středa 20. září 2017

CD tipy 7




Crazy Girl Crazy. Barbara Hannigan
Barbara Hannigan, Ludwig Orchestra. 1 CD Alpha 293D.

Debutové CD pěvkyně Barbary Hannigan, která se zde prezentuje i v roli dirigentky. Snad se k ní příliš vznešené slovo pěvkyně ani nehodí. Specialistka na hudbu 20. a 21. století udivuje publikum už delší dobu tím, co a jak dokáže zazpívat. Nejde jen o hlas, s nímž dokáže v podstatě cokoli, co si soudobí autoři vymyslí, ale také o prezentaci, v níž je úžasně svá. Před jejími výkony nelze než smeknout, ať už s hudbou, kterou interpretuje, souzníme či nikoli. Na tomto snímku se ale netřeba obávat: Luciano Berio (Sequenza III), Alban Berg (Lulu Suite), Georg Gershwin (Girl Crazy Suite, arr. Bill Eliott, Barbara Hannigan). K nahrávce je připojeno i DVD s dokumentem o vzniku tohoto počinu, který by měl být začátkem spolupráce labelu Alpha s touto umělkyní.
 
 

 

Mozart. Piano Concertos No. 20 & 12

        
Jan Bartoš, Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek. 1 CD Supraphon SU 4234-2.

Tak tohle se opravdu povedlo a nemyslím to ironicky. Jan Bartoš oplývá vysokou hudební inteligencí, jež by mu mohl leckdo závidět. Kde jinde ji nejlépe projevit než právě v klasicismu a Mozartovi. Tady se nelze za nic schovat, tady se vždycky ukáže, jak to s interpretací daného umělce skutečně je. Jan Bartoš ji má, nebojím se říci, na světové úrovni. V kombinaci s pro mě nezaměnitelným zvukem České filharmonie je snímek pozoruhodný. (Nechápu, skutečně nechápu, proč se tento pianista doposud neobjevil v klavírní řadě FOK. Na co zase kdo čeká…)

 

Evgeny Kissin. Beethoven
 
Evgeny Kissin. 2 CD/Download Deutsche Grammophon 0289 479 7581 6.

 
U příležitosti podpisu nové exkluzivní smlouvy s labelem DG, k němuž dochází s odstupem 25 let, vychází slavnému pianistovi sólová nahrávka. Skládá se z různých live záznamů sonát č. 3, 14, 23, 26, 32 a 32 klavírních variací c moll WoO 80. Kissinova interpretace je svěží, plná vervy, vášně, skoro až živočišnosti, v kombinaci s mužnou něhou. Jedním slovem: zralost.

 



Hildegarde von Bingen. Ego sum homo
 
Tiburtina Ensemble, Barbora Kabátková. 1 CD Ricercar RIC 383.

Soubor Tiburtina stojí vždycky za pozornost. Zajímavé hlasy, osobitá interpretace a k tomu dobový instrumentář. Tento program dámy dlouho provozovaly koncertně, takže na snímek se dostává v příjemně usazené podobě.

 

Brahms: The Piano Trios.

Yo-Yo Ma, Emanuel Ax, Leonidas Kavakos. 2CD Sony Classical 88985407292.

Brahms v podání této trojice určitě bude stát za poslech. Těmto interpretům nechybí nadhled, velkorysost a oddanost hudbě, mistrovská lehkost. Divila bych se, kdyby to k Brahmsovi neladilo.

 

 

středa 13. září 2017

Adam Viktora. Nechci omílat pořád dokola známé skladby


(c) Vojtěch Vlk

 
Adam Viktora je hudebník, který neustále něčím překvapuje. Se svým souborem Ensemble Inégal se věnuje zejména historicky poučené interpretaci, zvláště v díle barokního skladatele Jana Dismase Zelenky, zároveň mu ale nečiní potíže odskočit si k hudbě zcela současné nebo uspořádat mezinárodní konferenci. Věnuje se varhanám, dirigování, organizování mnoha projektů a také amatérsky archeologii.

Kdy začal varhaník Adam Viktora snít o tom, že bude mít vlastní soubor, s nímž se bude věnovat zejména hudbě Jana Dismase Zelenky?
Dříve než jsem začal o vlastním souboru snít, už jsem ho měl. Všechno proběhlo docela prozaicky. Od svých čtrnácti let jsem měl možnost vést několik různých sborů, s nimiž jsem se věnoval tomu, co mi připadalo lákavé a důležité, a chtěl jsem v tom pokračovat dál. Při provedení Rossiniho La petite messe solennelle v roce 2000 jsem potkal sopranistku Gabrielu Eibenovou, která se pak stala mou ženou. Začali jsme okamžitě plánovat, co a jak bychom chtěli v budoucnu realizovat, a brzy jsme společně založili Ensemble Inégal. Tehdy jsme ještě netušili, že se naším stěžejním autorem stane Jan Dismas Zelenka. 

Název vašeho souboru jsi vymyslel ty, nebo Gabriela?
Gabriela. Název „inégal“ znamená „nestejný“ a má poukazovat na to, že od nás nelze čekat hudbu pouze jednoho či dvou stylových období a že vystupujeme v nejrůznějších podobách vokálně-instrumentálního obsazení, konkrétně od tří do 60 hudebníků. Od začátku jsme věděli, že nebudeme hrát jen starou hudbu a výrazem inégal, který jsme převzali z francouzské barokní hudební terminologie, jsme chtěli dát našemu souboru do vínku také vynalézavost a nonkonformní přístup k hledání interpretačních i dramaturgických hodnot.

Zmínil jsi své sbormistrovské zkušenosti. Než si začneme podrobněji povídat o Zelenkovi, zeptám se, jak se stalo, že jsi začal s dirigováním tak brzy?
Byl jsem prostě a jednoduše hozen do vody. Ve čtrnácti jsem nastoupil na plzeňskou konzervatoř a chodil jsem cvičit do jednoho evangelického kostela. Tam byl úžasný, neuvěřitelně hudebně vzdělaný farář, který mě přesvědčil, že zvládnu vést jeho pěvecký sbor, přestože nevím, jak se to dělá. Učil jsem se tedy za pochodu. Později jsem se stal v Plzni sbormistrem jak sboru katedrálního, tak známého amatérského sboru Česká píseň, což je asi čtyřicetičlenný ansámbl s docela dlouhou tradicí - jeho prvním sbormistrem se stal v roce 1954 významný český skladatel Zdeněk Lukáš.

