sobota 28. ledna 2017

Adventní koncert České filharmonie a Manuel López-Gómez


Cyklus České filharmonie (ČF) Objevy si klade za cíl představovat mladé talentované dirigenty a sólisty. Na programu bývá povinně Beethovenova symfonie, sólový koncert a k tomu většinou některá z operních předeher nebo suit. Jako první „vykopával“ v prosinci loňského roku venezuelský dirigent Manuel López-Gómez, spolu s ním vystoupil debutově s ČF houslista Jan Mráček. Odpolední koncerty byly tentokrát dva, standardně sobotní (17. 12.) a navíc nedělní, v rámci filharmonické adventní řady (18. 12.). Kromě Mozartova houslového koncertu zařadil dirigent na program díla, navozující předvánoční atmosféru. A nebyla to zrovna trefa do černého.

Manuel López-Gómez je absolventem venezuelského hudebně-vzdělávacího programu El Sisterna, projektu, jež zahrnuje 31 symfonických orchestrů, dohlíží na 125 orchestrů mladých a řídí vzdělávací programy pro děti. Byl také asistentem Gustava Dudamela a houslistou Orchestru Simona Bolívara, má za sebou spolupráci třeba s Los Angeles Philharmonie, Orchestre Philharmonique de Radio France a San Francisco Symphony. V Praze se rozhodl uvést suitu z opery Noc před Vánocemi Nikolaje Rimského-Korsakovova a hudbu (nikoli suitu) z baletu Louskáček Petra Iljiče Čajkovského. Koncert trval s přestávkou skoro dvě a půl hodiny, což není zrovna málo. Dalo by se to zvládnout, kdyby provedení bylo strhující, dechberoucí, omračující a podobně. Sobotní koncert, soudě podle kritiky pana Libora sen. Nováčka takový byl, autor textu ho dokonce označil za „andělsky krystalický debut", nedělní, podle mého názoru, měl do andělského povznesení daleko. Opravdu hodně daleko.

Všichni, doufám, víme, že Česká filharmonie je skvělý orchestr a umí zahrát tak, že člověku běhá mráz po zádech. Zde se však nic takového nekonalo, alespoň z mého pohledu. Ruská hudba se asi dirigentovi López-Gómezovi líbí, to mně také, což ale ještě neznamená, že si s ní dirigentsky poradil. Začneme-li Korsakovem, suita z opery Noc před Vánocemi je skladba, v níž se často mění charakter, obsahuje odkazy na ruský folklor, tance, slovanské pohanské zvyky a symboly. S Vánocemi má dílo společné hlavně časové umístění, příběh samotné opery byl inspirován stejnojmennou povídkou Nikolaje Vasiljeviče Gogola z cyklu Večery na samotě u Dikaňky a je spíše fantaskní než pokojně vánoční. Na posluchače by tedy měla dýchnout především atmosféra, dále síla Rimského instrumentačního mistrovství, s přidanou hodnotou zdůraznění těch míst, která anticipují skladatelovy následovníky, jako byl třeba Igor Stravinskij. Toho jsem se nedočkala. Obraz mrazivé vánoční noci, svit měsíce, divoký rej čarodějnic nebo třpyt královského paláce carevny Kateřiny Veliké, téměř nic z toho ve mně hra orchestru nevyvolala. Přitom kupříkladu palácová polonéza se může směle zařadit vedle známějších polonéz, Čajkovského z Evžena Oněgina a Dvořákovy z Rusalky – jenže by se musela zahrát jinak, majestátněji, velkolepěji. Postrádala jsem skutečná pianissima, charakteristické tance nebyly rytmicky dostatečně precizní. Dirigentovi se sice dařilo klenout melodie, suita se mu nerozpadla pod rukama na tisíc kousků, jenže to nestačilo. Výsledkem pro mě byla pouze odehraná partitura, ať už se hráči snažili sebevíc. Škoda, protože Rimského suitu u nás neslýcháme zrovna často a je mnohem zajímavější, než jak ji dirigent López-Gómez pojal - tu snová, tu démonická, urputná a nesmlouvavá, místy pichlavá, melodicky originální.

