Česká filharmonie ve formě s Manfredem Honeckem

(c) Petra Hajská


Mozart jako „Wiener Melange“, Strauss jako víno, Dvořák jako dotyk věčnosti. A může za to Manfred Honeck s Českou filharmonií (ČF). Orchestr byl prostě o pátečním večeru 24. března okouzlující a v té nejlepší formě.

Přiznám se, že Mozartova hudba se mi většinou víc líbí v pojetí HIP (Historically Informed Performance), tedy na takzvané staré nástroje. Mívá to švih, lehkost a zajímavější barvy než moderní nástroje, na druhou stranu, jsou lidé, kteří dokážou Mozartovi dodat neodolatelný půvab třeba i na kazoo nebo na skleničky. Záleží zkrátka na přístupu a daru shůry. Nic tedy proti standardnímu orchestru. Manfred Honeck mi při našem osobním setkání (rozhovor k přečtení zde) poměrně podrobně vysvětlil, jak vnímá souvislost mluveného jazyka s hudbou a jaký charakter se skrývá především za vídeňskou němčinou. Viděno z tohoto pohledu, Mozarta bychom měli spojit s němčinou salcburskou, přestože nemáme asi úplnou jistotu, že současná salcburská mluva = mluva 18. století (míním zde např. tempo, způsob vyslovování apod.). Na druhou stranu, spojitost mezi hudbou a jazykem už máme dnes vědecky dokázanou (hudbu a jazyk zpracovávají zčásti stejné oblasti mozku). Pro nerodilé mluvčí možná postačí plus minus představa rakouské němčiny, která je i rodným jazykem Manfreda Honecka. Každopádně se mi jeho Mozart v podání České filharmonie asi poprvé doopravdy líbil. Zvláště krajní věty měly švih, velmi svižné tempo a zároveň příjemnou houpavou ležérnost. Jen Menuet byl na můj vkus trochu moc zatěžkaný a „nájezdy“ ve smyčcích mi připadaly z mého místa na balkoně poněkud slité. Pomíjím však tuto drobnost a říkám: Více Mozarta s Českou filharmonií a s Manfredem Honeckem! (škoda, že už to nepůjde s Harnoncourtem), protože to nebyla suchá klasicistní forma naplněná notami, ani těžkooděná nuda k uzoufání, ale skutečný tepající život. A že ho byl Mozart plný, o tom není pochyb. Čili bravo a velká poklona. 

 

(c) Gisela Schenker
 

V německy mluvící oblasti jsme zůstali dál, ale posunuli jsme se až do roku 1948 k Richardu Straussovi, do doby, kdy mu bylo 84 let. Jeho Čtyři poslední písně (nejedná se o jeho poslední dílo) jsou kontemplací zrodu a umírání, naděje a smíření. Manfred Honeck si pro jejich interpretaci vybral mladou sopranistku Christiane Karg, k jejímž přednostem, jak mě upozornil, patří lehkost hlasu ve vysokých polohách. Asi nepřekvapí, že to tak skutečně je. Slýcháváme mnohdy s velkým orchestrem hutné wagnerovské hlasy, ale tady najednou zazvonil zerlinovský komorní soprán, který se v barvě výtečně pojí s orchestrem, nepovyšuje se nad něj, nepřebíjí ho, ani v něm nezaniká (opravdu ne, slyšela jsem nahoře všechno a dobře). A, málo naplat, je znát, když pěvec pěje ve svém rodném jazyce. (Díky také ČF za texty písní s překladem muzikoložky Vlasty Reittererové.) Bylo to poetické snění stárnoucího muže, který si s klidným svědomím může dovolit trochu sentimentu. Bravo a velká poklona podruhé, i k sólům koncertního mistra Josefa Špačka a hornisty Ondřeje Vrabce.

Vrcholem koncertu se stala Symfonie č. 8 G dur op. 88 Antonína Dvořáka. Dá se samozřejmě tušit, že ČF zahraje tohoto autora vždycky dobře, ale tohle bylo provedení navýsost skvělé a mně vrtala hlavou otázka, kterou mi dirigent Honeck vsadil do hlavy, jak moc souvisí čeština s Dvořákovou hudbou (do jaké míry, v jakých souvislostech…). Hráči ze sebe „vymáčkli“ snad víc než to nejlepší, jednotlivě i jako celek: koncertní mistr Josef Špaček, výtečná flétnistka Andrea Rysová, skvostné klarinety Tomáše Kopáčka a Jana Brabce, lesní roh Ondřeje Vrabce - celá dechová sekce jako vždy nadprůměrná. Symfonie plynula od začátku do konce s vervou, živelně, přesto organizovaně, s optimismem a dvořákovskou zemitostí, jejíž temná místa jsou úplně jinak temná než třeba u Beethovena (nejsou ani zoufalá, ani děsivá, protože nikdy nepostrádají naději). Pianissima byla skvostná, téměř neslyšitelná. (V poslední větě se těsně před návratem úvodního tempa mihne ve smyčcích - pod flétnou - postup, který, nemohu si pomoci, mi připomněl začátek lidové písně Když jsem já ty koně pásal. Je to velmi subjektivní, nevědecké, protože se jedná o vývoj motivické práce, a nemusíme z toho dělat žádné velké závěry.)

Příroda, víra, naděje a láska prorůstaly celou partiturou a zahalily Dvořákovu síň do oblaku věčnosti. Manfred Honeck dirigoval zpaměti, s obrovskou chutí, nadšením a radostí. Bravo a hluboká poklona celému orchestru potřetí. Máme být na co hrdí.