Co ti tahle zkušenost dala?
Toho je hodně. Poznal jsem různá prostředí i lidi, prošel jsem repertoárovým mišmašem od husitského chorálu přes barokní hudbu, Franze Schuberta, Leoše Janáčka, Benjamina Brittena, až po geniální úpravy lidových písní Zdeňka Lukáše a Jaroslava Krčka. Všechno to pro mne tehdy bylo úplně nové, a protože jsem na to byl v podstatě sám a bez zkušeností, nebyla tam ani jakákoliv zátěž interpretační tradice. Možná i díky téhle zkušenosti netíhnu k tomu, abych omílal pořád dokola známé skladby.

První nahrávka Ensemble Inégal je Mše D dur op. 86 „Lužanská“ Antonína Dvořáka. Pak vaši diskografii ovládla převážně hudba starších období. Proč jste začali zrovna s Dvořákem a touto skladbou?
Dvořákova Mše D Dur pro mne byla takřka iniciační, mám k ní velmi osobní vztah. Její přídomek „Lužanská“ je nesmírně důležitý, protože ji Dvořák zkomponoval pro vysvěcení nové kaple na zámku v Lužanech kousek za Plzní, tedy pro konkrétní místo, pro několik plzeňských zpěváků a pro konkrétní malé varhany, které tam dodnes stojí. Potvrzuje to i jeho dopis majiteli zámku Josefu Hlávkovi, ve kterém píše, že dílo zkomponoval na míru tomuto prostoru. Jako student jsem měl možnost koncertovat na varhany v lužanské kapli a když mi bylo asi osmnáct, nastudoval jsem zmíněnou mši s katedrálním sborem v Plzni. Lužanský genius loci mne při návštěvě tohoto místa silně okouzlil. Zámecká kaple má rozměry velkého pokoje, kam se na kůr nevejde víc než čtrnáct zpěváků, na zámku jsou pokoje dodnes zařízeny stejně, jako v době, kdy zde býval Antonín Dvořák hostem. Když na  takovém místě strávíte noc, zanechá to ve vás nesmazatelnou vzpomínku. Proto bylo pak mé studentské pojetí totálně ovlivněno znalostí lužanských reálií i notnou dávkou „autenticky“ romantické imaginace. Je to intimní duchovní hudba, a to jsem chtěl posluchačům předat.
Jenže jsem nejprve začal tím, že jsem si poslechl desku a vyvalil se na mě monumentální zvuk, patetické pojetí s operním nátěrem. Zděsil jsem se. Byl to první náraz na interpretační tradici, která vznikla někdy začátkem 2. poloviny 20. století a která na sebe každým taktem prozrazovala, že její interpreti nikdy v Lužanech nebyli, netuší, jak velké těleso se do kaple vejde, nemají ponětí o akustice prostoru ani o možnostech Dvořákových varhan, zkrátka vůbec neví, o co jde. S hrůzou i s nadšením jsem pak začal zjišťovat, že podobný osud poznamenal prakticky jakoukoliv hudbu, do jaké jsem se pustil. Z toho důvodu jsem se k téhle mši pak vrátil a nahrál ji s Ensemble Inégal přímo v lužanské kapli. 

 

 

Před dvěma lety jste „Lužanskou“ mši provedli znovu, a to ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze, protože ses dostal k verzi, která se považovala za ztracenou. O jakou verzi se jedná a kolik jich vlastně je?
Historických verzí je několik. První z roku 1887 je jen s varhanami, tiskem byla vydána až v roce 1963, další počítá místo varhan s použitím harmonia, violoncella a kontrabasu a poslední, tedy orchestrální z roku 1892 vypracoval Dvořák jen proto, že ji v její varhanní podobě nechtělo žádné nakladatelství vydat. Jenže existuje ještě verze pro varhany, violoncella a kontrabasy, kterou sám Dvořák považoval za nejlepší. Známý badatel David Beveridge objevil před několika lety v archivu londýnského nakladatelství Novello & Company Dvořákův rukopis této podoby díla, a protože znal naši nahrávku z Lužan, obrátil se na mě a umožnil mi seznámit se s originálními Dvořákovými party pro violoncello a kontrabas. Ony totiž nejsou vedeny tak, že by jen zdvojovaly varhanní part. Občas se od něj odkloní a vytvářejí ve skladbě úžasnou barvu. Je to detail, ale podstatný. Tuto verzi jsme tedy provedli v Praze v novodobé premiéře.

Čtyři roky po Dvořákovi jste jako své třetí CD vydali ve světové premiéře oratorium Bronzový had českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky. Od té doby přibylo dalších osm snímků se skladbami tohoto autora ve světové premiéře, tři ročníky zelenkovského festivalu a dvě mezinárodní vědecké konference, zaměřené na tuto osobnost. Vaše webové stránky uvozuje věta „Objevte Zelenku s Ensemble Inégal“. Takže, proč právě Zelenka?
Na to je úplně jednoduchá odpověď. Jan Dismas Zelenka je pro mne nejlepší barokní skladatel, představuje naprosto svébytnou a s ničím ani s nikým srovnatelnou hodnotu. Tak ho vnímám, a proto se mu tolik věnuji. Jeho řeč je mi nejbližší, jeho energie mě zvedá ze židle, hloubka jeho myšlenek mě povznáší na duchu a jeho kompoziční umění mě absolutně uzemňuje. Pak jsou tu ještě emoce a o těch se špatně mluví.

Zelenku stavíš i nad hudbu Johanna Sebastiana Bacha?
Vůbec ne. Není to tak, že bych Bacha považoval za horšího a Zelenku za lepšího skladatele. Bach mě fascinuje, ale sám za sebe musím říct, že pokud si mohu vybrat, vybírám si Zelenku. Ostatně, sám Bach považoval Zelenku za jednoho z nejlepších skladatelů, s jejichž hudbou se kdy setkal, a Zelenkův žák Johann Gottlob Harrer se stal Bachovým nástupcem u sv. Tomáše v Lipsku.