V podstatě totéž by se dalo říci o Louskáčkovi, kterého mi bylo docela líto. Mohutné obsazení orchestru mohlo sice vyznít efektně, ale, a nerada to říkám, Orchestr Národního divadla hrává tento balet lépe (ověřeno i z reprízových provedení). Čekala jsem, co nového zde vyvstane, když nebude hudba spojena s tancem, zvlášť při vědomí toho, že původní suita při premiéře zaujala publikum mnohem víc než samotný balet, avšak nevyvstalo mi nic než zklamání. Rytmus mnohdy zbytečně utíkal na úkor srozumitelnosti, dirigent opět zazářil jen v klenutí melodií, chyběla křehkost, šarm i Čajkovského sladkobolná lyrika.

Venezuelský dirigent jako by k ruské hudbě nenašel klíč. Jeho gesta byla sice příjemně uměřená, ale necítila jsem za nimi nějakou jasnou koncepci. Osobně bych raději vánoční ladění oželela, pokud by se mi dostalo posluchačsky sytého zážitku. Držet se tématu křečovitě za každou cenu se zde skutečně nevyplatilo. Z hráčů v orchestru bych vyzdvihla harfistku Janu Bouškovou, celestu obsluhoval výtečný pianista Václav Mácha, tympány chirurgicky přesný Michael Kroutil. Jako vždy nezklamala vynikající dechová sekce, z hráčů orchestrální akademie klarinetista Libor Suchý, který se snažil fráze zajímavě vypointovat, a fagotistka Martina Bálková.

Hvězdou tohoto koncertu se pro mě stal jednoznačně houslista Jan Mráček. Jeho interpretace Houslového koncertu č. 3 G dur KV 216 W. A. Mozarta byla brilantní, výrazově vřelá, lehká a srdečně zemitá (nikoli zatěžkaná!). Sólista hraje s velkou chutí, přirozenou hudební inteligencí, vyzařuje z něj pohoda a radost. S orchestrem se snaží komunikovat a vést dialog. Je to nesporně velký talent, který rozšiřuje nemalou řadu současných úspěšných českých houslistů. Určitě stojí za to si jeho jméno zapamatovat. Nečekanou autenticitu, tak trochu naruby, přineslo v této skladbě samo publikum, které nadšeně tleskalo po každé větě jak v 18. století. Inu, proč ne…

 

 

čtvrtek 5. ledna 2017

Můj hudební rok 2016

Nebyla jsem všude, nestihla jsem všechno, mnohé mi uniklo. Ale na vyčerpávající shrnutí toho, co se v klasické hudbě v uplynulém roce stalo, jsou tu jiní...

Můj hudební rok se nesl především ve znamení rozhovorů, které se kvůli časovým harmonogramům děly většinou na dálku. Více než s umělci samotnými jsem se potkávala se zástupci koncertních agentur, někdy s úspěchem, několikrát i s elegantním odmítnutím. Těžko říci, nakolik kolem sebe čeří vlny interpreti samotní a nakolik jejich agenti. (Někdy si říkám, jak by to bylo jiné, kdyby v hlavičce mého e-mailu stálo Gramophone, Diapason nebo Norman Lebrecht…) Tak či onak, opět jsem si uvědomila, že jednou z největších vzácností dnešní doby je osobní setkání, někdy už i dokonce to, že si někdo sedne k počítači a po stodvacáté odpovídá na ty stejné otázky, nebo se snaží upřímně zamyslet nad těmi méně obvyklými a šťouravějšími.

V tomhle směru si vážím Angely Hewitt, která s pečlivostí sobě vlastní odpověděla detailně úplně na všechno, na co jsem se jí zeptala, a dokonce z mých otázek intuitivně uhádla, který hudební nástroj ke mně patří. Byla to krásná příležitost setkání s někým, kdo žije dlouho a velmi intenzivně s hudbou Johanna Sebastiana Bacha.

