tomu dodat. Snad jen, že hledat na tomto večeru chyby (kdy a kde povolilo ladění nebo došlo k jiné mikroskopické chybičce) bylo by stejně pošetilé jako hledat tiskové chyby v Bibli. Atmosféra byla nabíjející, výkon všech, pod brilantní patronací Václava Lukse, bez přehánění dechberoucí. Nezbývá než k tomuto divu gratulovat a hluboce před ním smeknout. Václav Luks měrou vrchovatou potvrdil své kvality a hudební prozíravost. A já jsem si připadala, jako bych se zhluboka napila té nejčistší a nejlahodnější vody z lesní studánky.