Čím konkrétně je podle tebe Zelenkova hudba tak zajímavá a přitažlivá?
Pro náročného posluchače je Zelenkova hudba zjevením, protože v ní může objevit nové a neznámé dimenze barokní hudby. Pro toho, kdo už má nějaké zkušenosti s barokní hudbou a troufne si srovnávat, to bývá Zelenkova originalita, nezvyklá nápaditost a také dech beroucí kompoziční mistrovství, jež ho nadchnou. Hledá-li někdo v duchovní hudbě také duchovní hloubku, je u Zelenky na té nejlepší adrese. No a ten, kdo s poslechem klasické nebo barokní hudby teprve začíná, bude stejně jako i všichni výše zmínění unesen silným proudem citu a emocí, které ze Zelenkovy hudby tryskají.


 

Pamatuješ si, kdy ses se Zelenkovou hudbou setkal poprvé?
Bylo to ještě na konzervatoři, aniž bych ale tehdy tušil, že jde o Zelenku. Většina českých varhaníků se dříve či později seznámí s Fugou a moll českého skladatele 1. poloviny 18. století Jana Zacha, která je pokládána za jedno z nejkrásnějších barokních děl české provenience. Teprve o několik let později jsem zjistil, že působivé originální fugové téma i nekonečný chromatický labyrint si Zach vypůjčil z Kyrie Zelenkovy mše Missa Sanctissimae Trinitatis.

Vedle vašeho cyklu České hudební baroko – objevy a překvapení jsi založil ještě Zelenka Festival Praha - Drážďany a k tomu inicioval konání vědecké konference. Jaká je za tím vize?
Také už jsi zaslechla, že je v Česku „přezelenkováno“? Zajímalo by mě, jestli někdy někdo v Německu vyslovil myšlenku o „přebachování“. Ano, hovoříme o dvou totálně nesrovnatelných aspektech současné středoevropské kultury. Nejenže Zelenka není žádný český Bach, což je dnes oblíbená a poněkud nemotorná nálepka - stejně jako Bach není německým Zelenkou -, ale míra poznání jejich hudby je fatálně různá. Podle našeho vlastního průzkumu nemá naprostá většina české populace ani ponětí o tom, kdo byl Jan Dismas Zelenka, a jaká je jeho hudba. Vzhledem k tomu, že se u nás ročně uskuteční jen několik zelenkovských koncertů, na rozdíl od stovek koncertních produkcí hudby Bachovy v Německu, přičemž propastný rozdíl vychází i ve srovnání podle počtu obyvatel, je také v okruhu znalců poznání Zelenkovy hudby kusé. Rámcové vzdělávací programy pro základní školy neobsahují žádný doporučený výčet skladatelů, o nichž by měl mít základně vzdělaný člověk povědomí a na podpůrném Metodickém portálu těchto programů nenajdete Zelenkovo jméno ani v jednom z doporučovaných indexovaných materiálů. Pro srovnání, Smetana se zde vyskytuje sedmkrát, Dvořák pětkrát a Bach s Händelem třikrát. V kontextu toho, že se Zelenka dnes hraje více v zahraničí než doma, že dokumentace jeho tvorby a většina notových edic vyšla také v zahraničí a že veškeré teoretické poznatky coby východiska pro nás interprety přicházejí výhradně ze zahraničí, považuji aktuálně výraz „přezelenkováno“ za úplnou hanebnost.
Protože vůči Zelenkovu odkazu cítím silný závazek spolu s vděčností za radost, kterou mi jeho hudba přináší, odhodlal jsem se k založení mezinárodní muzikologické konference. Ta se stala novou platformou pro zveřejňování výsledků práce současných zelenkovských badatelů. Zároveň se má stát impulsem a inspirací pro dosud stagnující zelenkovský výzkum v Čechách. Doslova převratné výstupy z prvního ročníku jsou volně přístupné v online vydání na stránce Clavibus Unitis a staly se také východiskem pro nový článek o Zelenkovi a jeho díle v The New Grove Dictionary of Music and Musicians.
Patronkou obou těchto projektů je australská muzikoložka Janice B. Stockigt, autorka monografie Jan Dismas Zelenka (1679—1745), A Bohemian Musician at the Court of Dresden, a také vůdčí osobnost současného zelenkovského výzkumu ve světě. Kuriózní je na celé věci skutečnost, že díky jejímu bývalému učiteli hry na hoboj, českému emigrantovi, který si kdysi přivezl do Austrálie také Zelenkovy triové sonáty a získal pro Zelenku její srdce, se její působiště, Univerzita v Melbourne, stala líhní nové generace zelenkovských badatelů.

Mluvil jsi o tradovaných nesmyslech v literatuře. Je pravda, že Zelenkovu osobnost jako by obklopovala jistá mlhavost, například se často uvádí, že po studiích na jezuitské koleji Klementina v Praze odešel za záhadných okolností do drážďanské dvorní kapely nebo že druhá polovina jeho života byla plná zklamání.
Na české wikipedii se můžeme dočíst o tajemných souvislostech Zelenkova odchodu do Drážďan, o jeho nešťastném osudu, velkém zklamání a kariérním neúspěchu. Vznikly i další mýty o jeho samotářství, izolovanosti, údajné homosexualitě a spáchaném zločinu, z něhož se prý po celý život kál. V Zelenkově díle se nám ale zachoval otisk jeho charakteru v docela jiné podobě. Každý, kdo se zabývá interpretací Zelenkovy hudby, má co do činění s excentrickým skladatelem hýřícím sebevědomím, rafinovanou vynalézavostí, hlubokým duchovním poznáním, neutuchající radostí i smyslem pro humor. Zahraniční muzikologové již léta argumentují novými poznatky, jimiž do základu vyvrací zmíněné smyšlenky, a představují Zelenku jako úspěšného hudebníka, jehož respektovali a uznávali hudební současníci jako například Bach a Telemann, i jako centrální osobnost hudebního života na drážďanském královském dvoře. Drážďany té doby byly evropským hudebním centrem prvořadého významu a vysněnou metou nejlepších hudebníků 1. poloviny 18. století.

Proč si podle tebe Zelenka přidal ke svému jménu Dismas, tedy jméno lotra, který visel na kříži po Ježíšově pravici?
Tomuto lotrovi Ježíš na kříži před smrtí slíbil: Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji (Lukáš 23,43). Dismas se tak stal jediným člověkem v historii, kterému bylo zde na zemi z Božích úst potvrzeno Království nebeské. Říká se, že jméno Dismas si Zelenka vybral na znamení kajícnosti, protože spáchal nějaký hrozný čin. Jenže k tomu neexistují žádné doklady. Osobně si myslím, že to není projev sebemrskačství, ale naopak jisté dávky sebevědomí, které tento skladatel, myslím, opravdu nepostrádal.