Milým překvapením byl Peter Eötvös, který si člověka rychle získá svou vřelostí a pozitivním přístupem, zároveň osobitými názory, které umí precizně zformulovat. Kombinace inteligentního dirigenta se skladatelem, s velkou dávkou pokory. Jednou z hřejivých vzpomínek je fakt, že si udělal čas, aby si prohlédl výsledný text, jemuž nemohl rozumět, „přeskočil“ agenturní zeď a napsal mi osobní poděkování. Koho by to nepotěšilo…

Zcela mimořádné bylo setkání s varhaníkem Lászlem Fassangem, tichým, soustředěným umělcem, který se za varhanami mění v krále. Jeho skromnost a uctivost je odzbrojující. Přijel do Prahy, strávil celé odpoledne u varhan baziliky sv. Jakuba, poté mi asi hodinu trpělivě vysvětloval, co je to vlastně improvizace a jak je to s varhanami v Maďarsku, až mě zdvořile vyprovodil s tím, že by se přece jen ještě rád navečeřel. Další ukázka umělce, který s naprostou samozřejmostí studuje prameny, čte odbornou literaturu atd. Rozhovor s ním vyšel v HARMONII 1/2017.

Pianistu Louise Lortieho sleduji dlouho a vždycky se mi líbil jeho nenucený projev. Vydyndala jsem si rozhovor, který se nakonec vyvinul úplně jinak, než jsem čekala. Dostala jsem limit 20 minut a pan Lortie nebyl tak epický, jak jsem si myslela, že bude. Jeho odpovědi ale sršely upřímností, byly trefné a bylo z nich take patrné, že mluvím s umělcem, který není jedním z mnoha, nýbrž jedním z mála, a proto si může dovolit notnou dávku velkorysosti.

Z koncertních zážitků bez rozmyšlení vyzdvihuji trojici Hvorostovskij – Schiff – Luks. Dmitrij Hvorostovkij s Dinarou Alievou nám věnovali tříhodinový koncert, který šel na plný plyn. Publikum vřelo jako nikdy, z jeviště to jiskřilo a já na to nikdy nezapomenu. Vzhledem k jeho momentálnímu zdravotnímu stavu, kdy byl nucen pozastavit své divadelní aktivity, se připojuji k těm fanouškům, kteří mu přejí zdraví, sílu a pokoj v duši.

András Schiff může leckomu připadat jako podivín, což asi trochu je, ale jeho osobní vibrace se někde protkávají s těmi mými, a tak je to pokaždé přímý zásah do srdce. Přiznávám, že mnohdy na kapesníček.

Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho v podání Collegia 1704. Silný duchovní zážitek, který se směle rovnal bohoslužbě, v níž ve skladatelově geniálním zpracování kázalo samo Boží slovo. Vzpomínám na dobu, kdy Václav Luks připravoval svůj první koncert s nově založeným ansámblem, v publiku se lidé podivovali, kdo je to Hana Blažíková, a navzdory skvělé interpretaci reagovali hezky česky odměřeně. Od té doby se mnohé změnilo a mě těší, že se Václavovi Luksovi podařilo zrealizovat své plány a snad i něco víc.

K tomu přece jen pár dodatků: 1. Večer na Contempulsu, kde jsem se ocitla téměř omylem, ještě zpracovávám. Příval soudobé hudby mě smetl jako lavina, což nemyslím negativně. S tím se budu muset ještě nějak popasovat. 2. Igudesman & Joo živě = splněný sen. Nezklamali. 3. Ivan Mládek s Czech Philharmonic Jazz Band. Kupodivu mé první live setkání s Ivanem Mládkem. Skvělé adventní poveselení na vysoké úrovni + několik nekorektních vtípků, to vše v důstojném neorenesančním prostranství Sukovy síně. Ať žijí paradoxy. 4. Prokofjevův balet Romeo a Julie v choreografii Goya Montera a v podání Teatro Real Madrid na Mezzu. Ačkoli nejsem „igelitový“ typ, tahle produkce mě zaujala (a igelity tam nebyly, aby bylo jasno). Velkou měrou za to stejně může úchvatná Prokofjevova hudba, která jednak snese mnoho, jednak je plná něhy, která je moderním produkcím skvělým kontrapunktem. (Ovšem úplně jinak než Čajkovskij. Na něj se musí jinak.)

 A za mé ratolesti: Šíma a Lupi rulez!

 
(c) Morris Media