středa 31. května 2017

Italské madrigaly v italském balení


(c) La Compagnia del Madrigale
 
 
Italský soubor La Compagnia del Madrigale je v současné době považován za špičku mezi interprety madrigalového repertoáru. Ačkoli se na scéně klasické hudby pohybuje teprve osm let, sbírá jedno ocenění za druhým a kritika na jeho adresu nešetří chválou. Podle prestižních časopisů, jako je Gramophone, BBC Music nebo Diapason d´Or, mají zpěváci obdivuhodný cit pro drama a lyriku zároveň, dokážou vykreslit nejjemnější nuance textu, aniž by se uchylovali k přílišné expresivitě, navíc jsou dokonale sladění. Přesvědčit se o tom mohli posluchači jejich vůbec prvního pražského koncertu, který se uskutečnil 17. května v kostele sv. Šimona a Judy v rámci festivalu Pražské jaro (kritika na koncert k přečtení zde).

La Compagnia del Madrigale založili v roce 2008 trojice zpěváků, sopranistka Rossana Bertini, tenorista Giuseppe Maletto a basista Daniele Carnovich, kteří se více než dvacet let setkávali při nejrůznějších „starohudebních“ projektech ansámblů, jako je např. Concerto Italiano Rinalda Alessandriniho nebo La Venexiana Claudia Caviniho. Jejich hudební i lidské porozumění vyústilo v založení vlastního souboru, specializovaného na významnou formu evropské vokální hudby 16. století, tedy madrigaly. Dalšími členy tohoto uskupení se stali Francesca Cassinari, Elena Carzaniga, Raffaele Giordani a Marco Scavazza. Všechny spojuje nejen láska k vybranému repertoáru, ale také specializované školení v oblasti renesančního a barokního zpěvu, přičemž mnozí z nich se dnes intenzivně věnují pedagogické činnosti na severoitalských hudebních školách. Hybnou silou ansámblu je Giuseppe Maletto, který má na svém kontě více než 60 nahrávek s absolutní špičkou ve staré hudbě (kromě výše uvedeného např. La Petite Bande Sigiswalda Kuijkena, Hespèrion XXI Jordiho Savalla). Pravidelné, velmi koncentrované zkoušky se konají u něj doma v provincii Turín vždy v průběhu několika dnů, neboť další pracovní činnost členů souboru je rozprostřena nejen po různých italských městech, ale v případě Daniela Carnovitche dokonce ve Španělsku.

Poprvé na sebe italští madrigalisté upozornili v roce 2009, kdy se spolu s barokním souborem I Barocchisti a pod vedením dirigenta Diega Fasolise podíleli na realizaci Druhé knihy madrigalů pro čtyři hlasy Giovanniho Pierlugiho da Palestriny a madrigalové komedie L'amfiparnaso Orazia Vecchiho. Dva roky poté debutovali u firmy Arcana s antologií madrigalů na texty epické básně Orlando Furioso (Zuřivý Roland) renesančního básníka Ludovica Ariosta a v roce 2013 začali nahrávat u španělského labelu Glossa, k jehož dvorním interpretům patří mimo jiné Fabio Biondi s Europa Galante, La Venexiana, flétnista Wilbert Hazelzet, klarinetista Eric Hoeprich, zpěvák Dominique Vellard & Ensemble Gilles Binchois. Hned první „glossovský“ snímek, Šestá kniha madrigalů pro pět hlasů Carla Gesualda, je vynesl do první ligy ve svém oboru - získali za něj ocenění Diapason d´Or za rok 2013 v kategorii stará hudba. Následující nahrávka První knihy madrigalů pro pět hlasů Luca Marenzii získala nejen cenu časopisu Dipason, ale také prestižní Gramophone Award za rok 2014 v kategorii stará hudba. Od té doby natočil tento ansámbl další dvě CD (Carlo Gesualdo Responsoria 1611, Lucia Marenzio Pátá kniha madrigalů pro pět hlasů z r. 1591) a v současné době dokončuje nahrávku Mariánských nešpor Claudia Monteverdiho, díla, které mají členové La Compagnia za léta koncertní praxe „pod kůží“ podobně jako třeba Česká filharmonie 9. symfonii Antonína Dvořáka. (Na snímku spolupracovali s ansámblem Cantica Symphonia, jehož uměleckým vedoucím je Giuseppe Maletto.) S pečlivostí sobě vlastní však neponechali nic náhodě a věnovali Monteverdiho pozoruhodné skladbě celý rok práce, aby byl výsledek co nejlepší. Podle Giuseppe Maletta je totiž stále třeba dávat si pozor na nuance ve výslovnosti a obsahu textu, aby autorův záměr s ním vynikl co nejvěrněji. K hudební interpretaci dodává: „Je velmi těžké zazpívat madrigal správně. Potřebujete k tomu výbornou pěveckou techniku, dokonalou kontrolu ladění a k tomu navíc schopnost naslouchat druhým a včlenit svůj part co nejlépe do polyfonního přediva… To vše se musí dít co nejpřirozeněji, jako by šlo o něco zcela spontánního a prostého.“