Repertoár Ensemble Inégal není jen Zelenka a expanduje všemi směry, které z vašich nezelenkovských projektů bys vyzdvihl?
Teď aktuálně je to například Requiem Alfreda Schnittkeho, novodobá premiéra prvního českého písňového cyklu Loutna česká Adama Michny, pak další dosud takřka neznámý český barokní génius Samuel Capricornus, dětské divadelní představení s loutkami a barokní hudbou nebo česká premiéra 3. symfonie Philipa Glasse.   

Zdá se to skoro nemožné, že kromě vedení Ensemble Inégal vystupuješ ještě jako sólista na varhany, vyučuješ hru na tento nástroj na Konzervatoři v Plzni, řídíš varhanní festival. Dá se to vůbec všechno skloubit a sladit s rodinným životem?
Nesnáším, když v rozhovorech s umělci čtu o tom, jak je to všechno těžké skloubit, ale oni to zvládají a proto jsou tak dobří a obdivuhodní. Myslím, že skloubit a sladit to nejde, respektive já to neumím. Buď se věnuji varhanám a Zelenkovi, nebo rodině, nebo archeologii. Někdy mám pocit, že se z toho všeho zblázním, ale naštěstí na to nejsem sám. O práci i rodinné radosti se dělíme s manželkou, máme tři děti, a když jsme byli dnes se synem bruslit, musel Zelenka, vyúčtování sedmi grantů i tenhle rozhovor počkat.

Jaké projekty s Ensemble Inégal dál plánuješ?
Zanedlouho uvedeme ve světové premiéře a na CD natočíme Zelenkovy Psalmi Vespertini III, na Mezinárodním festivalu Pražské jaro zahrajeme Zelenkovo oratorium Gesù al Calvario, čeká nás 4. ročník Zelenka Festivalu Praha – Drážďany, zelenkovská konference, koncerty na festivalech v Čechách, Německu, Itálii, Rakousku Španělsku a desítky varhanních koncertů v rámci Českého varhanního festivalu i mimo něj.

 
Publikováno s laskavým svolením časopisu Czech Music Quaterly 1/2017.

www.inegal.cz
http://www.zelenkafestival.cz/

úterý 22. srpna 2017

Výšlap

(c) Dina Snejdarova

Stalo se to vloni. Naše starší dítko mladšího školního věku si usmyslelo, že překoná sebe sama a podstoupí výpravu o délce 19 km, do výšky 1424 m. Získat pro tento nápad jednoho z rodičů bylo snadné, a tak se v manželově doprovodu uskutečnila navzdory chladu, mlze a mrholení dobrodružná cesta vzhůru. Ačkoli nahoře na hoře neviděli nic, stejně to bylo vítězství.
Letos dcerka nelenila a s nakažlivým entuziasmem dlouho dopředu básnila o zvonku vousatém, lánech vřesu, tunách borůvčí, čiré vodě... Chtěla si to zopakovat a já, přestože nejsem žádný velký chodec, nemohla odolat. Ostatně, jak říká náš kamarád profesionální turista, do 10 km je to jen vycházka. Teprve až sejdeme dolů, můžeme mluvit o výletu. (Na túru zapomeňme, ta je nad dvacet.) Vyhlédly jsme si teplý, téměř bezoblačný den. Nespěchaly jsme. Řeka byla toho rána obzvlášť krásná, chlad i ticho lesa osvěžující.


(c) Dina Snejdarova
(c) Dina Snejdarova

Pečlivě jsme pročítaly tabule naučné stezky, malá foto-dokumentaristka se činila, seč mohla, a já se jako vždy snažila z velkého množství informací zapamatovat alespoň něco. S tím je vždycky potíž. Jak dojde na věty o geomorfologickém vývoji, vybaví se mi odpudivé plastové modely z hodin zeměpisu a mozek se automaticky vypíná, jak dojde na popis místní flory a fauny, nadšeně se rozhlížím a nenajdu ani nevidím většinou nic. Ani tady jsme nedopadly lépe. Květiny byly zřejmě po odkvětu nebo rostly mimo značené turistické trasy, kam se v národní přírodní rezervaci nesmí, vzácné kapradiny ani mech jsme jakožto zcela laické botaničky neidentifikovaly. Netopýři i noční ptáci spali, datlové jsou příliš plaší a hlodavci zahrabaní. Na muflony či kamzíky jsem si ani netroufla pomyslet.

Prvních 4,5 km jsme ušly jakoby nic, ovšem pak se cesta rozdvojila a já nevěřícně zírala na strmý úhyb vpravo. Ano, bylo to tak, na rozkošném smrčku nám v ústrety svítila „naše“ žlutá.
(c) Dina Snejdarova
To byl náš směr a já věděla, že s mými mírami 90-60-90 (záda 90 let, kyčle 60 let, kolena 90 let) se tělo druhý den výrazně ohlásí. Zimní, lehčí variantu, jsme jednohlasně zavrhly, přece se nevzdáme. Čekalo nás 5,5 km pěkného stoupání. Pro povzbuzení k nám přilétlo slunéčko sedmitečné, jako malované, sentimentální to vzpomínka na dětství, kdy jsme ještě neznali žádné asijské vetřelce, za odměnu jsme před vrcholem narazily na jednu malou krasavici a hejno krkavců. Návnadou byl nádherný výhled.

(c) Dina Snejdarova
(c) Dina Snejdarova

(c) Dina Snejdarova
 
Těsně před vrcholem jsme se osvěžily vodou z pramene, a pak už nás čekaly lány vřesu, krásné scenérie a hlavně dobrý pocit, že jsme to zvládly.
(c) Dina Snejdarova
(c) Dina Snejdarova

(c) Dina Snejdarova
 
Cestou zpět jsme trochu bloudily (navzdory manželově několikerému připomenutí, že ta odbočka na most je opravdu špatně vidět), trochu jsme se brodily, hodně si povídaly a vzpomněly si i na Marii, jejíž nanebevzetí se ten den slavilo.
 
