Johann Sebastian Bach. Rafał Blechacz
V rychlých částech se občas nechává unášet rychlostí a pouští se do strhujících temp (Gigue Partity č. 1 B dur, fuga a moll BWV 944), čímž sice obsah skladeb posouvá do poněkud jiné roviny, ale naštěstí se vyhýbá jejich etudovitému vyznění. Bachovu hudbu tím nesnižuje, neboť skladby jsou napsány tak dokonale, že snesou i velké tempové extrémy, pokud se dějí pod rukama inteligentního hudebníka, jímž Blechacz bezesporu je. Ostatně, tento pianista má kontrasty v oblibě. Vedle krajně tichých, hebkých ploch staví vehementně mužná forte, ve zvuku plná, nikoli agresivní či snad hrubá.
Nejméně mě zaujaly Čtyři duety (Clavier Übung, část III) BWV 802-805, v nichž je Blechacz, myslím, až příliš akademický, trochu mi vadí také nedostatečný charakterový rozdíl mezi Allemande a Courante v Partitě č. 1 B dur. Naopak úchvatné je pojetí čtyřminutové transkripce (autorkou je britská pianistka Myra Hess) chorálu Jesus bleibet meine Freude z kantáty Herz und Mund und Tot une Leben BWV 147. Sólista dokázal skladbě dodat obdivuhodný klid a vnitřní vyrovnanost. Varhanní charakter nejlépe vyzní ve Fantasii a fuze a moll BWV 827.
Navzdory Blechaczovým nesporným hráčským kvalitám mám k jeho půvabné nahrávce jedno malé „ale“. Interpretace Bachovy hudby na klavír patří obzvlášť v dnešní době k jednomu z nejnáročnějších úkolů. Nejenže je třeba dát prostor zvuku nástroje a zároveň polyfonii, aniž by cokoli z toho utrpělo, sólista by také neměl ignorovat poznatky těch, kteří se věnují poučené interpretaci (může si to dovolit jen mimořádně silná osobnost, jež nás svým projevem zcela uchvátí) a v neposlední řadě neujde srovnání se svými kolegy. V tomto ohledu Rafał Blechacz nezaostává konkrétně v úhozu, prstové technice a zvuku. Čím mě plně nepřesvědčil, je tektonika, vnitřní klikatění skladby se všemi mini nádechy, pomyslnými pomlčkami, vzdechy, pauzami. Tyto prvky se geniálně spojují ve hře Glenna Goulda, ze současných pianistů bych vyzdvihla Angelu Hewitt s jejím neuvěřitelně hlubokým pochopením struktury Bachovy hudby (Hyperion CDS44421/35) a Murraye Perahiu s výjimečným citem pro drobná pozastavení, jež nikdy nenaruší tok hudby a v nichž se nepřeslechnutelně zračí inspirace cembalovým zvukem (Sony Classical, 5099708732622). Blechacz je pro mě ve své sice oddané interpretaci místy poněkud nejednoznačný, snad příliš introvertní, skoro až odtažitý, na rozdíl od svého vrstevníka Igora Levita (Sony Classical 886444410403). Není úplně snadné najít k němu cestu, možná také on ještě trochu hledá cestu k sobě samému. Kritik Andrew Clements (The Guardian) před dvěma lety žasl nad Blechaczovým dechberoucím koncertním přídavkem, jímž bylo Brahmsovo Intermezzo op. 118 č. 2 a podivoval se, proč tento repertoár sólista nepreferuje. Možná, že právě hudba tohoto období by pro něj byla teď tou pravou cestou. K Bachovi se bude nepochybně vracet celý život, což budeme jistě sledovat se zaujetím.
Rafał Blechacz – klavír. Text: A, N, F, P. Nahráno: 1/2012 (BWV 802-805, 825, 944), Hamburg-Harburg, Friedrich-Ebert-Halle, 2/2015 (BWV 147, 827, 971), Berlin Meistersaal. Vydáno: 2017. TT: 65:53. 1 CD Deutsche Grammophon 00289 479 5534.
 |
| (c)Marco Borggreve |
Polský pianista Rafał
Blechacz je právem považován za vynikajícího chopinovského interpreta.
Mnoho už bylo napsáno o jeho vycizelovaném úhozu, něžných pianissimech a
citlivé duši, jež si mohou posluchači vychutnávat na dvou chopinovských
nahrávkách. Poté se tento umělec vydal v čase vpřed (Debussy, Szymanowski)
i zpět, ke klasicismu, nyní obrací svou pozornost ještě dál, k hudbě Johanna
Sebastiana Bacha. Nejedná se zde o návrat ke kořenům pouze z hlediska
hudební historie, ale také z hlediska historie osobní. Blechacz
s Bachovou hudbou vyrůstal, v dětství hrál na varhany, k nimž soukromě
usedá dodnes, nějakou dobu dokonce uvažoval, že se bude věnovat výhradně tomuto
nástroji. Nakonec u něj zvítězil klavír, jehož zvuk ho zcela okouzlil. Na novém
snímku se obě tyto lásky spojují.