V budoucnu by tito interpreti rádi odkryli něco z díla Cipriana de Rore a vynesli také na světlo dnes již zapomenutá mistrovská díla své provenience. Na otázku, jaký je to pocit zpívat ve svém rodném jazyce díla významná pro celou evropskou hudební historii, Giuseppe Maletto, jehož nejoblíbenějším skladatelem je Claudio Monteverdi a z básníků má nejraději Torquata Tassa s Ludovicem Ariostem, s hrdostí odpovídá: „Zlatý věk italského madrigalu představoval ve své době nejbohatší a nejplodnější období nejen pro hudbu, ale také pro další umělecké druhy. Jako Italové a zkušení zpěváci madrigalů tuto hudbu milujeme a považujeme za své poslání pozvednout vědomí o jejím nesmírném hudebním a kulturním dědictví.“
 
Publikováno v mírné úpravě s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2017.

pondělí 1. května 2017

Benefice u sv. Jakuba na podporu největších varhan v Praze

 
(c) archiv Audite Organum


Nejenže jsou varhany pražské baziliky sv. Jakuba největší v Praze, ale také už přes dvacet let hostí každé léto varhaníky celého světa při Mezinárodním festivalu Audite Organum. Štěstím tohoto nástroje je fakt, že za nimi sedává varhanice, ředitelka kůru i festivalu Irena Chřibková, která je svému poslání velmi oddaná, a že o dobrý stav nástroje má zájem též Konvent minoritů.
Tyto varhany, podobně jako mnoho dalších nástrojů u nás, prošly mnoha proměnami, více či méně citlivými zásahy, ale oproti jiným měly ještě velké štěstí. Z původního velkého nástroje Abrahama Starcka z Lokte z 18. století se podařilo některé hlasy zachovat (z větší části s původními píšťalami) a zároveň mu dodat zajímavé romantické barvy. V současné době mají tyto varhany čtyři manuály, 91 rejstříků a 8277 píšťal. Před šesti lety se podařilo zrealizovat modernizaci hracího stolu, na němž si dnes mohou varhaníci s pomocí paměťového datového zařízení SETZER navolit až 4000 zvukových kombinací.
Nyní je třeba postupovat dál, aby varhany mohly sloužit i příštím generacím. A k tomu už běžná údržba nestačí. Je třeba učinit „generálku“. Projevují se totiž důsledky přestavby z roku 1941, kdy byla traktura nástroje, tedy spojení klávesy se vzdušnicí, přestavěna z mechanické na elektropneumatickou. Vzhledem k válečným okolnostem se zcela logicky pracovalo ve spěchu, na kvalitu nebyl čas a nástroj nebyl ani zkolaudován. V tuto chvíli je, jak říká Irena Chřibková, „celé vzduchové hospodářství dosluhující, stále častěji dochází k nejrůznějším závadám a únikům vzduchu,“ nebylo by tedy moudré čekat, až nástroj doslouží úplně a odmlčí se. Tyto potíže se týkají hlavní skříně varhan, v níž jsou umístěny první dva manuály a pedál. Vzdušnice byly bohužel vyrobeny z nekvalitního dřeva, hlavní měch původních starých varhan je popraskaný ve dřevě, okožení je ve špatném stavu. Při hře tuttti se to projevuje kolísáním zvuku. Starší jazykové rejstříky (pozoun, fagot, bombard) jsou váhou sesedlé, a tudíž intonačně ne zcela ideální. Některé píšťaly jsou poškozené, což se občas projeví tím, že namísto pěkného tónu uslyšíme nečekaný pazvuk.
Zatím se daří díky citlivé péči varhanářů držet veškeré závady v mezích možností, a tak se dál může konat letní varhanní festival i další koncerty duchovní hudby. Irena Chřibková chce ale být připravená. Dobře ví, že svatojakubské varhany potřebují rekonstrukci, tedy stavbu nových vzdušnic, nových vzduchovodů a nového hlavního měchu. S tím souvisí i obnova části píšťalového fondu a modernizace elektrické traktury. K tomu je potřeba získat částku 10 mil. Kč.
Z toho důvodu se Nadační fond Sancti Jacobi Organum rozhodl zahájit sbírku na tuto rekonstrukci, kterou oficiálně odstartuje Benefiční koncert 17. 5. v 18h v bazilice sv. Jakuba, při němž Irena Chřibková doprovodí ve vstřícném a zároveň dramaturgicky inteligentním programu sopranistku Ludmilu Vernerovou a trumpetistu Jana Vernera. Po skončení koncertu je naplánována prohlídka varhan.  


(c) B. Starý 


Je dobré si připomenout, že svatojakubský nástroj je trochu jako několikaset let stará lípa, pod jejíž korunou kráčely dějiny, že se jedná o svědka mnoha událostí, jež doprovázel nikoli tichým ševelením větví, ale zvučným jásotem svého plného, dobře naladěného zvuku. Připomeňme také, že varhany stojí v prostoru, jenž byl svého času jedním z nejdelších chrámových prostor v Praze, že zde bylo roku 1378 vystaveno v katafalku tělo Karla IV., že obraz na hlavním oltáři namaloval Václav Vařinec Reiner, že se zde nachází třetí největší soubor obrazů Petra Brandla a že zde působili skladatelé Bohuslav Matěj Černohorský (1684—1742), Josef Seger (1716—1782) a Jiří Ropek (1922—2005). Je to místo bohaté historií, místo bohaté duchovním nábojem a místo bohaté kvalitní hudbou.

www.auditeorganum.cz