(c) Dina Snejdarova


(c) Dina Snejdarova


(c) Dina Snejdarova
 

 

 

neděle 20. srpna 2017

Letní putování


(c) Dina Snejdarova


Přes hory a doly, zblízka i zdáli naší krásnou krajinou...


(c) Dina Snejdarova
 
(c) Dina Snejdarova
 





(c) Dina Snejdarova


(c) Dina Snejdarova


 
(c) Dina Snejdarova


(c) Dina Snejdarova


 


(c) Dina Snejdarova
(c) Dina Snejdarova
 
(c) Dina Snejdarova
 
(c) Dina Snejdarova







sobota 29. července 2017

Pozor angličtina!

(c) Dina Šnejdarová
 
Pozor, pozor, na vědomost se dává, že vybrané texty tohoto blogu a sem tam něco navíc, budou mít postupně i svou anglickou verzi na www.dina207.wordpress.com

Enjoy!

čtvrtek 1. června 2017

Zuzana Růžičková. Bach Complete Keyboard Works

 
 

Zuzana Růžičková – cembalo, Jiří Suk – housle, Pierre Fournier – violoncello, Jean-Pierre Rampal – flétna, Prague Soloists, Eduard Fischer - dirigent. Text: A, F, N. Nahráno: 1965 – 1974. Vydáno: 2016. 20 CD Digitally remastered Erato/Warner Classics 0190295930448.

První dáma nejen českého cembala, Zuzana Růžičková, slaví v letošním roce velké životní jubileum. Při této příležitosti byl vydán komplet dvaceti remasterovaných snímků s dílem Johanna Sebastiana Bacha, jak jej tato interpretka nahrála v letech 1965—1974 (původně vyšly v roce 1975 na LP). Ve své době vzbudil projekt značný mezinárodní ohlas (Grand Prix de l’Académie Charles Cros), přispěl k renesanci cembala jako sólového nástroje a zařadil se do první linie počinů propagujících provozování staré hudby. Jeho opětovné vydání má smysl a opodstatnění hned z několika důvodů: 1. je dokumentem, pramenem, jež může sloužit ke zkoumání různých interpretačních přístupů určitého časového úseku, 2. vydává svědectví o výrazné osobnosti české hudby, navíc z doby, kdy byla již vyzrálou interpretkou, 3. je poctou nejen hlavní protagonistce, ale i dalším, kteří v oblasti interpretace staré hudby vyšlapávali cestu, 4. v neposlední řadě je milým připomenutím pro posluchače, kteří s těmito snímky vyrůstali.

Přistupovat k předkládaným nahrávkám z přísného hlediska historicky poučené interpretace a současného stavu poznání o Bachově hudbě bylo by poněkud krátkozraké, na druhou stranu myslet si, že pojetí Zuzany Růžičkové tak, jak je zde zachyceno, dnes neobstojí, bylo by značně nepřesné. Tato interpretka realizovala všechny skladby se zcela jasnou představou o každé frázi, o každém tónu, promýšlela je nejen z hlediska hudebního, ale i literárně-filozofického a nepochybně současně s tím zpracovávala vlastní dramatické zážitky. Neumím si představit, že by se tak silná výpověď ani v jedné ze svých poloh posluchače nijak nedotkla.

Průvodce kompletu, cembalista Mahan Esfahani, trefně označuje cembalistku za „posledního romantika“ mezi interprety Bachovy hudby. Nepředstavujme si však pod tímto pojmem hru rozněžnělou, nebo snad dokonce emocionálně rozbředlou, tempově rozvleklou či zvukově příliš hutnou. Naopak, Růžičková je ve svém projevu matematicky pregnantní, zvukově vynalézavá a s emocemi zachází šetrně. (Místa, kde jim dává větší prostor, každý neomylně pozná, protože míří přímo k srdci.) Tempa jsou sice někde pomalejší, než jsme dnes zvyklí, ale ne vždy a také, myslím, ne ke škodě hudby.

Většina skladeb byla pořízena na moderní nástroje (Neupert, Ammer), z čehož se vymyká pouze provedení preludií, invencí, sinfonií, Suity Es dur BWV 817 a dalších drobných skladeb (CD 6, 14, 15), které byly nahrány na dvoumanuálové nástroje stavitele Johanna Heinricha Hemsche z roku 1754 (v době vzniku nahrávky v majetku stavitele Clauda Merciera-Ythiera, dnes v Bavorském národním muzeu v Mnichově) a 1761 (Musée de la Musique, Paříž). Myslím, že i to je důvod, proč tyto tři desky jinak vynikající zbytek o něco převyšují. Bachova hudba tu přece jen vynikne ještě lépe.

Zapomenout bychom tu neměli na mimořádné hudební partnery Zuzany Růžičkové, jejichž umění stojí za to připomínat a jež bych označila za trio lyriků a mistrů tónomalby: houslistu Josefa Suka (Sonáty pro housle a cembalo BWV 1014-1019, Koncert pro flétnu, housle, cembalo a smyčce a moll BWV 1044), violoncellistu Pierra Fourniera (Sonáty pro violoncello a cembalo č. 1-3 BWV 1027-1029) a flétnistu Jeana-Pierra Rampala (Koncert pro flétnu, housle, cembalo a smyčce a moll BWV 1044). Díky za tento příval hudební poezie.
 
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2017.
 

středa 31. května 2017

Italské madrigaly v italském balení


(c) La Compagnia del Madrigale
 
 
Italský soubor La Compagnia del Madrigale je v současné době považován za špičku mezi interprety madrigalového repertoáru. Ačkoli se na scéně klasické hudby pohybuje teprve osm let, sbírá jedno ocenění za druhým a kritika na jeho adresu nešetří chválou. Podle prestižních časopisů, jako je Gramophone, BBC Music nebo Diapason d´Or, mají zpěváci obdivuhodný cit pro drama a lyriku zároveň, dokážou vykreslit nejjemnější nuance textu, aniž by se uchylovali k přílišné expresivitě, navíc jsou dokonale sladění. Přesvědčit se o tom mohli posluchači jejich vůbec prvního pražského koncertu, který se uskutečnil 17. května v kostele sv. Šimona a Judy v rámci festivalu Pražské jaro (kritika na koncert k přečtení zde).