I zde vyniká zejména Blechaczův mimořádně vypracovaný úhoz,
pozoruhodná pianissima, cit pro lyriku a zpěvnost. Povšimneme si toho zvláště
ve 2. větě Italského koncertu BWV 971,
v Allemande a Sarabandě Partity č. 3 a moll BWV 827.
V rychlých částech se občas nechává unášet rychlostí a pouští se do strhujících temp (Gigue Partity č. 1 B dur, fuga a moll BWV 944), čímž sice obsah skladeb posouvá do poněkud jiné roviny, ale naštěstí se vyhýbá jejich etudovitému vyznění. Bachovu hudbu tím nesnižuje, neboť skladby jsou napsány tak dokonale, že snesou i velké tempové extrémy, pokud se dějí pod rukama inteligentního hudebníka, jímž Blechacz bezesporu je. Ostatně, tento pianista má kontrasty v oblibě. Vedle krajně tichých, hebkých ploch staví vehementně mužná forte, ve zvuku plná, nikoli agresivní či snad hrubá.
Nejméně mě zaujaly Čtyři duety (Clavier Übung, část III) BWV 802-805, v nichž je Blechacz, myslím, až příliš akademický, trochu mi vadí také nedostatečný charakterový rozdíl mezi Allemande a Courante v Partitě č. 1 B dur. Naopak úchvatné je pojetí čtyřminutové transkripce (autorkou je britská pianistka Myra Hess) chorálu Jesus bleibet meine Freude z kantáty Herz und Mund und Tot une Leben BWV 147. Sólista dokázal skladbě dodat obdivuhodný klid a vnitřní vyrovnanost. Varhanní charakter nejlépe vyzní ve Fantasii a fuze a moll BWV 827.
Navzdory Blechaczovým nesporným hráčským kvalitám mám k jeho půvabné nahrávce jedno malé „ale“. Interpretace Bachovy hudby na klavír patří obzvlášť v dnešní době k jednomu z nejnáročnějších úkolů. Nejenže je třeba dát prostor zvuku nástroje a zároveň polyfonii, aniž by cokoli z toho utrpělo, sólista by také neměl ignorovat poznatky těch, kteří se věnují poučené interpretaci (může si to dovolit jen mimořádně silná osobnost, jež nás svým projevem zcela uchvátí) a v neposlední řadě neujde srovnání se svými kolegy. V tomto ohledu Rafał Blechacz nezaostává konkrétně v úhozu, prstové technice a zvuku. Čím mě plně nepřesvědčil, je tektonika, vnitřní klikatění skladby se všemi mini nádechy, pomyslnými pomlčkami, vzdechy, pauzami. Tyto prvky se geniálně spojují ve hře Glenna Goulda, ze současných pianistů bych vyzdvihla Angelu Hewitt s jejím neuvěřitelně hlubokým pochopením struktury Bachovy hudby (Hyperion CDS44421/35) a Murraye Perahiu s výjimečným citem pro drobná pozastavení, jež nikdy nenaruší tok hudby a v nichž se nepřeslechnutelně zračí inspirace cembalovým zvukem (Sony Classical, 5099708732622). Blechacz je pro mě ve své sice oddané interpretaci místy poněkud nejednoznačný, snad příliš introvertní, skoro až odtažitý, na rozdíl od svého vrstevníka Igora Levita (Sony Classical 886444410403). Není úplně snadné najít k němu cestu, možná také on ještě trochu hledá cestu k sobě samému. Kritik Andrew Clements (The Guardian) před dvěma lety žasl nad Blechaczovým dechberoucím koncertním přídavkem, jímž bylo Brahmsovo Intermezzo op. 118 č. 2 a podivoval se, proč tento repertoár sólista nepreferuje. Možná, že právě hudba tohoto období by pro něj byla teď tou pravou cestou. K Bachovi se bude nepochybně vracet celý život, což budeme jistě sledovat se zaujetím.
Rafał Blechacz – klavír. Text: A, N, F, P. Nahráno: 1/2012 (BWV 802-805, 825, 944), Hamburg-Harburg, Friedrich-Ebert-Halle, 2/2015 (BWV 147, 827, 971), Berlin Meistersaal. Vydáno: 2017. TT: 65:53. 1 CD Deutsche Grammophon 00289 479 5534.
Komentáře
Okomentovat