La Compagnia del Madrigale založili v roce 2008 trojice zpěváků, sopranistka Rossana Bertini, tenorista Giuseppe Maletto a basista Daniele Carnovich, kteří se více než dvacet let setkávali při nejrůznějších „starohudebních“ projektech ansámblů, jako je např. Concerto Italiano Rinalda Alessandriniho nebo La Venexiana Claudia Caviniho. Jejich hudební i lidské porozumění vyústilo v založení vlastního souboru, specializovaného na významnou formu evropské vokální hudby 16. století, tedy madrigaly. Dalšími členy tohoto uskupení se stali Francesca Cassinari, Elena Carzaniga, Raffaele Giordani a Marco Scavazza. Všechny spojuje nejen láska k vybranému repertoáru, ale také specializované školení v oblasti renesančního a barokního zpěvu, přičemž mnozí z nich se dnes intenzivně věnují pedagogické činnosti na severoitalských hudebních školách. Hybnou silou ansámblu je Giuseppe Maletto, který má na svém kontě více než 60 nahrávek s absolutní špičkou ve staré hudbě (kromě výše uvedeného např. La Petite Bande Sigiswalda Kuijkena, Hespèrion XXI Jordiho Savalla). Pravidelné, velmi koncentrované zkoušky se konají u něj doma v provincii Turín vždy v průběhu několika dnů, neboť další pracovní činnost členů souboru je rozprostřena nejen po různých italských městech, ale v případě Daniela Carnovitche dokonce ve Španělsku.

Poprvé na sebe italští madrigalisté upozornili v roce 2009, kdy se spolu s barokním souborem I Barocchisti a pod vedením dirigenta Diega Fasolise podíleli na realizaci Druhé knihy madrigalů pro čtyři hlasy Giovanniho Pierlugiho da Palestriny a madrigalové komedie L'amfiparnaso Orazia Vecchiho. Dva roky poté debutovali u firmy Arcana s antologií madrigalů na texty epické básně Orlando Furioso (Zuřivý Roland) renesančního básníka Ludovica Ariosta a v roce 2013 začali nahrávat u španělského labelu Glossa, k jehož dvorním interpretům patří mimo jiné Fabio Biondi s Europa Galante, La Venexiana, flétnista Wilbert Hazelzet, klarinetista Eric Hoeprich, zpěvák Dominique Vellard & Ensemble Gilles Binchois. Hned první „glossovský“ snímek, Šestá kniha madrigalů pro pět hlasů Carla Gesualda, je vynesl do první ligy ve svém oboru - získali za něj ocenění Diapason d´Or za rok 2013 v kategorii stará hudba. Následující nahrávka První knihy madrigalů pro pět hlasů Luca Marenzii získala nejen cenu časopisu Dipason, ale také prestižní Gramophone Award za rok 2014 v kategorii stará hudba. Od té doby natočil tento ansámbl další dvě CD (Carlo Gesualdo Responsoria 1611, Lucia Marenzio Pátá kniha madrigalů pro pět hlasů z r. 1591) a v současné době dokončuje nahrávku Mariánských nešpor Claudia Monteverdiho, díla, které mají členové La Compagnia za léta koncertní praxe „pod kůží“ podobně jako třeba Česká filharmonie 9. symfonii Antonína Dvořáka. (Na snímku spolupracovali s ansámblem Cantica Symphonia, jehož uměleckým vedoucím je Giuseppe Maletto.) S pečlivostí sobě vlastní však neponechali nic náhodě a věnovali Monteverdiho pozoruhodné skladbě celý rok práce, aby byl výsledek co nejlepší. Podle Giuseppe Maletta je totiž stále třeba dávat si pozor na nuance ve výslovnosti a obsahu textu, aby autorův záměr s ním vynikl co nejvěrněji. K hudební interpretaci dodává: „Je velmi těžké zazpívat madrigal správně. Potřebujete k tomu výbornou pěveckou techniku, dokonalou kontrolu ladění a k tomu navíc schopnost naslouchat druhým a včlenit svůj part co nejlépe do polyfonního přediva… To vše se musí dít co nejpřirozeněji, jako by šlo o něco zcela spontánního a prostého.“

V budoucnu by tito interpreti rádi odkryli něco z díla Cipriana de Rore a vynesli také na světlo dnes již zapomenutá mistrovská díla své provenience. Na otázku, jaký je to pocit zpívat ve svém rodném jazyce díla významná pro celou evropskou hudební historii, Giuseppe Maletto, jehož nejoblíbenějším skladatelem je Claudio Monteverdi a z básníků má nejraději Torquata Tassa s Ludovicem Ariostem, s hrdostí odpovídá: „Zlatý věk italského madrigalu představoval ve své době nejbohatší a nejplodnější období nejen pro hudbu, ale také pro další umělecké druhy. Jako Italové a zkušení zpěváci madrigalů tuto hudbu milujeme a považujeme za své poslání pozvednout vědomí o jejím nesmírném hudebním a kulturním dědictví.“
 
Publikováno v mírné úpravě s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2017.

pondělí 1. května 2017

Benefice u sv. Jakuba na podporu největších varhan v Praze

 
(c) archiv Audite Organum


Nejenže jsou varhany pražské baziliky sv. Jakuba největší v Praze, ale také už přes dvacet let hostí každé léto varhaníky celého světa při Mezinárodním festivalu Audite Organum. Štěstím tohoto nástroje je fakt, že za nimi sedává varhanice, ředitelka kůru i festivalu Irena Chřibková, která je svému poslání velmi oddaná, a že o dobrý stav nástroje má zájem též Konvent minoritů.
Tyto varhany, podobně jako mnoho dalších nástrojů u nás, prošly mnoha proměnami, více či méně citlivými zásahy, ale oproti jiným měly ještě velké štěstí. Z původního velkého nástroje Abrahama Starcka z Lokte z 18. století se podařilo některé hlasy zachovat (z větší části s původními píšťalami) a zároveň mu dodat zajímavé romantické barvy. V současné době mají tyto varhany čtyři manuály, 91 rejstříků a 8277 píšťal. Před šesti lety se podařilo zrealizovat modernizaci hracího stolu, na němž si dnes mohou varhaníci s pomocí paměťového datového zařízení SETZER navolit až 4000 zvukových kombinací.
Nyní je třeba postupovat dál, aby varhany mohly sloužit i příštím generacím. A k tomu už běžná údržba nestačí. Je třeba učinit „generálku“. Projevují se totiž důsledky přestavby z roku 1941, kdy byla traktura nástroje, tedy spojení klávesy se vzdušnicí, přestavěna z mechanické na elektropneumatickou. Vzhledem k válečným okolnostem se zcela logicky pracovalo ve spěchu, na kvalitu nebyl čas a nástroj nebyl ani zkolaudován. V tuto chvíli je, jak říká Irena Chřibková, „celé vzduchové hospodářství dosluhující, stále častěji dochází k nejrůznějším závadám a únikům vzduchu,“ nebylo by tedy moudré čekat, až nástroj doslouží úplně a odmlčí se. Tyto potíže se týkají hlavní skříně varhan, v níž jsou umístěny první dva manuály a pedál. Vzdušnice byly bohužel vyrobeny z nekvalitního dřeva, hlavní měch původních starých varhan je popraskaný ve dřevě, okožení je ve špatném stavu. Při hře tuttti se to projevuje kolísáním zvuku. Starší jazykové rejstříky (pozoun, fagot, bombard) jsou váhou sesedlé, a tudíž intonačně ne zcela ideální. Některé píšťaly jsou poškozené, což se občas projeví tím, že namísto pěkného tónu uslyšíme nečekaný pazvuk.
Zatím se daří díky citlivé péči varhanářů držet veškeré závady v mezích možností, a tak se dál může konat letní varhanní festival i další koncerty duchovní hudby. Irena Chřibková chce ale být připravená. Dobře ví, že svatojakubské varhany potřebují rekonstrukci, tedy stavbu nových vzdušnic, nových vzduchovodů a nového hlavního měchu. S tím souvisí i obnova části píšťalového fondu a modernizace elektrické traktury. K tomu je potřeba získat částku 10 mil. Kč.
Z toho důvodu se Nadační fond Sancti Jacobi Organum rozhodl zahájit sbírku na tuto rekonstrukci, kterou oficiálně odstartuje Benefiční koncert 17. 5. v 18h v bazilice sv. Jakuba, při němž Irena Chřibková doprovodí ve vstřícném a zároveň dramaturgicky inteligentním programu sopranistku Ludmilu Vernerovou a trumpetistu Jana Vernera. Po skončení koncertu je naplánována prohlídka varhan.  


(c) B. Starý 


Je dobré si připomenout, že svatojakubský nástroj je trochu jako několikaset let stará lípa, pod jejíž korunou kráčely dějiny, že se jedná o svědka mnoha událostí, jež doprovázel nikoli tichým ševelením větví, ale zvučným jásotem svého plného, dobře naladěného zvuku. Připomeňme také, že varhany stojí v prostoru, jenž byl svého času jedním z nejdelších chrámových prostor v Praze, že zde bylo roku 1378 vystaveno v katafalku tělo Karla IV., že obraz na hlavním oltáři namaloval Václav Vařinec Reiner, že se zde nachází třetí největší soubor obrazů Petra Brandla a že zde působili skladatelé Bohuslav Matěj Černohorský (1684—1742), Josef Seger (1716—1782) a Jiří Ropek (1922—2005). Je to místo bohaté historií, místo bohaté duchovním nábojem a místo bohaté kvalitní hudbou.

www.auditeorganum.cz

 

 


sobota 29. dubna 2017

Jak vyhrát hudební soutěž, aniž bychom ji skutečně vyhráli

 
A jak se holedbat tím, u koho jsme studovali, přestože nás viděl sotva jednou v životě, nebo nesdělit plný název školy, abychom udělali lepší dojem.
Biografie umělců napříč světem se množí informacemi, které někdy bývají nepřesné či neúplné. Snahou je, aby z toho daný umělec vyšel co nejlépe a jeho marketingové šance se zvýšily. Často to umělcům vychází. Zčásti i proto, že se jich nikdo na nic neptá, nikdo si nic neověřuje a jen se slepě opisují nepřesnosti a nepravdy. Šikovně naformulovat tiskovou zprávu, a tak trochu si vymýšlet, je tak trochu přece jen něco jiného, ať už to jakkoli eufemisticky změkčíme. Jistě, spoléháme na pravdivost údajů, leč alespoň pořadatelé by měli vědět, koho zvou a také komu vyplácejí honorář.
Dočteme se tedy třeba, že umělec vystupoval v USA, v Japonsku, nebo v západní Evropě, ale už se nedozvíme, jestli to bylo v prestižním sále, nebo v sále druhořadém, třetiřadém či na ulici. Přece jen je rozdíl mít koncert v dětském oddělení státní knihovny a stát na podiu Smetanovy síně. Obojí se ale může uskutečnit v Praze. Název „sálu“ vynecháme, město či země zůstanou a výsledek je zaručen. Pak si přečteme, u koho všeho umělec či umělkyně studovali, ale netušíme, zda to bylo jedno odpoledne, jeden semestr nebo pět let.
Oblíbené je i zmatení ohledně pařížských konzervatoří, které by nebylo zmatením, kdyby umělci uváděli v biografiích název školy přesně. Jakmile dotyčný/á uvedou, že studovali na pařížské či Pařížské konzervatoři, znalcům hned naskočí jména, jako je Hector Berlioz, Antonín Rejcha, Luigi Cherubini. Jenže v Paříži je konzervatoří víc a ta nejslavnější a nejstarší je prostě jen jedna: Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris.
Nakonec se dostáváme k soutěžím, u nichž mi nepřesné uvedení výsledku vadí nejvíc. Jsou-li uděleny všechny tři ceny, nic se neděje. Ani nemůže. Aspoň doufám. Jakmile ale nastane „škvíra“ mezi 1. a 2. místem, tedy jakmile 1. cena není udělena, dějí se divy. Ti, kteří dostali 2. cenu, bez skrupulí do své biografie napíší, že v soutěži zvítězili. Přitom by stačilo do závorky dodat, že 1. cena nebyla udělena a pochlubit se titulem laureáta, který medailistovi právem přísluší. Jistě, můžeme si o výsledcích soutěže myslet cokoli, můžeme pochybovat o objektivitě, být nespokojeni, ale nerespektovat rozhodnutí poroty a v biografii ze sebe udělat vítěze, už je pro mě za hranicí etiky. Ačkoli se to neděje jen u nás, těší mě, že tu máme umělce, kteří se k výsledkům soutěže staví čelem, jako třeba houslistka Hana Kotková, klarinetistka Ludmila Peterková nebo trombonista Lukáš Moťka - všichni získali 2. cenu v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro při neudělení 1. ceny a nijak se tím netají.
V Bibli se praví, že „žeň je hojná a dělníků málo“. Na poli klasické hudby je to naopak. Proto jsou někteří dravými štikami, jakkoli to není fér vůči jejich kolegům, kteří si třeba poctivě „odkroutili“, případně i zaplatili víceleté studium v zahraničí, kteří skutečně získali 1. cenu a kteří se představili na „známé“ koncertní adrese, i vůči publiku, které je tak nevhodně balamuceno.
 

pátek 24. března 2017

Česká filharmonie ve formě s Manfredem Honeckem

(c) Petra Hajská



Mozart jako „Wiener Melange“, Strauss jako víno, Dvořák jako dotyk věčnosti. A může za to Manfred HoneckČeskou filharmonií (ČF). Orchestr byl prostě o pátečním večeru 24. března okouzlující a v té nejlepší formě.

Přiznám se, že Mozartova hudba se mi většinou víc líbí v pojetí HIP (Historically Informed Performance), tedy na takzvané staré nástroje. Mívá to švih, lehkost a zajímavější barvy než moderní nástroje, na druhou stranu, jsou lidé, kteří dokážou Mozartovi dodat neodolatelný půvab třeba i na kazoo nebo na skleničky. Záleží zkrátka na přístupu a daru shůry. Nic tedy proti standardnímu orchestru. Manfred Honeck mi při našem osobním setkání (rozhovor k přečtení zde) poměrně podrobně vysvětlil, jak vnímá souvislost mluveného jazyka s hudbou a jaký charakter se skrývá především za vídeňskou němčinou. Viděno z tohoto pohledu, Mozarta bychom měli spojit s němčinou salcburskou, přestože nemáme asi úplnou jistotu, že současná salcburská mluva = mluva 18. století (míním zde např. tempo, způsob vyslovování apod.). Na druhou stranu, spojitost mezi hudbou a jazykem už máme dnes vědecky dokázanou (hudbu a jazyk zpracovávají zčásti stejné oblasti mozku). Pro nerodilé mluvčí možná postačí plus minus představa rakouské němčiny, která je i rodným jazykem Manfreda Honecka. Každopádně se mi jeho Mozart v podání České filharmonie asi poprvé doopravdy líbil. Zvláště krajní věty měly švih, velmi svižné tempo a zároveň příjemnou houpavou ležérnost. Jen Menuet byl na můj vkus trochu moc zatěžkaný a „nájezdy“ ve smyčcích mi připadaly z mého místa na balkoně poněkud slité. Pomíjím však tuto drobnost a říkám: Více Mozarta s Českou filharmonií a s Manfredem Honeckem! (škoda, že už to nepůjde s Harnoncourtem), protože to nebyla suchá klasicistní forma naplněná notami, ani těžkooděná nuda k uzoufání, ale skutečný tepající život. A že ho byl Mozart plný, o tom není pochyb. Čili bravo a velká poklona. 
 
(c) Gisela Schenker
 

V německy mluvící oblasti jsme zůstali dál, ale posunuli jsme se až do roku 1948 k Richardu Straussovi, do doby, kdy mu bylo 84 let. Jeho Čtyři poslední písně (nejedná se o jeho poslední dílo) jsou kontemplací zrodu a umírání, naděje a smíření. Manfred Honeck si pro jejich interpretaci vybral mladou sopranistku Christiane Karg, k jejímž přednostem, jak mě upozornil, patří lehkost hlasu ve vysokých polohách. Asi nepřekvapí, že to tak skutečně je. Slýcháváme mnohdy s velkým orchestrem hutné wagnerovské hlasy, ale tady najednou zazvonil zerlinovský komorní soprán, který se v barvě výtečně pojí s orchestrem, nepovyšuje se nad něj, nepřebíjí ho, ani v něm nezaniká (opravdu ne, slyšela jsem nahoře všechno a dobře). A, málo naplat, je znát, když pěvec pěje ve svém rodném jazyce. (Díky také ČF za texty písní s překladem muzikoložky Vlasty Reittererové.) Bylo to poetické snění stárnoucího muže, který si s klidným svědomím může dovolit trochu sentimentu. Bravo a velká poklona podruhé, i k sólům koncertního mistra Josefa Špačka a hornisty Ondřeje Vrabce.

Vrcholem koncertu se stala Symfonie č. 8 G dur op. 88 Antonína Dvořáka. Dá se samozřejmě tušit, že ČF zahraje tohoto autora vždycky dobře, ale tohle bylo provedení navýsost skvělé a mně vrtala hlavou otázka, kterou mi dirigent Honeck vsadil do hlavy, jak moc souvisí čeština s Dvořákovou hudbou (do jaké míry, v jakých souvislostech…). Hráči ze sebe „vymáčkli“ snad víc než to nejlepší, jednotlivě i jako celek: koncertní mistr Josef Špaček, výtečná flétnistka Andrea Rysová, skvostné klarinety Tomáše Kopáčka a Jana Brabce, lesní roh Ondřeje Vrabce - celá dechová sekce jako vždy nadprůměrná. Symfonie plynula od začátku do konce s vervou, živelně, přesto organizovaně, s optimismem a dvořákovskou zemitostí, jejíž temná místa jsou úplně jinak temná než třeba u Beethovena (nejsou ani zoufalá, ani děsivá, protože nikdy nepostrádají naději). Pianissima byla skvostná, téměř neslyšitelná. (V poslední větě se těsně před návratem úvodního tempa mihne ve smyčcích - pod flétnou - postup, který, nemohu si pomoci, mi připomněl začátek lidové písně Když jsem já ty koně pásal. Je to velmi subjektivní, nevědecké, protože se jedná o vývoj motivické práce, a nemusíme z toho dělat žádné velké závěry.)

Příroda, víra, naděje a láska prorůstaly celou partiturou a zahalily Dvořákovu síň do oblaku věčnosti. Manfred Honeck dirigoval zpaměti, s obrovskou chutí, nadšením a radostí. Bravo a hluboká poklona celému orchestru potřetí. Máme být na co hrdí.